S jakou grácií dokáže Nick Cave vypouštět vření svého nitra s osmičlennými Bad Seeds za zády, viděli a slyšeli jeho zdejší příznivci naposledy loni v Táboře. Anorektický sekáč ale vystupuje i sólově; tedy vlastně tak napůl.
Během takových koncertů, jež tu a tam pořádá, se obklopuje pouze rytmickou sekcí a poustevnicky zarostlým Warrenem Ellisem, první alt-rockovou hvězdou s houslemi. Tohle komornější představení se nyní zase rozhodl předvést na britských ostrovech. V edinbursgkém Playhouse, jedné ze zastávek, ale nijak decentně nepůsobilo. Právě naopak
Rozjuchaní diváci
Cave sice strávil většinu času za pianem, ale v permanentním nervním nakročení působil jako šelma přichystaná k útoku. Vděčné pohybové kreace a agresivní výkopy s chutí převzal Ellis, který je v domovských Dirty Three beztak už deset let trénuje.
Hlavně ale dokáže za pomoci vlastnoručně upravených udělátek a pedálů vyždímat z elektrifikovaných houslí a buzuki tak uhrančivě pekelnou škálu zvuků, že mnohé písně v konečném důsledku vyzněly mnohem tvrději než v plném obsazení "zlého sémě".
Společensky odění Skotové, kteří pravděpodobně dorazili na dojemně posmutnělé balady, byli také oním brutálně rozverným podáním zaskočeni. Nicméně když v textově i hudebně překopané Henry Lee desperát Cave s patřičně kazatelsky máchající rukou spílal "Vy všichni skotský zmrdi, s ženskou zavěšenou na každý ruce!", odměnili ho potleskem.
Bylo zřejmé, že si může dovolit cokoliv. Tak se také stalo, že Cave vzal do ruky elektrickou kytaru a zahrál hrůzyplnou verzi klasiky Tupelo.
Vystřihl ale i srdcerváčský lament o tom, že lidi za nic nestojej (People Ain't No Good), ironický popis maloměsta amerického středozápadu God Is In The House nebo uhrančivé singlové béčko Right Now I am A-Roming.
V žoviálním rozpoložení pak rozdával zpoza nového podkovovitého kníru úsměvy a svou konečně přiznanou rozrůstající se pleší házel prasátka na překvapeně rozjuchané diváctvo.
Waits, Cash, Cave
Je sice jen otázkou času, kdy si přečteme další obligátní novinový titulek o "temnotáři Caveovi", nicméně je evidentní, že si zpěvák život poslední dobou užívá a jeho současné koncerty třeba působí v porovnání s DVD reedicí videozáznamu Live in Paradiso (1992) hodně kontrastně.
Na aktuálních "sólových" vystoupeních má asi nejblíže k podání Toma Waitse - ačkoliv pokud jde o příměry, plní Cave svým způsobem spíše rovnocennou roli následovníka Johnnyho Cashe. A v neposlední řadě mu to dnes také o poznání lépe zpívá.
Snobové ho nezajímají
Pravda, hlasitě projevovat náklonnost současné Caveově tvorbě se moc nenosí. Snad i proto, že ho trendomilci obviňují ze "zazenitovosti" - zejména pro našince tolik oblíbeného urychlovače názorů.
Důvodů, proč se z miláčka alternativců stal předmět opatrných diskuzí či přímo povýšeného zívání, je ale několik. Cave v 90. letech hudebně, lidsky i fakticky plynule přesídlil z prohuleného a pomačkaného saka do neméně prokouřeného, ale značkového a pečlivě vyžehleného obleku. A to se v časech pěstujících jednorozměrné ikony neodpouští.
Z Bad Seeds navíc odešla dlouholetá hluková opora, lídr Einstürzende Neubauten Blixa Bargeld - pro mnohé plnící ještě jakous takous záruku hudební "nezávislosti". A to ponecháváme stranou zoufalé vzdechy, že by si měl Nick zase raději vrazit jehlu do předloktí a přestěhovat se do špeluňky v Berlíně.
Pravda, jeho skladby se sice (i díky odvážným pěveckým spolupracím) dostaly až do pokojíčků diváků MTV. Ale Cave je díky téhle popularitě nezávislý po svém - a nenasytné obludě hudebního trhu nepotřebuje podstupovat žádné úlitby.
Naplno si užívá privilegia skládat a hrát své písně tak, jak se mu zlíbí; nehledě na módní bouře zuřící za dveřmi jeho kanceláře s pracovní dobou od devíti do pěti.
Doma klid, v písních bouře
Současné koncerty i zatím poslední řadový titul, dvojalbum Abattoir Blues/Lyre of Orpheus z roku 2004, přitom paradoxně ukazují, že pnutí dříve uvolňované ilegálními substancemi se teď vrací na povrch umělecky. Klid domova v Caveově případě předurčuje lyrické a poslední dobou znovu i hudební běsnění.
#reklama
Nově zaznamenaných poryvů bychom se - alespoň dle slov srdce Bad Seeds, Micka Harveyho - měli dočkat v druhé polovině roku. Ostatně na podobných miniturné si Cave vždy připravoval skladby na novou desku.
Mezi tím snad bude i u nás možno zajít na Western The Proposition, který je postaven právě na scénáři vytrvale plodného Nicka Cavea. O čem asi tak pojednává?
