reklama
 
 

Má vzdělaný pan Roger zapotřebí psát na Zeď slogany?

17. 4. 2011 12:51
Vizuálně nebylo pinkfloydovské klasice co vytknout

Recenze - „Co trápí pana Martina?" - „Nevděk a marnost lidského bytí." - „Jaký je pan Martin?" - „Člověk cvičený a v knihách zběhlý."

Tento dialog z Poláčkovy knihy Hedvika a Ludvík mi prolétl hlavou, když jsem jí v pražské O2 aréně narazil na Zeď. Pan Roger, tedy Roger Waters, někdejší leader Pink Floyd, si tímto programem v roce 1979 vystavěl nesmrtelný pomník a nyní brázdí svět s jeho obnovenou verzí, vyhýbaje se důsledně slovům Pink a Floyd.

The Wall byla ostatně od samého počátku spíše jeho sólovým než kapelním počinem. Během natáčení řady Pink Floyd opustil klávesista Rick Wright a Watersovým nejbližším spolupracovníkem a spoluproducentem při stavbě Zdi byl člověk zvenčí, Bob Ezrin. Úspěch dvojalba a koncertního turné byl fenomenální, ani celovečernímu filmu s Bobem Geldofem v hlavní roli se také nevedlo nejhůř.

Předvedení dramatického celku

The Wall je v lecčems nezpochybnitelná. V první řadě se jedná o koncertní show, jaká nemá obdoby; nejen proto, že je během ní na scéně vystavěna a stržena zeď, ale především proto, že se na rozdíl od pozdějších mamutích podniků typu Zoo TV (U2) či Steel Wheels (Rolling Stones) nejedná o výpravné přehrání kapelního best of, nýbrž o předvedení dramatického celku, který spoléhá jen a jen na hitový potenciál písní napsaných přímo pro něj.

V případě Zdi jde především o pecku Another Brick In The Wall Part 2 a klenutou Comfortably Numb, v druhé řadě o frenetickou Run Like Hell, nadrženou Young Lust a nejistou Mother; pod třemi z této pětice se jako spoluautor podepsal David Gilmour, kytarista a nejnadanější hudebník tehdejší sestavy Pink Floyd.

V jedné z mnoha knih, které o Pink Floyd vyšly, se říká, že Waters by na jednu hudbu bez skrupulí narouboval několik textů, zatímco Gilmour by si počínal zcela opačně a jeden text by mu postačil na několik košatých zhudebnění. Z tohoto postřehu jasně vyplývá, že oba antipodi dosahují nejlepších výsledků, když spolupracují. O to ale Waters na svých posledních třech albech s Pink Floyd (Animals, The Wall, The Final Cut) příliš nestál a těžištěm kapelní tvorby se stala jeho slova.

Srovnáme-li si hudbu Zdi s napětím psychedelických kusů typu Careful With That Axe, Eugene či popraskem, jaký v Shine On You Crazy Diamond způsobí pouhé opakování čtyř tónů, dojde nám, že po hudební stránce je The Wall tak trochu prohra. Skládá se z množství krátkých skladeb, které jsou spíš náčrtky posouvajícími děj a občas až příliš křečovitě ilustrují Watersův textařský záměr.

Nejlepší písně kolekce jsou rozházené tak, že jimi celý program nevrcholí, ale tu a tam neočekávaně zahýří; v závěrečném soudu Pink Floyd zcela rezignují na své schopnosti a utíkají se k Ezrinově skladatelské pomoci, jejímž výsledkem je muzikálová fraška - něco jako superhvězda Ježíš před Pilátem... Kapela nezaměnitelného zvuku prchá do bezpečí broadwayské orchestrální jistoty.

Nikdo není ostrov

Libreto nenabízí snadný příběh s jednoznačným řešením. Autorovo alter ego, rocková hvězda Pink, se v něm vyrovnává se smrtí otce a životem s dominantní matkou, utrpením ve škole, manželství i v dalším životě. Každá nepříjemná zkušenost přidá další cihlu do zdi, která Pinka odděluje od okolního světa.

Pink není schopen vyrovnat se s krutostí světa, jemuž nerozumí a jehož hříchy až příliš bere na sebe, a nakonec se za Zeď utíká dobrovolně. Iniciátoři jeho izolace (matka, učitel, manželka) jej ale nakonec za „projevování citů téměř lidských" odsoudí k životu před očima všech, kterým ublížil, a Zeď, za níž ho uvrtali, poručí strhnout.

