Recenze - Čtyři roky jsou možná z hlediska věčnosti naprosto zanedbatelný čas, pro popovou hvězdu je to ale pořádně dlouhá doba; a zvlášť v současnosti. Když Madonna vydala v dubnu 2008 album Hard Candy, byla vdaná za režiséra Guye Ritchieho, její věk nezačínal pětkou a generační souputníci Michael Jackson a Whitney Houston byli naživu. Lehman Brothers vesele půjčovali peníze a jistá Lady Gaga týden předtím vypustila první singl Just Dance.
V žebříčcích vládl hip hop, na jehož rozjetý vlak se s albem natočeným s Timbalandem a The Neptunes snažila Madonna poněkud neohrabaně naskočit. Ani albový propadák („jen" čtyři miliony prodaných kusů) ale nemohl ohrozit následné megaúspěšné turné Sticky & Sweet, které se stalo historicky nejúspěšnější koncertní šňůrou sólového interpreta.
Jenže mezitím se na její trůn začala šplhat silná generace mladých zpěvaček v čele se zmíněnou Lady Gaga a Adele. Za čtyři roky od Hard Candy se pop dramaticky proměnil a všichni čekali, jak svým o dvě generace mladším vyzyvatelkám odpoví zpěvačka, která za svoji kariéru prodala přes tři sta milionů desek.
Snad jen Madonna si může zajistit start kampaně pro novou desku v nejsledovanějším televizním přenosu roku - při Super Bowlu. Měl to být triumf stvrzující návrat popové královny na trůn, jenže spektakulární vystoupení, při němž nechyběla pochodová kapela, gladiátoři, akrobaté z Cirque du Soleil ani desítky tanečníků, vyznělo trochu sterilně. Roboticky dokonalou choreografií připomínalo spíše reklamu na její nově otevřenou síť posiloven Hard Candy Fitness než na ochutnávku na album.
Podobně vykalkulovaně působilo žebrání o pozornost posluchačů v pilotním singlu desky Give Me All Your Luvin' (Dejte mi všechnu svoji lásku), jehož premiéru na Super Bowlu navíc zastínil vztyčený prostředníček hostující rapperky M.I.A. Jako kdyby její gesto vrhlo na nepříliš povedenou skladbu jakési prokletí a zastavilo žebříčkový postup daleko před branami nejvyšších příček (v USA jen číslo deset, v Británii dokonce 37).
Neskutečné tři dekády
Horší start si pro dvanácté studiové album nemohla Madonna snad ani představit. A přitom tak moc potřebovala fanoušky přesvědčit, že stále drží krok s novou žebříčkovou generací. Když i druhý singl Girl Gone Wild vzbudil spíše rozpačité reakce i kritiku za patrně nechtěnou referenci na pornografický seriál stejného jména, vypadalo to, že nové album bude stvrzením definitivního soumraku hvězdy, která se držela na vrcholu neskutečné tři dekády.
Jenže MDNA nakonec vůbec nezní jako labutí píseň popové superstar, spíše coby nový začátek, či dokonce znovuzrození. Ačkoliv to z obou singlů není tak úplně zřejmé, Madonna si nově nabytou svobodu (od manželství i povinností svého starého labelu Warner Music, z něhož přestoupila k Live Nation) užívá - a s pomocí současných elektronických producentů se vrací tam, kde vždycky slavila největší úspěchy. Do klubů, v nichž svým posluchačům ordinuje nekonečnou slast taneční extáze - a díky energickým rytmům vskutku zní jako o třicet let mladší.
Kromě věku se Madonna musela vyrovnávat hlavně s nástupem Lady Gaga, která adoptovala její postupy od hudebních vzorců až po mediální manipulace a - drsně řečeno - je znásobila minimálně desetkrát. Zatímco Gaga se z obdivu Madonně vyznává na počkání, o čtvrtstoletí starší zpěvačka je ke kolegyni pochopitelně chladnější. V lednovém rozhovoru pro stanici ABC popsala Madonna její aktivity jako „zjednodušující" (reductive) a dál to odmítla komentovat.
„Není žádná jiná královna než Madonna, děvko!" připomíná ve skladbě I Don't Give A hostující rapperka Nicki Minaj a není těžké si domyslet, komu vzkaz patří. O chvíli předtím Minaj přimíchá do své ódy na Madonnu i verš: „Jsi originálnější než dada."
Madonna ale povzbuzování nepotřebuje a s o čtvrtstoletí mladší sokyní rovnou vstupuje na její výsostné pole - do klipového ringu. Video k druhému singlu Girl Gone Wild v režii módních fotografů Mert and Marcus je čirá vizuální glamour opulence, která navíc cituje z jejich starších klipů jako Vogue či Erotica. Jako kdyby Madonna chtěla světu připomenout, že dávno před velkorozpočtovými orgiemi nestřídmosti Lady Gaga tu byly její klipy vycházející z podobných zdrojů.
