"Konzervatoř je jako kombinace Česko hledá SuperStar a Televarieté," přirovnává v rozhovoru pro Aktuálně.cz zpěvačka a skladatelka Aneta Martínková. A tak studium zpěvu opustila, na semestr odjela do Spojených států a zpět se vrátila se sebevědomou a nekompromisní popovou deskou.

Foto: Ondřej Trhoň

Debut jejího projektu nazvaného Margo nedávno vyšel u malého labelu Bad Names bez pomoci velkých značek - a už na první poslech je jasné, že účastníky talentových soutěží nechává daleko za sebou.

Album s dlouhým názvem, který zní First I Thought Everyone’s Staring at Me but Then I Realized Nobody Cared - All the Creatures I Met Sitting on the Back Seat and How to Deal with What I’ve Learnt, je důkazem, že komunitní labely postavené na solidaritě a vzájemné spolupráci nefungují jenom v žánrech jako hardcore nebo punk, ale také v krystalicky čistém popu.

"Během toho krátkého pobytu ve Spojených státech mi konečně začalo být jedno, co si o mé tvorbě budou myslet ostatní," popisuje u nealkoholického piva svoji vnitřní proměnu Aneta Martínková a kadence její řeči prozrazuje, jak katarzním zážitkem pro ni bylo vydání debutu. "Už dřív jsem měla středoškolskou kapelu, bylo to trochu do jazzu, a tak si ostatní ujížděli na hudební teorii. Stupnice, modulace. Já naopak moc nevěděla, co vlastně hraju. Proto jsem si dlouho myslela, že nemůžu dělat hudbu."

Na debutovém albu je toto tápání pořád přítomné, Aneta Martínková jej ale dokázala přetavit v inspirativní bloudění světem, ve kterém se elektronický pop potkává s klavírem a osobně laděné texty s černým humorem a sarkasmem. K odpečetění zatuhlého sebevědomí přitom stačilo málo.

"Se svou starou kapelou jsem před pěti lety vystupovala v pražském Café V lese a na konci setu jsem zahrála dvě písničky, které jsem složila sama u piana. Ten večer zvučil Tomáš Havlen, který za mnou později přišel, pochválil mě a povzbudil. V ten moment jsem si uvědomila, že umět napsat písničku bez pomoci hudební teorie je taky schopnost," líčí Martínková.

Klíčový pro finální podobu desky byl ale ten pobyt ve Spojených státech. "Teprve na univerzitě v Richmondu, kde jsem studovala na hudební katedře, jsem si definitivně upevnila sebevědomí. S tím jsem vždy měla obrovský problém, tady mi ale pomohlo, že jsem kolem sebe neměla to známé prostředí a lidi, na které bych se musela ohlížet. Nikdo mě nesoudil. Tak jsem nad písničkami přestala tolik přemýšlet a jim to nakonec pomohlo," vypravuje.

Studium v americkém státě Virginia navíc všem skladbám na desce dalo jasný obsah - každá z osmi písní funguje jako deníkový záznam jedné konkrétní situace ze života v USA. "Dostala jsem se tam k lidem, ke kterým bych se v svém nastavení doma nikdy nedostala. Stálo mi za to psát o těch situacích písničky," konstatuje Martínková.

Píseň projektu Margo jménem And Then One Day the Love of Bobby’s Life Left for Good. | Video: Bad Names

Texty na albu jsou nebývale konkrétní. A také mají schopnost přenášet posluchače ke konkrétním zážitkům, podobně jako v jedné z epizod seriálu Černé zrcadlo, ve které je možné promítat ostatním lidem na zeď kompletní záznamy toho, co člověk viděl v posledních dnech.

Margo nás tak seznamuje třeba s libertariánským spolužákem, kterému kvůli jeho ruským kořenům přezdívá Tzar Nicolas. "Tohle byl přesně ten typ člověka, kterého bych doma nepotkala. Měli jsme kardinálně odlišné politické názory, příšerně jsme se hádali, zároveň jsme si ale byli hodně blízcí. Oba jsme nesnášeli školní party, on byl navíc trochu vykořeněný, protože před prezidentskými volbami podporoval Donalda Trumpa," vypráví Martínková.