Tato poněkud schizofrenická studie toho, do jaké míry „nikdo není ostrov" a jak tenká je hranice mezi obětí a viníkem, postupem času doznala různých interpretací. Celovečerní film se soustředí na pocit izolace rockové hvězdy. V roce 1990 se Watersovo berlínské provedení neslo v monumentálně optimistickém duchu: jakým jiným dílem také oslavit pád Berlínské zdi? Celistvému vyznění díla ale nepřidal zástup hostujících hvězd: Scorpions, Cindy Lauper, Van Morrison, Bryan Adams, Kris Kristofferson, Marianne Faithfull...

Současná podoba programu je převážně společensko kritická. Když Roger Waters po Another Brick In The Wall Part 2 vystoupil z role a trochu si zamoderoval, oznámil mimo jiné, že příští píseň Mother zazpívá coby duet se záznamem sebe sama z roku 1980, „když jsem byl ještě mladej, rozesranej Roger".

Tahle mluvená vsuvka - jediná delší v celém programu - sice trochu zmírnila tah vystoupení, bylo z ní ale okamžitě jasné, odkud vane: Waters po dvaatřiceti letech od uvedení svého nejambicióznějšího díla vidí spoustu věcí jinak, což mu ale nebrání toto dílo uvádět. Jako autor na to má koneckonců svaté právo a aspoň to říká na rovinu...

To bylo aplausu

Mnoha číslům programu tahle upřímnost chybí: přímo nesnáším, když děti v Another Brick In The Wall zapějí, že nepotřebují vzdělání a uzavřou slavným sloganem „hej, pí…o, jedeme do Loun".

Ne snad ani proto, že se tahle píseň stala vlezlou hymnou všech buranů s pěti lekcemi anglického jazyka - ale proto, že The Wall, dílo kapely složené téměř ze samých architektů, je ukázkou „vzdělaného" a občas až „akademického" rocku. Podobně nepříjemně na mě působilo i neustálé pobízení „nevěřte politikům" a videoprojekce v Goodbye Blue Sky, během níž letadla místo bomb shazují loga a symboly: kříž, Davidovu hvězdu, Mercedes, Shell... U koho asi tankují kamióny s Watersovou technikou? Tenhle hospodský primitivismus ve stylu „vše do jednoho pytle" Watersovi zkrátka nevěřím.

Diváci, kteří dva dny po sobě zaplnili O2 arénu, si ale přišli připomenout dílo patřící přes všechny mouchy nezpochybnitelně do rockového kánonu, a především se na ně přišli PODÍVAT.

A musím říci, že ze všech podání Zdi, jaká jsem dosud znal (album, berlínská verze, film), je to koncertní nejpřesvědčivější: logistika a technické provedení celé věci vás prostě nemůže nefascinovat. Zeď nestojí jen na pódiu, ale přes celou šíři haly, okamžik, kdy celá kapela hraje několik minut za ní, je opravdu působivý. Přibývání a ubývání cihel má dokonalou choreografii, dojde na hořící letadélko, gigantické postavy učitele a femme fatale i na létající nafukovací prase.

S videoprojekcemi to bylo poněkud horší. Původní animace Geralda Scarfa jsou dosud nepřekonatelné a kvalitativně značně převyšují novější materiál, který se často utíká k promítání sloganů a citátů z Kafky a Orwella, jakož i z jediného českého substantiva: kam má jít vláda, jsme se dočetli v mateřštině, to vám byl panečku aplaus.

Myslím, že méně doslovnosti by provedení jen a jen prospělo - neohání se zmíněnými spisovateli a masochistickým zhnusením z věcí veřejných kdejaký gymnaziální adept rebelství? Má Waters, jehož turné nemůže neskončit úspěchem, zapotřebí se takhle podbízet?

Přiznávám, ze všeho nejraději bych při tomto představení byl na druhé straně Zdi a díval se, jak to Waters a spol. dělají. Um, s nímž se program realizován, je něčím mnohem působivějším a hlubším než revival vousatých prázdných sloganů.

autor: Petr Ferenc | 17. 4. 2011 12:51

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama