Podle předem vydaných singlů to přitom vypadalo, že by Obyčejná holka mohla repertoár jednadvacetinásobné zlaté slavice příjemně oživit. Titulní píseň, která vyšla i s videoklipem v létě, překvapila poměrně svižným tempem, štiplavou ironií a nadsázkou. Složil a otextoval ji písničkář Pokáč, kterému Bílá vděčí také za pár let starý hit Dobrý kafe.
I díky zaranžovaným dechům zní trochu jako nějaká retro hitovka, avšak se současným poselstvím: "Je to hanba, když pozdě přijdu, běda jak na stehně najdou celulitidu, být pořád milá, ničím nezkažená, není sranda být dneska žena." Pokáčův rozpoznatelný rukopis sice jako obvykle hraje na dosti lidovou notu, avšak v některých verších se autorovi podařilo uhodit hřebíček na hlavičku. Třeba slova "Nemít svý názory, s úsměvem kývat, ta Bílá by fakt měla radši jenom zpívat!" vtipně odpovídají všem internetovým trollům, jejichž pozornosti dnes neujde asi žádná známá osobnost.
Rozhovor s Bohem i na téma mateřství
Vůbec nejsilnější písničku Amen představila jako druhou v pořadí, avšak v tracklistu se nachází až úplně na konci. Text, který napsali muzikanti ze skupiny O5 a Radeček, je Luciiným pomyslným rozhovorem s Bohem. Poodhaluje její pochybnosti či obavy a zároveň vyzdvihuje, že i přes různé životní kotrmelce nad ní nikdy nezlomil hůl. "Vím, že můj příběh znáš, každej můj smích i pláč, tak snad ve mě víru máš, že už nespálím se víc," zpívá v něm. Skladbu navíc slovenský skladatel a také producent celé desky Martin "Maxo" Šrámek vystavěl tak, že v ní interpretka naplno předvede svůj hlas, který i na prahu šedesátky zůstává mimořádně podmanivý, řezavý a pevný.
Z nosného námětu těží i Máma, za kterou opět stojí Pokáč - a tentokrát na to šel úplně jinak než v Obyčejné holce. Intimní hudební aranžmá i vážněji podaný text o mateřství z pohledu dcery i mámy dnes už dospělého syna dokáže vykřesat emoci: "Nikdys mi neřekla, jak roky krátký jsou, co všechno mámy na svých bedrech unesou, nikdys mi, mami, neřekla, jaký to je, přijít do prázdnýho dětskýho pokoje." Jelikož ženy středního věku, a tedy často matky, pravděpodobně mají ve fanouškovské základně Bílé stěžejní zastoupení, jde o dobře vybrané i zpracované téma, se kterým se mnohé posluchačky nepochybně ztotožní.
Škoda že většina dalších zařazených skladeb už takovou sílu postrádá - hudebně i obsahově. Lucie Bílá sice zpívá o svých pocitech, ale většinou už ne tak konkrétně a naléhavě, takže se výsledný dojem rozplývá do neurčitosti.
Refrény o nás dvou a další sdělení jako přes kopírák
Třeba píseň Znamení vod, která celou studiovku otevírá, je příjemný ploužák s jemným vygradováním a vkusným textem o pocitu stability a jistoty, který zpěvačce přináší dlouholeté partnerství, ale chybí jí něco hmatatelnějšího, co by posluchače nutilo se k ní vracet. Jako by si ji Bílá zpívala spíše sama pro sebe, než že by ji adresovala posluchačům.
Do určité míry tím nastavuje tón celé desky, protože většina songů plyne v táhlejším introspektivním tempu a tematicky se také drží podobné linky. "Já pořád šťastná jsem, že s tebou žiju, že jsi mým kompasem, od severu k jihu," zní ze skladby Kompas, kterou, mimochodem, napsal stejný autor jako Znamení vod - Tomáš Polák, frontman kapely O5 a Radeček. A když Bílá ve zbytečně tuctově zprodukované Mám ráda, kterou složil Tomáš Sehnal ze skupiny Hodiny, zpívá, že "štěstí násobí se dělením" nebo "mám ráda refrény o nás dvou", má to k nějakému autentickému sdělení skutečně daleko.
Lépe si autorsky vedla Patricie Kaňok, dříve Fuxová, z dívčí kapely Vesna. Píseň Nechci se dát, kterou složila, se hudebně trochu vymyká jak svým hutnějším a údernějším podkladem, tak i strukturou, protože ve druhé polovině přidává na intenzitě a překvapí téměř rapovým frázováním. "Nechci se dát do tlamy lvům, přesto jim rukou potřásám, cestu svou znám, svůj zlatej důl pod kůží mám," ujišťuje zpěvačka a má to jiskru, energii i tah na branku, což jsou atributy, které bohužel některým jiným položkám trochu scházejí.
Patricie Kaňok přispěla ještě songem Růžový brýle, který naopak míří do líbivějších popových vod. V kontextu dalších, spíše pomalejších písní svou veselejší náladou sice trochu vyčnívá, ale slogan "Svět je barevnější, protože tě znám, a proto posílám radost do všech stran, vždyť svět je nejkrásnější, když nejsi sám" bohužel říká vesměs znovu to samé co některé již citované předešlé skladby.
Pomohlo by intenzivnější autorské propojení
V devadesátých letech nahrávala Lucie Bílá alba, která měla nejen velký komerční úspěch, ale oceňovala je i dobová kritika. Za nahrávku Missariel z roku 1992, kde hudbu skládal Ondřej Soukup a texty napsala Gabriela Osvaldová, získala svého času sedm nominací na ceny české hudební akademie (tehdy nazvané jako Gramy), z nichž pět proměnila ve vítězství.
Spolupráce se zmíněným autorským duem už samozřejmě dávno skončila, zpěvačka se dnes nachází jinde a nemá smysl snažit se oživit minulost. Prospěla by jí ale změna přístupu: postupné sbírání jednotlivých písniček od různých autorů může fungovat v případě singlů, ale při přípravě desky by to chtělo intenzivnější tvůrčí propojení, které by do celku vneslo větší kontinuitu i hloubku. Takto nejspíš jednotliví tvůrci neznají příspěvky těch ostatních, a tudíž možná ani nevědí, že napsali něco podobného, co už přinesli kolegové.
O tom, že Lucie Bílá zůstává naprostou jistotou české populární hudby, samozřejmě nemůže být pochyb a Obyčejná holka jí určitě nijak nekazí vizitku. Příští rok s touto deskou vyrazí na velké turné, kterým zároveň oslaví své jubileum, a jistě ji zase budou vítat plné sály.
Diváci by na ni přitom nepochybně znovu přišli i bez nového autorského repertoáru, takže ocenit si zaslouží už samotná skutečnost, že tvůrčí proces neodložila na vedlejší kolej - i v období mezi řadovými alby (předchozí Ta o mně vydala před šesti lety) pravidelně nahrává singly a loni přišla s vánoční deskou Vzkaz pro Ježíška. Zpěvačka takového formátu má ale určitě na víc než se spokojit s bezpečným průměrem.
Album
Lucie Bílá - Obyčejná holka
Supraphon
2025
