Recenze - Stačí říct, že je to naposledy - a už vše, co uděláte, vše, co daný večer stane, dostane úplně jiný význam. Začne se to zdát důležitější, budete si to chtít uchovat v paměti.
Až taková očekávání by se dala vztáhnout na středeční koncert Nine Inch Nails v rámci turné Wave Goodbye, protože Trent Reznor v poslední době soustavně prohlašuje, že s živým hraním na dlouho skončí. Přišel by prý o rozum.
Dá se tomu věřit; od vydání debutu Pretty Hate Machine letos uplynulo dvacet let a po celý ten čas je Reznor cíleně ponořený v bezvýchodných frustracích, které si večer co večer oživuje na pódiu.
| Čtěte také: Trent Reznor: Tohle album je na mě |
Přestože pražský koncert provázelo ať už vychytralé, nebo záměrné mystérium „poslední příležitosti", kapela nebilancovala, spíš šlo o rozloučení v určité fázi, náladě a stupni kariéry. Kdy se po dvaceti letech ze slavných interpretů pomalu stávají „dinosauři" - tedy organismy s velkým tělem a malým mozečkem.
Což je do jisté míry i případ Trenta Reznora, který si svůj příděl kreativity v posledních letech vyplácal na internetový marketing a nové způsoby komunikace s publikem, ale nějak se přitom zapomněl soustředit na progresi v hudbě.
Oproti předchozímu pražskému koncertu, který více přál elektronice, se s aktuální čtyřčlennou sestavou přimkl zpět k surovému industriálně metalovému zvuku kytar, jenž byl typický pro turné k albu With Teeth.
A i když personální zeštíhlení kapely nahrává do karet spontaneitě v tvorbě setlistu, zrazuje, pokud jde o vrstevnatost zvuku. Všichni členové se můžou snažit seč mohou, přebíhat od kytary k xylofonu, od baskytary ke kontrabasu, střídat klávesy, nakonec stejně všichni s potěšením skončí u klišé hlukové stěny vytvořené ze tří kytar, kterou podpírají brutální bicí Ilana Rubina. A publikum je za to odmění hrozícími paroháči.
Úvodní Somewhat Damaged ve spojení s Terrible Lie představovala nejostřejší koncertní nástup, jaký jsem v posledních letech viděl, a vyvolal hned sviňáckou otázku. Jestlipak jim to vydrží? Vydrželo.
Především proto, že si Reznor rozdělil celou dvouhodinovou show do kapitol, v nichž se March of Pigs přelil až v loungeově pojednanou Piggy a brutální části odděloval pianovými instrumentálkami nebo epicky podanými kusy jako Head Down či The Day The World Went Away.
Člověk si v tu chvíli uvědomí, že jestli dříve Reznora pronásledovaly až sebedestruktivní erupce vzteku, které dostal do svých skladeb, nyní s odstupem musí každý koncert vydržet jejich nápor. Zakroutit jim krkem, nebo je odehnat od sebe do hlediště. Už se jim nemůže poddat, ale adaptovat se na ně. Což mimo jiné znamená i to, že chaos nahradí struktura - a jestli jste fit, začne být důležitější než fet.
Koncerty Nine Inch Nails mají zvláštní energii už proto, že v nich není prostor pro katarzi, každé zvolnění je jen chvilkové odeznění bolesti, ale ne úleva. Což podtrhuje i Reznorova naprostá odtažitost od publika i zbytku kapely. Ty čtyři figury jsou sice spolu na pódiu, ale nejsou společně ponoření do hudby, ta se montuje z jednotlivých dílů až v reproduktorech. Jestli tohle není definice industriálu a výrobní linky.
Nenašli byste na současné scéně tak tvrdohlavého frontmana - kterého ovšem jeho zabedněnost vede do slepé uličky, protože se během té dvacetileté cesty odmítl stát bavičem. Trent Reznor se nesměje, neužívá si potlesk, nevtipkuje, nedovolí si v hudbě ani textech jediné odlehčení, nepasuje to do jeho vize.
Jenomže právě přijetí toho, že ať je vaše hudba sebevážnější nebo sebeagresivnější, na scéně jste vždycky svým způsobem kašpárek, je nejdůležitější předpoklad pro dekády trvající kariéru. Pochopili to Iggy Pop i Nick Cave, ale Reznor se vytrvale brání.
Pražský koncert Nine Inch Nails tak byl vlastně triumfem vůle, kam až se dá tato zatvrzelost dohnat. Ale pokud Reznorovi chybí dost sebereflexe, aby tento koncept do budoucna přetvořil, je pro obě strany lepší, že se chystá na odpočinek.
