"Všichni ostatní mají iPhony a my pořád držíme kytary," říká o třináctém, právě vydaném studiovém albu velšské kapely Manic Street Preachers její baskytarista Nicky Wire.
Vysvětluje tím mimo jiné název desky Resistance is Futile, v překladu Odpor je marný. Stejně se před patnácti lety jmenovala nahrávka české funkové skupiny Monkey Business.
Zatímco ta měla na přebalu kresbu Švejka a vše brala s nadhledem, Velšané, kteří zejména v 90. letech minulého století dostali dělnickou třídu do ostrovních hitparád, zvou k poslechu obrázkem nindži. Na titulní straně alba symbolizuje blednoucí svět starých hodnot, jež se ztrácejí v "digitální hysterii a politickém šílenství současnosti".
Jak už je u Manic Street Preachers - kapely stejně posedlé politikou jako uměním - zvykem, nejde o náhodu. V uplynulých letech sestava hledala trochu jiný směr a sound, zkoušela akustickou intimitu, hleděla do budoucnosti, prohrabávala archivy textů po někdejším kytaristovi Richeym Edwardsovi, který záhadně zmizel v polovině 90. let.
Právě vydaná novinka je sympatickým přiznáním, že největším překvapením může nakonec být deska natočená bez překvapení. "Lidé se unaví, lidé stárnou, na lidi se zapomíná, lidé jsou prodáváni," zpívá frontman James Dean Bradfield hned v úvodní písni People Give In a nahrávku tím zasazuje do nostalgické atmosféry přebírání se v odlescích vlastní minulosti.
V ní posluchači těžko odolávali silným stadionovým refrénům, popově krystalickým melodiím, jasným kytarovým riffům, hybné rytmice a přitom podvratným, chytrým textům Manic Street Preachers.
Snaha přiblížit se náladě alb z 90. let, kterou se muzikanti nijak netají, je na novince Resistance Is Futile patrná.
První singl International Blue - s textem inspirovaným takzvanou mezinárodní Kleinovou modrou, barvou patentovanou francouzským výtvarníkem Yvesem Kleinem - jako by melodií i stavbou navazoval na hit Motorcycle Emptiness ze šestadvacet let starého zásadního alba Generation Terrorists.
Podobných odkazů a drobných úniků k vlastní i cizí tvorbě je deska plná. V podstatě na nich stojí. Duet Dylan & Caitlin s velšskou zpěvačkou řečenou The Anchoress zase pro kapelu trochu netypicky popisuje alkoholem nasáklý milostný vztah velšského básníka Dylana Thomase. Nejen melodii a stavbu si půjčuje z Don’t Go Breaking My Heart, starého hitu Elton Johna.
Skupinu sice posouvá kousek za hranici kýče, na které uměla vždy dobře balancovat, ale je zřejmým přiznáním, o co Manic Street Preachers tentokrát jde.
Deska Resistance is Futile je plná potenciálně silných a hitových písní, které na první poslech zní důvěrně známě. Spíš než prvoplánové vytěžení postupů či nápadů, které fungovaly v minulosti, je z alba patrná snaha ještě jednou a vitálně zachytit pocit éry, která už možná vyšla z módy - jako ta krutě "osmdesátková" kytarová melodie, na které stojí píseň Vivian -, ale zůstala po ní skvělá muzika.
Manic Street Preachers to dělají přesvědčivě. Nepůsobí vypočítavě, nýbrž oddaně vlastní hudbě, jako ve své pozdní tvorbě třeba hardrockové kapely sedmdesátých let. Velšanům se zároveň podařilo udržet pocit lehkosti a přímočarosti, které dávají typický osten svými texty.
Manic Street Preachers: Resistance Is Futile
Columbia Records/Sony Music 2018
Když zpěvák Bradfield v závěru songu Liverpool Revisited optimisticky pěje "tohle je navždy", není to rockové klišé, ale pocta příbuzným obětí neštěstí na fotbalovém stadionu Hillsborough, kde bylo roku 1989 na zápasu mezi Liverpoolem a Nottingham Forest 96 lidí ušlapáno a 766 zraněno.
S takovým přístupem těžko mohla vzniknout nejlepší deska v diskografii Manic Street Preachers. Resistanci is Futile je spíš sympatická, zábavná a chytrá oživlá vzpomínka. A také smíření se s vlastním věkem a poznáním, že v muzice se občas vyplatí dělat to, co člověk vždy uměl nejlépe.
