Není pochyb, že populární hudba vytváří zvláštní prostředí, které také vyžaduje jiné vnímání reality. Žít, tvořit a působit v něm na vrcholné úrovni dovedou jen jistým způsobem obdarovaní jedinci.

Před pár týdny hudební svět slavil šedesátiny "královny popu" Madonny, která přes svůj babičkovský věk vyznává teenagerskou módu i zvuk, stále se ráda fotí ve vyzývavých pózách a svoji kariéru řídí až obsesivně, ale pevnýma rukama.

Tuto středu by šedesátiny oslavil Michael Jackson, král, který tak pevné ruce neměl, pop mu sebral dětství a jeho principál, hudební průmysl, ho nepřestal zneužívat a vytěžovat ani devět let po smrti.

Kromě věku krále s královnou spojuje také to, že přes mnoho pokusů ani jeden stále nepřišel o svoji korunu. Madonna zaživa, při plném vědomí, a Jackson ze záhrobí zůstávají globálními ikonami s nesmrtelnými hity. Jejich hudba z nejslavnějších období má ještě roky po vzniku vnitřní sílu zvednout na parket publikum několika generací.

Pod jejich slávu se stejnou měrou podepsalo klima a technický vývoj populární hudby osmdesátých let i nástup "vizuálního" popu prostřednictvím hudební televize.

Tryzna za Michaela Jacksona, která se roku 2009 odehrála v losangeleském Staples Centre, vstoupila do historie coby nejvíce streamované a sledované poslední rozloučení v historii.

Příběh neuvěřitelně talentovaného kluka, který se proslavil hned prvním singlem I Want You Back, jejž nahrál s rodinnou kapelou The Jackson 5 v jedenácti letech, dovršily podivné okolnosti jeho náhlé smrti způsobené tišidlem určeným pro koně.

Není ani příliš nadsazené říct, že na odchod milovaného hudebníka, který se na pokraji fyzických sil pokoušel vrátit ke koncertování, ale už to nezvládl, se upíraly oči celého světa.

O období kapely The Jackson 5 se později psalo zejména kvůli nevybíravým výchovným praktikám Joea Jacksona, který své syny drezúroval jako zvířata v cirkuse. Už příběh písně I Want You Back dobře vystihuje plíživé praktiky onoho prostředí popu, které Jacksonovi dalo vše, včetně pocitu neporazitelnosti, aby ho pak sežvýkalo a vyplivlo.

Pod skladbou, která dodnes nezestárla technicky ani svým vyzněním, je podepsán tehdejší superproducentský tým The Corporation soulového vydavatelství Motown. Procítěně zpívanou story o příliš unáhleném rozchodu chtěl jeho šéf Berry Gordy nejprve nabídnout Gladys Knightové, která ostatně Jacksonovy objevila. Pak ho ale zkoušel upravit pro Dianu Rossovou, vokalistku The Supremes, protože z té se právě roku 1970 rozhodl udělat sólovou hvězdu - a komerčně se to víc hodilo.

Nakonec se ukázalo, že ačkoliv o tématu písně v té době nemohl nic tušit, nejlépe a neopakovatelně ji dokázal zazpívat ten nejmladší z Jacksonova ansámblu, tedy Michael. Tím ale handlování nekončilo. The Jackson 5, které ještě pár měsíců předtím jejich otec pásl po všemožných špeluňkách včetně striptýzových klubů, začali vystupoval jako předkapela The Supremes - a protože se to šéfovi Motownu hodilo do marketingu, za objevitelku nové senzace označil Dianu Rossovou, což dokonce promítl do názvu jejich debutového alba Diana Ross Presents The Jackson 5.

Ve stínu komerčních výkonů dalších singlů jako ABC nebo I’ll Be There a Jacksonových skandálů, včetně několika nařknutí z pedofilie, je tohle samozřejmě běžná "pracovní" marginálie. Ale dobře ilustruje onu síť drobných efektních lží, manipulací, spekulování a posouvání významů, v nichž showbyznysová mašinerie Michaela Jacksona odchovala a dodala odstíny jeho životu i konci.

Rozhodně to už od začátku takhle neuvěřitelně fungovalo, což znovu naplno potvrdila zpěvákova smrt. V době tryzny se v ulicích Los Angeles na místech nějak spjatých s Michaelem Jacksonem - stejně jako před jeho rančem Neverland - několik dní v kuse srocovaly davy truchlících fanoušků a fanynek, kterým jeho hudba změnila život.

