reklama
 
 

Profil: Z jazzmana zábavným strejdou. Michalu Davidovi ke comebacku pomohlo Nagano

27. 10. 2018 15:27
Michal David si změnu poměrů vyžral jako málokdo, vítězství hokejistů v Naganu mu ale přichystalo comeback, jaký česká populární hudba nezažila. Jak to bylo s proměnou talentovaného jazzového klavíristy v hitmakera?

Zpěvák Michal David tuto neděli na Pražském hradě dostane státní vyznamenání a podle ohlasů ze sociálních sítí to vypadá skoro jako by měl metál obdržet člověk pochybnější než recidivista Jiří Kajínek. Zrovna David by si přitom zasloužil vnímat ve všech souvislostech. Proč mu jedni spílají, zatímco třeba zpěvačka Marta Kubišová vystupuje na jeho obranu s tím, že ve špičce českého showbyznysu najdeme jen několik stejně slušných, přátelských a vstřícných osobností?

Kořeny odporu časti veřejnosti tkví v tom, co Michal David symbolicky představoval na začátku osmdesátých let. A nešlo jen o tehdejší režim a šílenou kulturní politiku, kterou nastartoval nechvalně známý šéf kultury na ÚV KSČ Miroslav Müller. Do hry vstoupilo ještě několik prvků. V první řadě generační negace, což je v populární kultuře běžný jev. Někdy ve věku deseti dvanácti let člověk poprvé naladí muziku, jež odpovídá jeho věku, a jak dospívá, začíná se za své pubertální hrdiny stydět. Já že někdy poslouchal Ivetu Bartošovou? Proto teenagerské popové hvězdy mívají tak krátkou životnost.

Pak je tu vztah, který k idolům mladých chová starší generace. Ta je buď odmítá, nebo přímo nenávidí, zvlášť když třeba přicházejí s jiným stylem. Takto například skalní rock'n'rolloví fanoušci - včetně Mikiho Volka - nenáviděli Beatles.

Michal David to měl těžké hlavně z toho druhého hlediska. Opozici mu tvořila silná, na jiné muzice vyrostlá generace post-hippies, která od populární hudby čekala víc než jen zábavu. Intelektuálové tehdy ve věku kolem třicítky, kteří si formovali vkus v sedmdesátých letech, samozřejmě nemohli přijmout to, s čím přicházel David a populární skupina Kroky Františka Janečka. Jestliže měl posluchač Pink Floyd nebo Mika Oldfielda v té době hudebního nepřítele, byl jím italský pop filtrovaný německými hitparádami. A přesně to David představoval ve svých začátcích.

Československá populární hudba prožívala mnoho anomálií. Teenagerské hvězdy se rodily a zase zhasínaly po celém světě, ale oslovovaly jen určitý okruh dospívajícího publika. V centralizované kultuře československého režimu ovšem fungoval systém jediné pop-music protežované monopolními médii. Nebyl jeden pop pro děti a jiný pro dospělé. A tak se Janečkova klaka dětského popu pokoušela vecpat také do hlav dospělých, jimž písně Colu, pijeme colu nebo Céčka logicky musely připadat stupidní.

Na této situaci se podepsal především tehdejší Davidův impresário František Janeček. Byl to typ cynického manažera, jaké známe ze vzpomínek anglických muzikantů na šedesátá léta. Na prvním místě ctil pravidlo, že peníze nesmrdí. Pamětníci dodnes vyprávějí o jeho invenci v honorářích za dopravu nebo budování klientelistické sítě v tehdy monopolním hudebním vydavatelství Supraphon, koncertních agenturách a kulturních domech. V showbyznysu měl Janeček sice čtyři nebo pět konkurentů, ale pravděpodobně ve snaze je předstihnout se spojil s ďáblem. S partajními bossy koketovali všichni, ovšem Janeček byl daleko vepředu.

A do tohoto světa vstoupil sedmnáctiletý kluk z cirkusácké rodiny Kludských, který moc nevěděl o tom, co se děje kolem. Jeho tehdejší šéf o něm později v Mladém světě zlomyslně tvrdil, že Davida učil jíst příborem. Začínající zpěvák kousek života strávil v Itálii a v Česku žil nejvíc ze všeho hudbou. Ještě pod svým původním jménem Vladimír Štancl v necelých osmnácti letech hrál jazz-rock se skupinou Čtyři a na přehlídce amatérských kapel na Pražských jazzových dnech roku 1978 v holešovickém Elektropodniku dostal ocenění od poroty, složené ze členů již tehdy pronásledované Jazzové sekce. O pár týdnů později jamoval s muzikanty alternativní scény kolem Mikoláše Chadimy a zasvěcenci mluvili o zjevení talentovaného pianisty.

