Podobný dojem zůstane v paměti těm, kdo byli přítomni na včerejším pražském vystoupení zpěváka a bubeníka Phila Collinse. Na stejné místo se vrátil po 14 letech, u příležitosti aktuálního turné nazvaného Still Not Dead Yet Live.
Jedním z koncertních trendů poslední doby je poselství uložené v poslední reprodukované skladbě, která z reproduktorů zní těsně předtím, než muzikanti nastoupí na pódium. Včera to byla píseň Souareba malijského zpěváka Salifa Keity.
Collins tím nepochybně chtěl naznačit, o co se opírají jeho rytmicky bohaté skladby, že rytmus je motorem písní a zdrojem tance jako lidského sebevyjádření.
Dvouhodinový set pak začal poklidně. Po krátkém proslovu, v němž jadrnou češtinou sdělil pobavenému publiku, že po operaci nemůže chodit, Collins zařadil jednu ze svých nejlyričtějších melodií Against All Odds a po ní další pomalou, Another Day In Paradise.
Až ve třetí skladbě Hang In Long Enough, typické břeskným nástupem dechů, se kapela rozjela naplno. Neměla lehkou práci, protože Collins sedící v křesle s ní mohl jen ztěžka komunikovat.
Pro člověka neznalého Collinsovy hudby musela doprovodná skupina na první pohled představovat šok. Když vynecháme mladičkého bubeníka, Collinsova syna Nicholase, vypadala jako parta strýců mezi šedesátkou a sedmdesátkou, která si přišla zahrát na hasičský bál.
Když se ale rozjeli, bylo jasné, že takových sestav na světě existuje málo. Každý z muzikantů včetně baskytaristy Lelanda Sklara a kytaristy Daryla Stuermera, který hrával také s Genesis, je sám o sobě vynikajícím sólistou, včera však byla podstatná jejich práce pro celek.
Čtyři dechové nástroje tvořily neprůstřelnou sekci, jejíž šlehy a riffy hudbě spolu s rytmikou dodávaly živelnost a temperament.
I sboristé byli čtyři: soulové hlasy, typické pro černou hudbu šedesátých let minulého století, z nichž je cítit zkušenost a jistota. Koneckonců hlava této party Arnold McCuller má na kontě skoro dvě desítky vlastních alb a s Philem Collinsem spolupracuje od začátku devadesátých let.
Sbor měl v O2 areně důležitou roli - pomáhal tam, kde by už osmašedesátiletý zpěvák nestačil.
Mladý Nicholas Collins se v této partě ostřílených profíků neztratil. Připadla mu náročná úloha být vůdčím elementem populárního bubenického souboje zhruba v polovině show, čehož se zhostil celkem slušně. Zvláště dojímavý byl konec bitvy, v němž si zahrál s otcem, kdysi obdivovaným bubeníkem, na modifikované latinskoamerické perkusivní nástroje cajóny.
Program zahrnoval osmnáct písní a přídavek Take Me Home, s nímž se Collins loučívá už od osmdesátých let.
Více a více se rozzpívávající frontman třikrát sáhl do repertoáru své původní skupiny Genesis, přičemž skladba Invisible Touch pomohla nastartovat závěrečnou gradaci večera.
Z ploužáků nejvíc vynikla známá melodie Separate Lives z filmu Bílé noci, již si s Collinsem báječně užili jeho sboristé. Pořádně si zařádili také v oblíbeném Easy Lover - bez přehánění vyznělo snad ještě lépe než původní verze, kterou Collins v hloubi osmdesátých let natočil se souljazzovým zpěvákem Philipem Baileym.
Od vydání Collinsovy poslední studiové desky, byť tvořené coververzemi, uplynulo už skoro deset let. Zato poslední album původního materiálu pochází až z roku 2002. Při pohledu na Collinsův zdravotní stav se nezdá, že by se v budoucnosti rýsovaly další snímky.
Phil Collins
25. června, O2 arena, Praha
Vystoupení v Praze zachytilo zakonzervovaný stav. Bylo to retro hudby, která se hrála před dvaceti až čtyřiceti lety. Je pozoruhodné, že Collins, kdysi vyhlášený producent, dokázal svému vystoupení dát právě tento vzpomínkový nádech, ale zároveň vypíchnout to obecné, k čemu nás hudba inspiruje a proč nás alespoň na chvilku dělá lepšími. Zároveň ukázal, že i pod tlakem nepříjemných osobních podmínek lze lidem rozdávat štěstí a pohodu.
Samozřejmě: po hudební stránce nejlepší Collinsovo vystoupení Praha zažila roku 2005. Sdělení jeho letošního koncertu je přesto nezapomenutelné.
