Například: proč se po své nejdelší pauze ve vydávání studiových alb, sedm let od toho nazvaného Lightning Bolt, poslední kapela původní vlny žánru grunge připomíná zrovna skladbou, které namísto kytary a živelnosti dominuje až strojově přesná baskytara Jeffa Amenta? Proč se do toho ani v závěru pořádně neopřou? Kam se na nové desce posouvají a proč se vůbec chtějí někam posouvat?
Jedenácté studiové album Pearl Jam, nazvané Gigaton, vyšlo minulý pátek a skoro na všechny otázky odpovídá už úvodní skladbou Who Ever Said. Ta předešlý singl, Tanec jasnovidců, mění ve vějičku, jež mimo kontext alba nabírá jiný význam.
Who Ever Said je naproti tomu vzácný typ písně, která v několika vteřinách obrací čas a vyvolává v posluchači dávno zapomenuté nálady, pocity i atmosféru. Raz, dva, tři - a Pearl Jam člověka náruživými riffy teleportují rovnou na začátek 90. let minulého století, kdy svými deskami Ten, Vs. a Vitalogy psali hudební dějiny.
Po 29 letech se teď vrací jako kapela, která neztratila nic z tehdejšího nasazení ani energie. Hlas frontmana Eddieho Veddera jako by nezestárl ani o den. Stále je naléhavý, pevný, tvrdý a uvnitř křehký.
Pravda, středoškolskou frustraci z dospívání vystřídala ta společenská: naštvanost na politický vývoj USA, zaslepenost do sebe zahleděného lidstva, které si ničí planetu pod nohama. Prolíná se to slokami i refrény, přičemž nepřítel je mnohdy konkrétní. Ve skladbě Quick Escape hledá Eddie Vedder "místo, které Trump ještě nezku*vil". Ve více než šestiminutovém opusu Seven O’Clock pak současnému americkému prezidentovi dává indiánské jméno - Sitting Bullshit, Sedící žvást.
Díky Vedderovu pěveckému výrazu album Gigaton hned na několika místech zní jako robustní rocková nahrávka ze starých časů, pevně rozkročená nad propastí apokalypsy. A nejde o provoplánově zhudebněný vztek ani ublíženost. Nové album nejenže nejdéle vznikalo, také je nejdelší nahrávkou v jejich historii. Posluchače vtahuje celkovou dramaturgií, promyšlenými detaily i stavbou.
V éře, kdy spousta známých interpretů rezignovala na nahrávání soudržných alb, protože posluchači navyklí na streamovací služby si je stejně rozcupují na singlové kousíčky, Pearl Jam připomínají, jaké to bývalo v dobách, kdy se točily ucelené desky - a také se uceleně poslouchaly.
Nejde jen o pro žánr grunge typické střídání bouřlivých kytar v refrénech s klidnými slokami, kterému Pearl Jam coby největší "slušňáci" ze všech kapel své generace stejně vždy holdovali nejméně. Často nevšední struktury jejich nových songů vydrží mnoho poslechů, a přestože jsou srozumitelné, skrývají mnoho vrstev.
V tomto ohledu je vrcholem skladba Seven O’Clock, ve které Eddie Vedder působí, jako by vstřebal něco z kazatelství Bruce Springsteena.
Nádherná píseň skrývá klid i zuřivost klasických hitů, půvabnou melodii, netypické experimenty se syntezátory a působivě vygradované finále, ve kterém Vedder bolestně opakuje: "much to be done", ještě zbývá hodně udělat.
S přibývajícími minutami album nenápadně ztrácí počáteční výbušnost a Pearl Jam přece jenom ukazují zklidněnou, hloubavou tvář muzikantů, kteří už něco prožili. I s minimem, jako jsou akustické kytary v Comes Then Goes, ale dovedou posluchače lapit a emocionálně zahltit.
Album Gigaton zrcadlí celou jejich hráčskou, písňovou i koncertní zkušenost. To díky ní dotáhli ke srozumitelnosti tu předem avizovanou a fanoušky tak obávanou chuť experimentovat se zvukem.
I rozporuplně přijatý singl Dance of the Clairvoyants v kontextu celého alba náhle působí organicky a neodolatelně. Byť je pořád netypické, že v písni Pearl Jam na sebe víc pozornosti strhává rytmika než kytaristé Stone Gossard a Mike McCready.
Soudržnost je jedním z kouzel alba Gigaton. Podle muzikantů nevznikalo jednoduše, přesto žije bohatým vnitřním životem. Zní povědomě, ale ne omšele ani jako odvozenina dřívější tvorby. Dlouhodobý technický asistent kapely Josh Evans, který jej produkoval, představuje Pearl Jam jako sestavu, která je stále relevantní i dnes, kdy rocková muzika nezažívá nejsilnější období.
Gigaton zkrátka není žádná retrokarikatura zašlé slávy. I když klasikou jako první tři alba Pearl Jam se stane jen těžko, zároveň platí, že takhle dobrou desku už dlouho nenahráli.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
Pearl Jam: Gigaton
Monkeywrench Records/Universal Music 2020
