Recenze - Nová deska A Woman A Man Walked By zní jako od té PJ Harvey, která naposledy rozkreslila na pianu něžnou desku White Chalk, ale ve dveřích se srazila se zkušenou punkerkou z desky UH Huh Her a ani jedna nechtěla uhnout.
A podruhé s Johnem Parishem - už coby naplno přiznaným spolu-autorem - je díky vytrvalé fóbii z opakování se ještě přitažlivější než dosud.
Polly Jean Harvey nebude nikdy královnou mainstreamu už proto, že je náladová a problematická. Tedy alespoň lyricky a hudebně. Je nedpředvídatelně oprsklá i něžná, sebevědomá i bolestínská. Stále je krásná se svým křivým úsměvem, pohledem laně a hlasem plným pohlazení i knock-outu.
Od Dance Hall At Louse Point je to sice po třinácti letech poprvé, kdy jsou s Johnem Parishem uvedeni rovnocenně i na přebalu; ale nenápadný elegán neklidnou ženu provází od prvopočátku jejího hudebního snažení.
Praví se, že si Polly kdysi chtěla nadělit koncert Parishovy tlupy Automatic Dlamini na večírku k osmnáctinám. Přání se jí nesplnilo, ale nakonec skončila v kapele jako doprovodná zpěvačka se saxofonem a kytarou na krku.
Parish ale brzy Automatic Dlamini odpískal a jako katalyzátor jí pomohl k debutu Dry. Od té doby se od sebe umělecky trhli, jen když měl Parish jistotu, že je ve vkusných producentských pazourách - třeba jeho alternativní velebnosti Steva Albiniho.
Přes sympatické sólokapry jako Once Upon A Little Time je John Parish především producentem. „Po jeho" znějí nahrávky Sparklehorse, Giant Sand, Eels - ale právě a především „dívky ze západu", z níž ztratil soudnost i Nick Cave a natočil o ní skoro celou desku Boatman´s Call, za kteréžto přiznání si dodnes rve kníra.
Její pojetí vzteku má právě teď tolik blízko ke Caveově dávné sestavě The Birthday Party i současnému Grindermanovi. S nejstudenějšíma rukama v rokenrolu a vlasovými kreacemi, jež ctí lásku k historii rodného Dorsetu i k post-punku, složila písně, které vyžadují instinktivní hlasová podání. Zpívá-li o potratu a znásilnění, nemůže emoce simulovat, i když je neprožila; dopadla by jako Pink s kýčovitým antibushovským nářkem.
A PJ Harvey následuje instinkt poctivě; proto je na rozdíl od bezpočtu divoženek s kytarou autentická a uvěřitelně rozervaná. White Chalk pro ni objevilo nový nástroj v pianu a bohatší hlasový rejstřík. A Woman A Man Walked By jí zase umožňuje lyricky a hlasově putovat hudební krajinou, kde je prospektorem Parishův experimentální duch.
| Čtěte také: PJ Harvey píše po černé tabuli bílou křídou |
Od té doby, co Island Records spadají pod epileptický kolos Universal, se zdá, jako kdyby nové album vyskočilo ze zlatých dob, kdy měl ještě hlavní slovo Chris Blackwell, který před půl století značku založil.
Deska je odvážná, objevitelská a nelehce uchopitelná. K prvnímu seznámení stejně nevhodná jako několikapanáková opice. Ale ani v tomhle stavu nejspíš John Parish s PJ Harvey neprojdou kolem bez povšimnutí.
Oprášení zašantročené písně Black Hearted Love odstartovalo nové dobrodružství. Úvodní singl vybočuje z řady uhlazeností upomínající na radiofriendly období Stories From The City, Stories From The Sea. Zbytek je ale plný dramaticky protichůdných poryvů, něžných zaříkávání (Cracks In The Canvas) i zuřivého štěkání (Pig Will Not).
Ukulele střídá kytarové vazbení. Harvey s Parishem postavy písní i posluchače zároveň svádí i posílají k šípku. V titulní strašidelné koláži řinčí „Chci tvoji zkurvenou prdel!".
Polly Jean není z těch, kteří by se radovali z předvídatelných věcí. Ani jarní duben nemusí být předzvěstí ničeho pěkného. „Dubne, tvůj déšť mě zdolává... Tyto dny mě - zdá se - drtí, převrací, bortí a sráží dolů," skoro šeptem pronáší v bolavé April.
Přesto vulgárně i kontemplativně vyzpívala do světa ujištění, že je jedinečná, plná talentu i nápadů a nic jí nezastaví. Statečná to žena.
PJ Harvey & John Parish: A Woman A Man Walked By. CD,38 minut. Vydala firma Universal Island Records, 2009.