"Pořád jsme testovali, co naše přátelství unese. Nakonec jsme se pohádali o potratech a ani jsme se nerozloučili. Tohle všechno je v té písničce, kterou si Nicolas nakonec poslechl, až když jsme se na dálku zase usmířili," dodává.

Za pomoci producenta Tomáše Havlena tuto příběhovou skicu ukryla do skvěle vybroušeného popového songu upomínajícího na spoustu jmen, která autorka označuje za svoji inspiraci. Je tu cítit kosmický pop vlivného experimentálního producenta Oneohtrix Point Never, klavírní balady britské zpěvačky a multiinstrumentalistky Bat For Lashes nebo vliv americké písničkářky Fiony Apple.

S tou Martínkovou kromě škodolibé záliby v dlouhých názvech pojí i sarkasmus a vnitřní neklid. "Nejvíc mě baví, když někdo do svých textů dokáže dostat tu neurotičnost. Já při psaní těch songů vždy zažívám mentální explozi, a proto bych je nikdy nedokázala pojmenovat jedním slovem. Chci toho říct co nejvíc."

Foto: Ondřej Trhoň

Deska je sice silně osobní a člověk má při jejím poslechu pocit, jako by někomu hacknul telefon a projížděl všechny zprávy, vznikala ale kolektivně. "Mluvím o Margo jako o projektu, stojí za tím víc lidí. Jsou to sice moje písničky a moje texty, vznikají ale dohromady s Tomášem Havlenem a s lidmi, kteří s námi budou hrát naživo. Natáčení je pro mě sociální věc, sama bych to dělat nechtěla," vysvětluje Martínková.

Album je podle ní hodně postavené na vokálech, se kterými pomáhala Táňa Lvovská. "Kytaru zase nahrál Honza Tůma ze spřátelné kapely Sundays On Clarendon Road. Všichni jsme sdružení na labelu Bad Names, ten je pro mě naprosto zásadní," vypočítává.

Kromě Sundays On Clarendon Road nebo Margo vydávají na značce Bad Names také písničkář Lukas Landa nebo projekty TMA a Spomenik. "Je to pro mě komunita, Tomáš Havlen to označil za útočiště věcí, které nás baví. Na všem pracujeme společně, s partou lidí, se kterými se nebojím. Pro mě je extrémně složité a znervózňující vylézat s čímkoliv na veřejnost a Bad Names jsou takový můj safe space," říká Aneta Martínková.

Právě toto kolektivní bezpečí jí prý dodává energii k vyprávění velkých příběhů. Album podle Martínkové stojí na snaze vystihnout projevy velkých věcí, které se objevují v civilních momentech. Jako třeba ve zmiňované písni Tzar Nicolas. "Pro mě náš vztah symbolizoval to divné politické rozštěpení na dvě skupiny. Písnička je o konkrétním přátelství, zároveň je v ní ale přítomný obecný jev, který vnímá každý."

Podobně Aneta Martínková mluví třeba o skladbě Skyla, The Appalachian Girl. "V tomhle songu je zase moje osobní prozření z toho, že Spojené státy nejsou jenom New York a soukromé univerzity Ivy League. Je o mojí kamarádce z Appalachie, což je americký venkov, kde jsou všichni zapřísáhlí katolíci a každý má svoji pušku. Popisovala mi, jak v kostele zažila kázání o tom, že Led Zeppelin jsou sluhové ďábla, že spousta dětí v těchto místech vůbec neumí číst a psát, a že když šla za lékařem kvůli panickým záchvatům, bez nějaké léčby jí předepsal Prozac, protože takhle se to tam prostě dělá a nikdo to neřeší. Bylo jí pak ještě hůř. V téhle písni je moje upřímná lítost," vysvětluje Martínková.

Hlavně díky těmto pečlivě vykresleným situacím a příběhům, které podporuje sofistikovaná produkce poučená současným elektronickým popem, je album First I Thought… deskou na častý a opakovaný poslech. I přesto, že podle Anety Martínkové není potřeba poslouchat ho s přehnanou pozorností. "Je to zkrátka album na procházky," dodává zpěvačka.

Přes počáteční nenápadnost člověku tato nahrávka přeprogramuje pozornost - zaručeně si po jejím poslechu bude dávat větší pozor na situace, ve kterých se sám nachází. A žádná už mu najednou nebude připadat stereotypní nebo bezcenná.