Skladbu Já ty pátky dobře znám zpíval David roku 1982 v televizním pořadu. | Video: Supraphon

Deset let nonstop

Proč se pak Michal David rozhodl pro Janečkovy Kroky, toť otázka. Z hudebního hlediska ho nejspíš lákala možnost širšího záběru. Davidův talent tkvěl ve schopnosti napsat chytlavou melodii jakéhokoli stylu. Pro Janečka dokázal vytvořit jak jednoduchý dětský kolovrátek, tak ploužák, diskotékovou skladbu i pop-rock. S pečlivě nagelovaným esíčkem vlasů spadajících do čela navíc docela dobře vypadal. Možná i trochu přidrzle, přesně natolik, aby se to líbilo dospívajícím holkám a jejich rodiče nebyli dotčeni. Lepší výkladní skříň pro své Kroky by Janeček, bývalý manažer Maryly Rodowiczové a Jany Kratochvílové, těžko hledal.

Michalu Davidovi je nejvíce předhazována píseň Poupata, zkomponovaná pro spartakiádní cvičení v roce 1985. Nebyl to první případ, kdy byl pro masovou akci využit popový hit. Dvacet let předtím komunistický režim pro cvičení učňovské mládeže využil tehdejší velké popové hvězdy Josefa Zímu a Jaromíra Mayera. Poupata byla sice podbízivější, ale David je jen zpíval. Hudba byla dílem Františka Janečka a textovou slátaninu podepsal Jaroslav Machek. Mimochodem v textu Poupat kromě úvodního verše "Krásný úděl máme dnes" není nic zásadně prorežimního. Tak píseň začala být vnímána kvůli dobovému kontextu.

Ještě lépe je to znát na jednom z nejznámějších Davidových hitů Nonstop. Textař Eduard Pergner, který mohl publikovat pouze pod pseudonymem Boris Janíček, z dnešního hlediska napsal přímo pravzor motivačních songů, jimž může konkurovat jen nedávno oblíbené Když nemůžeš, tak přidej od mladých Mirai. Přesto v této skladbě k Davidovi nepřátelsky laděná generace viděla podbízivou hru na perestrojku. Nicméně píseň Nonstop dodnes funguje také v jiných souvislostech - a za uplynulých třicet let ji zpívalo hned několik interpretů.

Nesmíme zapomenout, že ne všechny notorické hity z té doby napsal Michal David sám. Řadu z nich zkomponoval Zdeněk Barták a zpěvák jim jen vetkl nenapodobitelný, typicky pozitivně laděný elán.

Comeback

S Františkem Janečkem se Michal David rozešel v roce 1987. Důvodů bylo hodně, ale především: dělat v sedmadvaceti letech cvičenou opici, s níž někdo manipuluje dle svých potřeb, by snesl málokdo. Michal David byl tou dobou ve vrcholné formě a písně z filmu Discopříběh ho představily v důstojnější podobě. Znovu potvrdily, že David vedle Karla Svobody vyrostl v největšího českého hitmakera. Zvláště pomalé hity prokazovaly jeho talent pro krásné, až starosvětsky klenuté melodie.

Z Discopříběhu se stal generační film, jehož podstatou je idealizovaný obraz hledání vlastní totožnosti mladého člověka. Ne moc odlišný od pozdějších Snowboarďáků nebo Rafťáků. Co mu chybělo na realitě, zachránily Davidovy písničky, které odpovídaly životnímu stylu hrdiny, pekařského učně.

Oficiální video k Davidově Discopříběhu z roku 1987. | Video: Supraphon

Davidova nová skupina Allegro měla být přechodem od dětské hvězdy k dospělejšímu popu. Jestli by se mu to podařilo, jako třeba později Angličanovi Robbiemu Williamsovi z Take That, těžko soudit. Přišel listopad 1989 a David, z něhož nikdo nesmyl cejch Janečkova podnikání, si změnu poměrů vyžral jako málokdo. V roce 1991 ještě natočil písně ke druhému dílu Discopříběhu, ale přes staré hvězdy se už převalila mohutná vlna nových tváří a David na čas zmizel z dohledu.

