Rozhovor - V pečlivě střiženém saku s proužkem a v košili s rozhalenkou, v níž se houpal zlatý Kristus na krucifixu, vyhlédl z hotelového okna a s hranou žoviálností prohlásil: "Co to tady máme? Vypadá to jako Praha."
Na besedu s novináři dorazil Nick Cave s úzkostlivě dobarveným knírem i vlasy o hvězdných pár minut později a hned se sháněl po mléku do čaje. To však byla jediná manýra, jinak si dával s odpověďmi na čas, promýšlel je, bral vážně a jen sem tam si do některého z přítomných novinářů v dobrém rýpnul.
Tu za výslovnost, jindy za naivitu. Ranní rozhovor v den pražského koncertu probíhal formou kulatého stolu. Tedy ne všechny otázky položilo Aktuálně.cz, ale na všechny odpověděl Nick Cave.
V poslední době se věnujete více než kdy dřív filmu, mimo jiné jste napsal scénář k westernu The Proposition. Berete to jako náhražku za psaní knih?
Do mnoha věcí se pouštím proto, že jsem o ně požádán. Není to moje rozhodnutí. Dostávám nabídky z různých oblastí a když je pro mě něco zajímavé, pustím se do toho. Zrovna teď zase převažují filmové nabídky, ale většinu odmítám.
| Čtěte také: Nick Cave chce rocknroll, ale jeho skladby ne Nick Cave ještě není žádný lazar Grinderman Cave drtí skály a láme čas |
Proč má o vás zájem zrovna film?
Režisér Proposition, John Hillcoat, je můj dlouholetý přítel a léta se snažil zrealizovat australský western. Ukázal mi scénáře, které měl k dispozici, a já mu řekl, že stojí za prd. Nepsali je Australané, jeden z nich byl Angličan, druhý z USA. Nic o Austrálii nevěděli, prostě umístili příběh o kovbojích do Austrálie. Byl to brak, což jsem mu řekl a on se hned zeptal: Co bys napsal ty? Já na to: Ok, pokusím se. A tak se ze mě stal autor, který dokáže napsat film o kovbojích. Tudíž mám teď spoustu nabídek na westerny, ale absolutně mě nezajímají.
Hrdina z titulní písně vašeho posledního alba by byla skvělá postava do románu. Nepřemýšlíte o nové knize?
Lazar že by byl ideální hrdina do románu? A není už ten týpek v nějaké jiné knize? Vlastně o nějaké próze přemýšlím, ale je natolik v zárodku, že se mi o tom nechce mluvit.
Je pro vás se všemi vašimi zkušenostmi, věkem a odehranými koncerty psaní nových skladeb snadnější, nebo naopak obtížnější?
Vždycky pro mě bylo těžké napsat píseň. Próza je snazší.
Sledujete kapely svých bývalých spoluhráčů? Třeba Kid Congo Powers nebo Neubauten?
Někdy. Nové album Neubauten je fantastické. Jsem rád, že pořád dělají skvělou hudbu.
Poté, co Blixa Bargeld opustil Bad Seeds, otevřel se velký prostor pro houslistu a kytaristu Warrena Ellise. Zdá se mi, že vždy máte v kapele nějakého favorita.
To je velice komplexní. Warren není nový člen Bad Seeds, hraje s námi už léta. Když jsme natáčeli Murder Ballads, požádal jsem ho, aby nám nahrál housle. A toho dne, kdy přišel do studia, okamžitě mezi nás zapadl. V Bad Seeds je spousta výrazných osobností, které můžou muzikanta zastínit, ale Warren přišel jako příslušník jednotky zvláštního nasazení. Když jsem psal novou skladbu, hned se mě zeptal: Proč to není v b moll místo v D dur? - A tohle se mi léta nestalo, protože Bad Seeds respektovali, že jsem to já, kdo píše písně. Takže naše spolupráce s Warrenem začala velmi brzy a lety se ještě zintenzivňuje.
A jak moc tedy chybí Blixa?
Když Blixa odešel, tak to skutečně otevřelo nový prostor, protože on byl léta zodpovědný za všechny sonické hluky, ale náhle se začal víc zajímat o atmosférické plochy. Jeho hra se strašně usadila a na Nocturamě ho takřka není slyšet. Navíc Blixa měl vždycky ironický anti rock'n'rollový postoj, nikdy by nehrál sólo. No a Warren je fanoušek AC/DC, tudíž má teď na kapelu silně omlazující efekt. A třeba Mick Harvey si - na rozdíl od něj - dneska užívá hraní v kapele víc než kdy jindy, ale hudebně se na ní už takřka nepodílí.