Dál káže osvobozující náboženství tance
Ostatně celá deska s chutí připomíná slavné momenty Madonniny kariéry. Modlitba z Girl Gone Wild připomíná Act of Contrition z Like a Prayer, Turn Up the Radio káže osvobozující náboženství tance, jež dominovalo desce Confessions on a Dancefloor, I'm a Sinner jako kdyby vypadlo z jejího majstrštyku Ray of Light z konce 90. let. Není náhoda, že za producentským pultem znovu stál její tehdejší spasitel William Orbit a i jejich další společné počiny na nové desce - Love Spent či Some Girls - strčí do kapsy cokoliv, co se dnes hraje z mainstreamových rádií.
Pozvánky na studiové sessions k MDNA jasně prozrazují, že zpěvačka chtěla desku přiblížit současné hitparádové vlně, která navazuje na evropskou taneční hudbu 90. let. Proto na desce figurují francouzský producent Martin Solveig, Ital Benny Benassi a americký tým The Demolition Crew. Písně ale nesou jasné známky Madonnina rukopisu - jakkoliv zpěvačka tradičně do studiové práce nepřináší ani tak hudební talent jako spíše kreativitu a cit hitmakera. A ačkoliv toho mají Benassi i Solveig za sebou hodně, díky Madonně získala jejich hudba Turn Up The Radio nebo I'm Addicted lehkost.
Ta bohužel chybí oběma zmíněným singlům, z nichž je na míle cítit snaha zapadnout do současného žebříčkového mustru, kterému vládne populistický euro-house typu LMFAO nebo Davida Guetty. Když dojde na přímočarou taneční hudbu, má MDNA mnohem zajímavější momenty. Industriální hlomoz Gang Bang je nejodvázanější skladba od Erotica: zpěvačka chrlící nadávky a mačkající spoušť revolveru šokuje posluchače už na druhé stopě alba. Možná je adresátem agresivního výpadu exmanžel, kterému nejspíše věnovala i text z I Don't Give A: „Zkoušela jsem být dobrou ženou/potlačila jsem svoje já a spolkla vlastní světlo".
Poněkud intimnější a smířlivější pohled na jejich vztah nabízí skladba I Fucked Up zařazená na bonusový disk a něžnější tvář Madonny odhalí konec desky. Za baladu Masterpiece ze svého režijního (a filmově nepovedeného) debutu W.E. už dostala Zlatý Globus. Na desce píseň funguje jako zklidnění po tanečním třeštění předchozích čtyřiceti minut a připraví atmosféru pro fantastický zavírák Falling Free, v němž do kaskád smyčců Madonna připodobňuje svoji situaci k volnému pádu. A tento stav ji nejspíše svědčí - takhle dobře pěvecky nezněla už dobrou dekádu.
Deska MDNA nedisponuje takovou hitovou výbavou jako Ray of Light ani nedrží pohromadě jako Confessions on a Dancefloor. Je trochu paradox, že coby singlová přebornice tentokrát selhává a patrně nebude atakovat prodejní rekordy. Přesto je to album v každém ohledu zábavnější a barevnější album než Hard Candy a nebo třeba loňské počiny Born This Way Lady Gaga či Talk That Talk Rihanny.
K taneční hudbě, ať už to bylo disco či rave, vždycky patřilo vytváření slastné utopie, do níž se dalo utéci z nevraživého světa. Současná klubová horečka už k tanci nezve jen neprivilegované vrstvy, ale zcela demokraticky všechny bez rozdílu - což určitě souvisí i se stínem globální ekonomické krize. Na své novince Madonna tento populismus nového tanečního popu „nic neřeš a jen tancuj" skvěle využívá a přimíchává do něj vzpomínky na své mládí.
A že už Madonna nediktuje trendy a nepřepisuje hudební dějiny? Možná je právě sázka na jistotu a staré dobré časy v současné době nejaktuálnější trend i nejlepší komerční tah. A kdo jiný než královna popu a hudebního byznysu by to měl vědět lépe.
Její DNA je v genetické výbavě současného popu otištěno tak dokonale, že zpěvačce stačilo počkat, až se módní vlny zase vrátí. A v tom je název alba - alespoň tedy výrazová rovina odkazující na genetiku - velmi trefný. Madonna nemusí na MDNA chodit k popu. Pop znovu přichází k ní.
Madonna: MDNA. CD, 51 minut. Vydala firma Universal, 2012.