Na diskotékách vystupoval na half-playback, věnoval se studiové práci a ve svém křeslickém studiu skládal pro jiné. Někdy to byly okrajové záležitosti, jako písně inspirované seriály o Šmoulech nebo o Flintstoneových, občas vytvořil cosi silnějšího. Třeba několik vánočních písní pro Hanu Zagorovou nebo nejúspěšnější dueto zlatých slavíků Karla Gotta a Lucie Bílé Co sudičky přály nám z roku 1997. Na tyto úspěšné písně roku 2000 navázala Dlouhá noc, s níž svou kariéru na určitou dobu rozsvítila Helena Vondráčková.

Píseň Co sudičky přály nám v O2 areně roku 2010 zpívali Lucie Bílá s Karlem Gottem, David je doprovázel od klavíru. | Video: Michal David

Dveře otevřelo Nagano

Těsně před koncem 20. století se u nás i ve světě začalo měnit vnímání populární hudby. Pomalu ztrácela ambiciózní rozměr "nového umění" a vracela se k původní zábavní roli, obsažené už v názvu. V Česku přibyl další prvek: revival osmdesátých let. Retro je přitom v populární hudbě běžným jevem. Přichází po patnácti až dvaceti letech. Generace třicátníků až čtyřicátníků, v našem případě Husákových děti, se zklidní, usadí a se sentimentem v duši se vrací k tomu, co poslouchala v mládí. Novým umělcům přestává rozumět nebo už je tolik neprožívá.

Impulzem k návratu písní Michala Davida se stalo vítězství českých hokejistů na olympijských hrách v Naganu roku 1998. Sportovci se netajili tím, že si v šatně jako "doping" pouštěli hity svého mládí právě od Davida. Když pak při velkolepém uvítání na Staroměstském náměstí ještě navíc David, schopný obratem napsat hit, zazpíval svůj nový motivační song Správnej tým, bylo vymalováno. Tak raketový comeback česká populární hudba ještě nezažila.

Rozhlasové výzkumy ale naznačují, že popularita starších Davidových písní začala stoupat už dva roky předtím. Nagano bylo opravdu jen spouštěcím mechanismem. Polistopadová generace nových poprockových hvězd se rychle vyčerpala a rostoucí počet soukromých médií už nebyl schopen vytvářet tak intenzivní hity jako předchozí monopol Československého rozhlasu a televize. Byl diferencovanější výběr. S rozdělením země klesl zájem o slovenskou pop-music. To vše otevřelo vrata k Davidovu návratu.

Jeden z Davidových největších hitů Každý mi tě, lásko, závidí, záznam pochází z roku 1985. | Video: Supraphon, foto Marco Borggreve

David jako přátelský strejda

Comeback zastihl Michala Davida v jiné pozici než v osmdesátých letech. Z protivného fracka se stal jakýsi zábavný a přátelský strejda, který to, co bylo kdysi míněno vážně, teď Husákovým dětem podává s nadhledem a humorem. Zároveň si získal respekt profesionálním přístupem k posluchačům. Nikdo ho nikdy neviděl vystupovat na půl plynu.

Nová Davidova tvář se projevila také na oblibě jeho repertoáru, vedené nostalgií, nadhledem a chytlavostí. A také nedostatkem domácí taneční hudby. Česká republika je v tomto ohledu evropský unikát: ve vkusu publika, a tím pádem i původní produkci, dominuje rock a pop-rock nad taneční hudbou. Na mnoha diskotékách si rozpálené publikum, chtivé neexistujících současných českých tanečních hitů, vedle tanečních verzí písní Jede, jede mašinka, Jožin z bažin a Královské reggae smlsne na pořádném nášupu Michala Davida. A ten na tom dodnes není špatně ani v rádiích.

Testy od začátku nultých let ukazují dlouhodobě vysokou oblibu Davidových písní ve věkové skupině mezi třiceti a pětapadesáti roky. Skladby málokterého umělce vycházejí z průzkumů s takovou oblibou jako ty od Michala Davida, k nimž se většinou hlásí přes osmdesát procent oslovených.

Ano, náročnější posluchač bude nad jeho písněmi ohrnovat nos, ale Michal David dokáže pobavit a potěšit širokou skupinu lidí. Ve třicátých letech minulého století se kultivované obecenstvo také pošklebovalo šlágrům Karla Hašlera, Josefa Stelibského nebo Járy Beneše. Mnohé z nich jsou s námi dodnes.

autor: Josef Vlček | 27. 10. 2018 15:27

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama