Rozhovor - Festival Stimul přiváží každoročně do Prahy inovátory z okraje hudebního spektra. Letos se propojil s Radiem Wave a na první říjnovou sobotu otevřel v Divadle Archa zvukové lahůdkářství, kterému vévodil seattleský hiphopový projekt Shabazz Palaces, syntezátoroví fetišisté Emeralds, potemnělá dánská kytarovka The City Kill či violoncellistka Hildur Gudnadóttir z Islandu.
Závěr obstarala svým DJským vystoupením kanadská performerka Peaches. Nejzajímavější představitelka vzešlá z electroclashové vlny počátku tisíciletí kombinuje třeštivé electro a hymnické rockové refrény s poselstvím sexuální a genderové svobody.
Vloni rock-electro operou Peaches Does Herself shrnula deset let kariéry zahrnující čtyři dlouhohrající desky. „Můžu říct, že jsem pěkně spokojená s tím, co jsem dokázala. Když si pustím rádio, můžu mít pocit, že moje hudba - a to říkám ve vší skromnosti - asi vážně měla nějaký dopad na populární kulturu, což je něco fantastického."
„Zdaleka nejlepší na tom ale je, kolik fanoušků za mnou stojí - lidi z uměleckého světa, gayové, lesby, lidi z rockového mainstreamu i producenti elektronické hudby," říká Peaches, vlastním jménem Merrill Beth Nisker, která se do světa klubové hudby vypravila až ve svých třiceti letech po několikaletých zkušenostech učitelky základní školy.
Jaké nejlepší rozhodnutí jsi za těch jedenáct let udělala?
Určitě to bylo nepodepsat velké nahrávací společnosti. Kdybych to udělala, už by mě dávno vyhodili a moje kariéra by byla u konce. Na začátku si hodně lidí myslelo, že udělám jednu desku a tím to hasne. Mysleli si, že jsem jen výstřední podivín, který rychle zapadne. Naštěstí se mi to podařilo vyvrátit.
Možná předbíhám, ale trochu se mi zdá, že je ti hudební škatulka malá. Narážím tím na filmovou roli ve snímku Ivory Tower, který natočil tvůj kamarád Ghonzales. Navíc už za sebou máš pár malých rolí, neláká tě teď herecká kariéra?To, co dělám jako Peaches vlastně hodně souvisí s herectvím, ať už je to one-women show Peaches Christ Superstar nebo moje nová electro-rocková opera. Takže mi tyhle věci vůbec nejsou vzdálené. Navíc si myslím, že je teď dobrá doba pro ženy ve filmech a televizních seriálech. Už to rozhodně nejsou jen stereotypní krásné a mladé ženy jako objekt touhy, podívej se třeba na seriál Nurse Jackie. Na obrazovce se prostě v hlavních rolích už objevují i dospělé a starší ženy. Nikam se ale netlačím, až přijde konkrétní nabídka, tak uvidím.
Film, který jsi udělala s Ghonzalesem, propojuje současné kanadské umělce třebas působící i mimo zemi. Byl to záměr?
My jsme hlavně taková divná parta, která drží pohromadě. Všichni jsme z Kanady, ale Ghonzales žije v Paříži, Tiga v Indii a já jsem v Berlíně. Nicméně našim cílem bylo udělat kanadský film a jsem ráda, že se to podařilo. Kanada je země, která vlastně nemá žádnou vlastní specifickou kulturu. Vždyť nemáme ani národní jídlo. Chtěli jsme vyzkoumat, jestli je v nás vůbec něco kanadského.
Vloni jsi s velkým úspěchem uvedla onu operu Peaches Christ Superstar, nicméně rychle se po ní slehla zem. Na čem projekt zkrachoval?
Je to hodně nešťastná záležitost. Sir Andrew Lloyd Weber nám zakázal provedení hry, protože letos sám vyjel se svojí produkcí Jesus Christ Superstar na světové turné a chtěl, aby mu nikdo a nic nekonkurovalo. Takže jsem sice udělala několik představení, ale od určité chvíle už to prostě nešlo - pod hrozbou velkých sankcí. Radši o tom nechci mluvit.
Určitou náplastí je pro tebe podobný projekt - electro-rocková opera Peaches Does Herself, v níž ožívají tvoje staré skladby. Není to trochu kanibalismus?
Chtěla jsem oslavit deset let kariéry a zkusit udělat něco ve velkém stylu. Je důležitý říct, že je to vlastně muzikál, čemuž bohužel odpovídá rozpočet a cena. Účinkuje v tom čtyřicet lidí a zrovna tahle doba podobným projektům moc nesvědčí. Teď pracuju na písňové verzi, staré skladby přezpívané ve velké pódiové produkci. V říjnu se také chystám produkovat dívčí kapelu z Thaiwanu Go Chic. Bude to nová zkušenost, zatím jsem neprodukovala nikoho kromě sebe.
Kromě toho ještě stíháš hostovat na deskách velkých hvězd, jako jsou Christina Aguilera či R.E.M. Je to příležitost prezentovat svoje názory na poli mainstreamového popu?
Je to tak. Já vždycky říkám, že se nesnažím přiblížit popu, ale že pop se snaží přiblížit mě. S Christinou Aguilerou jsem měla dokonce šanci do skladby i zarapovat a říct nějaké věci, které třeba někoho překvapily. S R.E.M. to byla spíš přátelská výpomoc. Znám Michaela Stipea z Berlína; jsme kamarádi a požádal mě, jestli nechci přijít do studia a něco neudělat. Pak jsme k té skladbě udělali i video, bylo to velmi příjemné.
Nedostáváš od svých fanoušků negativní reakce na podobné „kolaborace" s velkým popem?
Nedostávám - a i kdybych dostala, tak mě nezajímají.
Nedávno jsi prohlásila, že v současném popu je zoufalý nedostatek ženských producentek a že přetrvávající stereotypy odsuzují ženy k tomu, aby byly jen zpěvačky za mikrofonem a vše podstatné nechali na mužích...
Zrovna nedávno jsem četla článek v časopise Spin, který píše o nové vlně elektroniky spojené s dubstepem. Zmiňuje jména jako Skream, Benga či Skrillex, ale nikde žádná holka. Určitě jsou, ale média prostě nezajímají. Snažím se s tím něco dělat, často přednáším na školách a snažím se mladé lidi - tedy nejen holky - inspirovat k tomu, aby nebyli pasivní.
Chci aby si lidi uvědomili, jak je důležité být kreativní. Je to něco, co tě činí šťastným. Nemyslím si, že by každý z nás měl být hvězda, ale každý by rozhodně měl dostat šanci dělat, co ho baví, a projevit svůj talent. V životě je důležitý najít, co jsi zač a umění ti v tom může skvěle pomoct.
Jedním z „tvých" témat je gender. V celém světě včetně České republiky teď znovu zesiluje homofobie, kterou určitě živí i frustrace z ekonomické situace. Nedostáváme se zpátky do časů, kdy se homosexuálové za svoji orientaci styděli?
Neřekla bych, že tyhle věci se nějak kontinuálně zlepšují. Spíše jsou to určité vlny. Nejde jen o gender nebo homosexuály, ale i o rasismus. Je to nekonečný boj, svět se pořád mění a staví nás před nové a nové výzvy. Vidím to v Americe, kde společnost směřuje ke konzervativním hodnotám a politici začínají rozdmýchávat nenávist vůči odlišnostem, ať vůči homosexuálům, přistěhovalcům a nebo třeba jen ženám. Tvrdí, že vrací Ameriku zpátky lidem, což je něco absurdního.
Nebo se podívej na nepokoje v Londýně, o kterých média referují jako o rabování lůzy. Je to asi jednodušší, než napsat, že sám stát si tyto lidi stvořil, když jim nedal práci a vzdělání. A když se ozvou, tak je posadí do vězení.