Vstupenky na rozlučkový ceremoniál se losovaly mezi více než milionem zájemců a rozdávaly na baseballovém stadionu přímo "na ruku", aby se s nimi nedalo kšeftovat. Atmosféra centra města andělů, kterým se z bezpečnostních důvodů nedalo projet, byla unikátní. A soundtrack, který se linul fanouškům z autorádií, se nedal oposlouchat - ani když to celé trvalo několikátý den.

Je snadné považovat za bizarní úkaz ceremoniál, během nějž se nad zlatou rakví, pravděpodobně skrývající zmučené tělo slavného zpěváka, krom fanoušků a členů rodiny dojímalo procesí slavných muzikantů, herců či sportovců. Ale s odstupem času se zdá, že ta tryzna v sobě měla něco, co nelze zopakovat.

V jejím závěru se v sále rozsvítil velký nápis "Jsem živ a jsem tu napořád" a rozezněly tóny introspektivní skladby Man in The Mirror, jedné z písní, v nichž Jackson shrnul své nevinně dětské, spasitelské poselství světu, který ještě my všichni máme šanci vyléčit a změnit k lepšímu.

Brzy se ukázalo, že ono "napořád" bylo spíš zbožným přáním správců Jacksonovy pozůstalosti a šíbrů hudebního průmyslu.

Nikdo nemohl pochybovat, že smrt nejslavnějšího popového zpěváka, který díky svému katalogu i přes uměleckou nečinnost patřil k nejlépe vydělávajícím hudebníkům světa, odstartuje závratnou hru o závratné sumy peněz.

Pro ilustraci: v roce Jacksonovy smrti jeho dědicové dle zveřejněných čísel vydělali 90 milionů dolarů, o rok později 275 milionů a celkový příjem po odprodeji práv katalogu Sony za devět let po smrti krále popu dosahuje skoro dvou miliard dolarů.

Ani zdaleka se ovšem nenaplnily smělé plány, které správci jeho pozůstalosti měli. Bývalý šéf jeho vydavatelství Tommy Mottola už krátce po Jacksonově smrti do médií hovořil o "nekonečné zásobě nevydaných písní" Michaela Jacksona, které mohou vycházet ještě roky. Jacksonova sestra La Toya se nechala slyšet, že našla dva harddisky s více než tisícovkou nikdy nevydaných skladeb.

Velká slova i angažmá slavných producentů ale brzy vystřídalo roztrpčení fanoušků. Za desku Michael, kterou Sony vydalo jen rok po Jacksonově smrti, dokonce jeden z nich nahrávací společnost zažaloval. Podle nezávislých posudků, které si nechal udělat, se totiž zdá, že minimálně ve třech písních - Breaking News, Monster a Keep Your Head Up - na albu namísto Jacksona zpívá jeho imitátor Jason Malachi, jenž se k tomu ostatně už v roce 2011 sám doznal.

Kvůli aktuální žalobě, které se Sony Music nedokáže příliš úspěšně bránit, jméno Michaela Jacksona v dnešních dnech místo piety znovu neslavně plní novinové titulky kvůli podvodu.

Vřelého přijetí se nedostalo ani druhému, čtyři roky starému posmrtnému albu Xscape - bylo na něm pouhých osm písní, o jejichž "dotažení" se postarali současní producenti v čele s Timbalandem. Na albu, které svým názvem i obsahem ze všeho nejvíc připomíná z dnešního pohledu obzvlášť zbytečnou reklamu na mobil společnosti Sony Xperia Z2, se znovu ukázalo, jak výjimečný byl Jacksonův perfekcionismus a hudební cit.

I kdyby na ztracených discích ležely nikdy nevydaných písní dva nebo tři tisíce, šance, že z nich ještě vzejde skutečný hit, je bez zpěvákovy přítomnosti ve studiu zřejmě nulová.

A právě v nenapodobitelnosti jeho celkové hudební existence tkví jeden z nejdůležitějších odkazů smutného života Michaela Jacksona, který stojí za to v den nedožitých šedesátin připomínat, i když z něj mrazí.

Králem popu se Jackson nestal jen díky životním eskapádám, managementu nebo marketingu, ale zejména proto, že svou tvorbou a uměleckou komplexností skutečně vybočoval. Současní umělci jako Justin Timberlake nebo The Weeknd jsou občas nazýváni novými králi popu nebo novými Michaely Jacksony, ale ve skutečnosti se svou tvorbou jen vztahují - nebo vymezují - k originálu.

I přes všechny negativní konotace je fascinující, jak moc nadčasová a silná hudba Michaela Jacksona zůstává. A co všechno s lidmi svede provést například prvních dvacet vteřin písně Billie Jean, i když v nich zní pouze bicí a baskytara.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.