S kapelou Grinderman jste se poprvé místo piána chopil kytary, změnilo to vaše vnímání hudby?
Naprosto.
Na Dig Lazarus Dig!!! se opět otočil i váš přístup k psaní textů.
Zjevně to nejsou deníkové záznamy jako na The Boatman's Call. Ovšem z určitého pohledu to je moje nejosobnější deska, protože je o věcech, které mě skutečně zajímají. Není o tom, jaké problémy mám s manželkou - což třeba byla Nocturama. Tentokrát jsem měl svobodu, kterou člověk, když píše hluboce osobní věci, nemívá. Musí se totiž spoléhat na to, co se děje v jeho životě. A u mě se děje jen to, že celý den sedím, pracuji, píšu. V životě autora se neděje nic, protože má únavné sedavé zaměstnání. Zajímavé je to, co se děje v jeho hlavě.
Vaše písně jsou inspirované Biblí a hodně čerpají z křesťanství. Jak si vysvětlujete jejich vřelé přijetí v České republice, která patří k nejateističtějším na světě?
Možná tu prostě těm textům nerozumíte.
Pomáhá vám při psaní textů využívat fiktivní postavy a hrdiny? Umožňuje vám to získat od věci odstup?
Má to mnoho výhod. Nejlepší je mít hrdinu, s nímž se mohou lidé alespoň na určité i podvědomé úrovni ztotožnit. Kupříkladu ten Lazar; řeknete Lazar a vynoří se mnoho asociací. V písni máte jen čtyři minuty něco vyjádřit a tady si můžete během těch čtyř minut hrát s celou historií a mytologií, která je s tím jménem spjatá. A také to funguje i jako převlek. Když napíšete píseň o naprosto pošahaném sexuálním psychopatovi, můžete získat svobodu a vzdát se odpovědnosti za celou věc: "Já tak samozřejmě nepřemýšlím, to moje postavy."
Po všech těch letech s kapelou a mnoha turné nemáte už jeden druhého plné zuby?
Naprosto. Ale prostě spolu hrajeme. První věc: Pokud zakládáte kapelu, nikdy si nevybírejte spoluhráče podle toho, jak umějí hrát. Vyberte si lidi, které máte rádi, protože jet na turné s někým, koho nesnášíte - a to se děje - je zcela nesnesitelné.
Zažil jsem se svojí kapelou víc společných obědů a večeří, než jsem kdy měl s matkou, manželkou nebo dětmi. Tisíckrát víc. Ale co naděláte. Stejně jim vždycky zavolám a zeptám se: "Tak co děláš k večeři?"
Jste víc přátelé nebo spolupracovníci?
Po turné už se s kapelou nevídám. Skončí šňůra a zmizí někam do Austrálie, kde si je najdu, teprve když chci dělat další desku. Jen s Warrenem pracujeme na dennodenní bázi.
Jediná věc, kterou s Bad Seeds opravdu ctíme, je ta, že nevynášíme na povrch osobní problémy. Pro zdravé fungování je to dost důležité. Nikdo neskuhrá, že se rozchází se ženou. Prostě ať si to vyřeší a neotravuje s tím. Ať to vykládá svému terapeutovi, ale ne nám, protože my máme práci. Tak se chovají muži.
Získal jste čestný doktorát Monash University, což je poměrně zvláštní věc pro rockového muzikanta. Co to pro vás osobně znamená?
Děje se mi spousta zvláštních věcí. Ale z nějakých důvodů jsem dostal doktorát na univerzitě, ze které jsem byl vyhozen.
To jste musel mít pocit zadostiučinění.
Byl to pocit nádherné odplaty. Držel jsem řeč. Ale byl jsem za to šťastný, protože pocházím z poměrně akademického prostředí. Můj otec byl učitel, matka pracovala ve školství a když mě ve druhém ročníku vyhodili z umělecké školy, věnoval jsem se plně kapele. Rodiče na mě byli naštvaní, přestože mě vždy ve všem podporovali. Moji matku děsily vyhlídky punkové kapely: myslela, že skončím někde ve stoce. Nakonec vše dopadlo dobře, ale pro moji matku byl až ten doktorát naprostý důkaz toho, že její kluk vše zlé překonal.
Jste šťastný člověk?
Jistě. A vy?
