Recenze - Od slavné desky Play za rok uplyne deset let a bilancování této dekády nebude pro newyorského žánrového eklektika radostné. Nové album to jen potvrzuje.
Následník Play, nevýrazné album 18, mělo být sázkou na jistotu - ale Moby hrál na jistotu tak vehementně, že z toho byla spíš nuda. Prodal čtyři miliony kusů, méně než polovinu Play.
Tři roky staré album Hotel pak ukázalo, jak bezradný Moby je; namíchal jen svou klasickou kompilaci dvou tří melodických motivů a nemohoucnost nezastřel ani fakt, že tentokrát natáčel živě namísto oblíbených samplovacích skládaček. Prodej dva miliony.
Jako bylo 18 přáním navázat na konec 90. let, kdy mu prošlo doslova cokoli, tak Hotel byl rozpačitým návratem k polovině 90. let a Moby tu zněl jako euro-danceoví Fun Factory.
Moc proto nepřekvapí, že aktuální album Last Night má být poctou raným 90. letům. Desetiletí Mobyho ústupu z komerční slávy i z uměleckých met, kterých ještě před Play dosáhl, je dokonáno.
Mobyho, stejně jako desku Last Night, se můžete rozhodnout milovat i nenávidět; obojí je velmi snadné. V prvním případě vypněte kritické myšlení a jednoduše se bavte tím, jak Moby jednou víc, jindy méně rafinovaně rekapituluje motivy ranných 90. let. Prostě se bavte.
V případě druhém se stačí zaposlouchat pozorněji a hned se ostře vykreslí kontury všechny nedostatků téhle desky. Ať už je šablonovitost Mobyho vlastních motivů - už patnáct let láme přes koleno tu samou melodii, kterou opisují jeho syntezátorové smyčce - i motivů, které si půjčuje z newyorských klubů raných devadesátek.
Anebo stačí jednoduchá úvaha: Proč mít kostrbatou nápodobu, když je k mání skutečnou bezprostředností zajímavý originál? Kdo má rád raná 90. léta, kdy klubové elektronice čouhala euforie z "nekonečných" možností jako sláma z bot, nikdy nesáhne po Last Night, ale spíše po The Ultimate Sound Design Todda Terryho, vyhrabe někde Davida Moralese, Masters At Work anebo půjde na jistotu v podobě některé z nahrávek labelu Strictly Rhythm.
| Čtěte také: Moby: Pořád pařím třikrát týdně do rána |
Ne, že by lidstvo nebylo připraveno na zvuk a styl klubového undergroundu přelomu 80. a 90. let, ale na to Moby nestačí. Je příliš doslovný, s citacemi klasik pracuje šablonovitě a koláži neumí dodat nosnější přesah než ten, který vytváří sám čas.
Pár skladeb Mobyho skládačku převyšuje. Silnější část tvoří prostředek desky, kdy opouští okopírované taneční vypalovačky a pouští se do složitějších zvukových a rytmických pokusů.
Life For Tomorrow zaujme zvukovými kontrasty, které k jindy mechanickému přejímání osvědčených motivů přidávají něco nového.
Za pozornost stojí i Mobyho tradičně silnější výlet do ambientu (Degenerates) a raného temnějšího techna zahalené skladby; Sweet Apocalypse připomene začátky Hardfloor nebo Davea Angela.
Naopak v nejhorším momentech je Moby v celé té své bezradnosti až legrační. Například The Stars zní jako kompilát nejprovařenějších motivů, které Moby doblbnutí opakuje už od svého debutu; ať je to typický kňouravě vzletný vokál nebo tentýž blboučký klavírní motiv, který má na každé desce znovu a dokola.
O Mobym je často zajímavější přemýšlet, než ho poslouchat. Last Night je coby přiznaná retrospektiva raných 90. let zajímavá coby námět k úvahám o souvislostech hudebního vývoje - o tom, jak silné základy položila newyorská taneční scéna později celosvětové elektronické mánii, která určila celá 90. léta.
Jestliže Moby Last Night koncipoval jako poctu nočnímu životu a party-tahu městem, pak album se nakonec podobá úzkostnému bezvýchodnému snu.
Opouštíte jeden klub, v němž hřmí Mobyho track, abyste vstoupili do toho samého klubu s tou samou písní a při odchodu zase otevřeli vchodové dveře.
Moby: Last Night. CD, 62 minut. Vydala firma EMI, 2008.
