Recenze - Album Bad As Me je další řadovou deskou Toma Waitse po sedmi letech. Čekání si fanoušci mohli zpříjemnit trojdiskovou kolekcí Orphans mísící archiválie s obskurnostmi i trochou novinek a koncertním záznamem Glitter And Doom Live. Nyní je tu konečně regulérní album - a zpěvák se na něm představuje, jak napsal jeden zámořský recenzent, "v té nejlepší hlasové formě."
Podivín mezi písničkáři se umí postarat, aby jeho albové novinky byly vnímány jako událost. Je na ně poměrně skoupý a tváří se, jako by ho osud desek po dokončení ani moc nezajímal. Téměř nekoncertuje, neposkytuje rozhovory; kdo ví, co si vlastně myslí, o co mu jde a na čem dělá… A právě pro tento odstup je mnohem rajcovnější než hvězdy, které si nenechají ujít jedinou příležitost dovyžvanit to, co jaksi nedostaly do svých písní, hvězdy, které neodmítnou jediný objektiv, hvězdy, které svůj produkt cpou posluchačům div ne násilím.
Waits zkrátka není milovníkem přebujelého marketingu: mluví za něj pouze jeho tvorba a pečlivě pěstovaná nevtíravá image záhadného pošuka. Kde se jiní chovají jako trhovci, zachovává si odtažitou tvář nedotknutelné hvězdy staré školy. Když byl na začátku roku uveden do Rock'n'rollové slávy, kam ho uváděl podobný samorost Neil Young, ozdobil svůj projev větou: „Říká se, že nemám hity a že se se mnou těžko pracuje… jako by to bylo něco špatnýho."
Hra na jistotu
Když se řekne Waits, vybaví se chraptící muž milující vše beatnické, tulácké, jazzové; baladýr, který před téměř třiceti lety vyměnil klavír, kontrabas a bicí hrané metličkami za zvuk parních varhan, elektrických kytar, harampádí, chřestidel, marimb, gramofonů, sirén… i rustikálního beatboxingu ve vlastním podání.
Za tuto změnu mohla z velké části jeho manželka Kathleen Brennanová, která klubového vožungra pomohla proměnit v čelního představitele současné popové avantgardy. Waits se na svých hudebních cestách od té doby stihl setkat s Keithem Richardsem, divadelníkem Robertem Wilsonem, šklebícím se vizionářem Williamem S. Burroughsem i s protagonisty avantgardní jazzové scény newyorského downtownu.
Opustil svět velkoměst a v klidu domova nahrává ve stodolách, jejichž přirozené echo je doplňováno zvuky domácího zvířectva. Svou hudbu rozerval a zdrsnil tak, aby odpovídala možnostem jeho hlasu, který dokáže i tu nejkřehčí baladu děsivě odzvracet nebo náměsíčně odvýt. Nové album Bad As Me je tak waitsovské, že se při jeho poslechu neodbytně vkrádá otázka, do jaké míry je autentické - a nestal-li se Waits trochu úzkoprsým strážcem vlastního stylu. Při poslechu se nemohu zbavit pocitu, že na své nové desce hraje na jistotu.
Jistě, může si to dovolit hned ze dvou důvodů. Především je jediným zástupcem svého stylu, tudíž pro míru jeho autenticity neexistuje žádná možnost alespoň trochu objektivního srovnání. Zkuste s někým srovnávat Boba Dylana; a s Waitsem je to podobné. Za druhé pak nikdy v posluchači nevzbudí pocit, že „to je starý"; zaprášená antikvárnost je jeho součástí do takové míry, že Waits připadá „starej" nejméně třem generacím, které ho právě proto vyhledávají.
Čtěte také:
Písničkář Tom Waits je pracant s tajemnou image
Navíc s podivuhodnou intuicí ani v 80. letech nepodlehl vábení syntezátorů a jiné elektroniky, jedinou výjimkou jsou občasné gramofonové scratche jeho syna Caseyho, který na tatínkových deskách kromě gramofonů hraje i na bicí a perkuse. Na novém albu Casey pouze bubnuje, několik písní je ale prodchnuto praskáním, aby zněly jako ze staré desky. Je to vzhledem k výše řečenému trochu zbytečný a doslovný trik; samo praskání je ale hezký zvuk, tak budiž.
30 let Waitse
Album Bad As Me vyšlo v několika podobách - jako CD, LP a 2CD, na jehož druhém disku najdeme tři bonusové písničky. Vzhledem k délce disku číslo jedna (44 minut) je výroba bonusového kompaktu s devíti minutami materiálu ze všeho nejvíc výrazem lehce zbytečné opulence, ale nešť, počítá se hudba.
Majitel luxusní edice má na dvou stříbrných plackách, zabalených v hezké knížce, k potěšení šestnáct písní skládajících mozaiku toho, co Waits stihl ukázat v předchozích třiceti letech, tedy po přelomovém albu Swordfishtrombones. V úvodní Chicago cítíme orchestrální napětí alba Frank's Wild Years, v titulní písni prodchnuté bručením barytonsaxofonu zase divokost (pro mě vrcholného) alba Real Gone, Hell Broke Luce odkáže k asi nejsyrovější Waitsově kolekci, albu Bone Machine, na němž (stejně jako na novince) hostoval stounovský Keith Richards.
Ochuzeni nebudou ani milovníci klavírních i country balad; a Get Lost je skoro rock'n'roll. Většina písní se zvukově odehrává ve vstřícném duchu bez palčivých disonancí, napínavého balancování mezi volnou a neexistující strukturou a konečně bez záměrného lo-fi. Nejdelší číslo alba má navíc pouhé čtyři a půl minuty, dvouminutovky nejsou výjimkou.
Waits evidentně natáčel v dobré (a trochu líné) náladě. Kromě zmíněného Richardse a syna Caseyho s ním spolupracovala obvyklá sestava kumpánů v čele s kytaristou Marcem Ribotem známým mimo jiné z projektů saxofonisty Johna Zorna (mimochodem albové setkání Waitse a Zorna, to by mohla být pecka!) a baskytaristou Lesem Claypoolem známým z řad virtuózních poděsů Primus.
Larry Taylor (kytara, baskytara) má za sebou zkušenosti od Canned Heat i Johna Mayalla, na španělku drnká David Hidalgo z Los Lobos, baskytary se občas chopí Flea z Red Hot Chili Peppers. Na harmoniku fouká legenda Charlie Musselwhite a příjemným překvapením je účinkování hráče na perkuse Gina Robaira.
Toho známe také z vystoupení v pražském komunikačním prostoru Školská 28, kde hrál - spolu s gramofony a kontrabasem - na střepy činelů a bubny rezonující přikládáním vibrátoru. Tady zní ale úplně jinak, místy (na vibrafon) vyloženě něžně. Sám principál hraje na klavír, kytaru, bendžo, perkuse, varhany, zvonkohru a tabla.
Jako když se krmí prasata
Texty se často zabývají tématem odchodu, odcizení a nepříjemných povinností baviče. „Chci, abys mě líbala jako někdo cizí," zpívá v jedné baladě a v jiné si stěžuje, že jej platí, aby se nevracel domů, a drží ho na drogách. Waits tu a tam zatouží po odchodu do Chicaga nebo po životě na dálnici, hořekuje, že na světě je málo pořádných chlapů.
V písni Satisfied, která je určitou odpovědí na stounovskou Satisfaction, zpívá: „Pane Jagger, pane Richards, podrbu se, kde mě to svědí… a najdu uspokojení" - zatímco druhý jmenovaný, táta Jacka Sparowa, mu k tomu hraje na kytaru. Jagger a Richards se tak ve Waitsoě světě stali podobnými postavičkami jako Gunplay Maxwell, Flat Nose George či jistý Eisenhower.
A chcete vědět, jaké je to po smrti? Slyšte jeden z bonusů: „…jako jídlo z konzervy, jako krvácení odřené ruky, jako brečící sbor trampů, jako skomírající táborák, jako když rodí velkej pes, jako když se krmí prasata…"
Verdikt? Opět vynikající album, jen si říkám, jestli by nemohl být na příští desce Waits vynikající o fous jinak. Bad As Me potěší, ale ničím nepřekvapí.
