Reykjavík – „Éterická, nadpozemská hudba trochu připomíná soundtrack ke snům a trochu zhudebněné impresionistické plátno,“ popisuje recenzent Aktuálně.cz Karel Veselý imaginativní předpoklady poslední desky Sigur Rós nazvané Valtari. Islanďané však nezůstávají pouze u obrazotvorné hudby a rozhodli se nahrávku vizualizovat. Tvorbu klipů svěřili vcelku neznámým režisérům, k dispozici jim dali skromný rozpočet, ale nechali jim zcela volné ruce.
Nejvíc na sebe upozornil zatím poslední klip s hollywoodským hercem Shiou LaBeoufem v psychedelicko-erotických scénách, jež jako by neměly konec, od Izraelky Almy Har'el.
Od konce května každé druhé pondělí na webu Sigur Rós přibývá nový krátký snímek série Sigur Rós Mystery Film Experiment, jehož cílem je částečně i prozkoumat to, co se lidem honí hlavou při poslechu abstraktních symfonií poslední desky.
„Nikdy jsme nechtěli, aby s naší hudbou šla nějaká automatická emociální reakce. Nechceme určovat, jak se při poslechu má cítit a co si z něj vzít,“ komentuje projekt kapela. „Vůbec nevíme, s čím jednotliví režiséři přijdou. Nijak spolu nespolupracují, snad by to mohlo být zajímavé,“ dodává.
Oslava imaginace a příručka k dušení
Svérázná tvůrčí metoda zatím přinesla poměrně zajímavé výsledky. Mladý audiovizuální umělec Ragnar Kjartansson, který v roce 2009 reprezentoval Island na benátském Bienále, si v klipu k úvodní skladbě Ég Anda pohrává s jejím názvem – český překlad by byl dýchám. Před bílým pozadím představuje jídelní scénu, v níž se jeden z protagonistů začne po pozření příliš velkého sousta steaku dusit. Muž v bílém obleku s instruktážními cedulemi předkládá jakousi videopříručku správného postupu uvolnění dýchacích dutin postiženého. Sám autor pak klip vtipně komentuje jako: „Historicky první užitečné popové video.“
Autorka obalu alba Inga Birgisdóttir zase v klipu pro Varúð rozpohybovala součást coveru a v duchu názvu skladby (česky varování) na skály v krajince postupně vystupují postavičky se světly, které jako majáky upozorňují potenciální připlouvající na nebezpečí.
Mezi dalšími přizvanými autory pak jsou třeba filmař John Cameron Mitchell (autor a hlavní herec v muzikálu o hledání sexuální identity Hedwiga a Angry Inch), fotograf Ryan McGinley, režisér Ramin Bahrani a další.
Islandská hudba jako krajinkářský soundtrack
Sigur Rós už v minulosti záměrně pracovali s videem a mají na kontě už dva hudební filmy. Pět let stará Heima střídá záběry pod širým nebem vystupující kapely s průlety na islandské krajiny a jejími zidealizovanými retro záznamy. Do sebe zahleděné a černobílé Inni se zase v dlouhých záběrech věnuje jednotlivým postavám kapely a svým komorním pojetím nepřímo vypovídá, že klíčová je v něm introvertní hudba a její emociální dopad na jednotlivce.
Nesrozumitelný jazyk a zasněnost tvorby Sigur Rós však v obou snímcích pouze umocňovaly stereotyp hudební tvorby skupiny jako soundtracku k podivně barevné a pustě krásné měsíční krajině Islandu. Předsudek vyvstalý s dokumentem Screaming Masterpiece udělal takřka automatické rovná se mezi islandskými hudebníky a tamní přírodou. První konotací při poslechu interpretů jako Múm, Oláfur Arnalds nebo Björk se tak stal právě od zbytku Evropy odříznutý ostrov. Další přicházely většinou až za ní.
Čtěte také
Recenze: Sigur Rós levitují se sopečným prachem
Svérázní, převážně mladí režiséři, se ale od tohoto stereotypu oprošťují a ve dvou ze tří dosud zveřejněných klipů ukazují, že hudba Sigur Rós může skvěle fungovat i v jiných kontextech.
