Lizz Wrightová pochází z amerického venkova a dělá smyslnou hudbu postavenou na výrazném kontraaltovém hlasu. Nenaplňuje tradiční představy o bluesových zpěvačkách: víc než z jednoho žánru čerpá stejným dílem z blues, jazzu, gospelu, folku, popu a rhythm-and-blues. Výsledná kombinace vzbuzuje nadšení v posluchačích a rozpaky v kriticích, kteří si nejsou jisti, kam Wrightovou zařadit. Nejčastěji ji označují za soulovou zpěvačku - čemuž se sama směje.
"V životě by mě nenapadlo označit se za někoho, kdo zpívá soul," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Napadla by ji přesnější charakteristika? "Mně úplně stačí, když o mně někdo řekne, že jsem americká zpěvačka. V mé hudbě se potkávají všechny žánry a celá americká hudební tradice. Taky zpívám na všech možných místech, kde se ta tradice rodila. Všechno je to tak propojené, že je pro mě těžké rozlišovat žánry," vysvětluje.
Svůj dokonale hladký, přirozený hlas dlouho cvičila. Letos devětatřicetiletá Wrightová začínala jako zpěvačka a klavíristka v kostele, kde její otec ministroval a vedl místní kapelu. Doma udržoval přísný režim: dětem vypínal televizi, aby se mohly soustřeďovat a cvičit vícehlasé interpretace náboženských písní.
Wrightová pak ve sborech zpívala i později, až do střední školy. Právě tehdejší učitelé jí prý pořádně vštípili techniku. "Naučili mě rychle číst z not, poslouchat hudbu tak, že rozlišujete jednotlivé nástroje nebo hlasové linky," popisuje. "Oba mí učitelé také trvali na tom, abych zpívala druhý soprán, protože v mém hlase slyšeli potenciál rozvinout spodní rejstřík. To bylo pro můj vývoj hrozně důležité."
Na univerzitě ve státě Georgia pak Wrightová absolvovala klasickou průpravu - zpívala árie a účinkovala na recitálech. Novináři často píšou, že pak pokračovala na newyorskou New School, to ale není přesné: Wrightová jen soukromě docházela k jednomu z tamních lektorů zpěvu, Richardu Harperovi.
"Sedávali jsme u něj doma v Brooklynu, v suterénu, kde měl přenosné klávesy. Tam mě naučil dosáhnout na tři a půl, skoro čtyři oktávy. Do té doby jsem netušila, jaké mám hlasové rozpětí," vzpomíná Wrightová, kterou prý právě Harper naučil vážit si klasické průpravy, ale přitom se jí nenechat omezovat.
Později chvíli účinkovala s atlantským vokálním kvartetem In the Spirit, až roku 2003 zahájila sólovou dráhu deskou Salt, vydanou na značce Verve. Na ní poprvé zhutnila to, co se pro její pozdější nahrávky stalo typickým: vkusná kombinace jazzu, gospelu, popu a vlivů latinskoamerické hudby, několik jejích vlastních písní, to vše natočené se špičkovými klasickými a jazzovými interprety včetně Briana Bladea, bubeníka z kvarteta saxofonisty Waynea Shortera, který album produkoval.
Deska Salt vzbudila adekvátní nadšení a Lizz Wrightové vynesla srovnání s Norou Jonesovou, toho času jednou z mála písničkářek pohybujících se mezi podobnými žánry. Wrightová ale už tehdy dělala osobitou hudbu, ovlivněnou nejen vztahem ke gospelové tradici a zkušeností ze sborů. Už tehdy za své vzory označovala zpěvačky jako Abbey Lincolnovou, Ellu Fitzgeraldovou nebo Nancy Wilsonovou.
Postupně se jejím poznávacím znamením stalo to, jak dovede interpretovat cizí skladby. Dnes má na kontě šest desek, z nichž ta poslední, předloňská Grace vydaná na značce Concord, představuje jakousi mozaiku americké hudby. Obsahuje skladby neworleanského klavíristy a zpěváka Allena Toussainta, písničkářů Boba Dylana a k.d. Langové, stejně jako jazzové standardy od Raye Charlese a Niny Simone, pár gospelových či folkových pasáží - a k tomu všemu půvabnou kompozici All the Way Here, kterou Wrightová napsala s písničkářkou Maiou Sharpovou.
Hudbu ukotvuje produkce skvělého Joea Henryho a výkony vybraných instrumentalistů, například kytaristy Marca Ribota nebo klavíristy Kennyho Bankse. Všechno to do sebe zapadá, i díky čerstvým aranžmá a celkové atmosféře.
"Na někoho to může působit, jako že jsem ve všem chtěla mít poslední slovo. Já ale pracuju trochu jako malíř, který prostě jen rád používá různé odstíny barev, aby přesněji vyjádřil, co cítí. Líbí se mi pohybovat se v místech, která nejsou tak přesně definovaná, tak jasná na pochopení, dělat muziku, na kterou nestačí škatulky. Prostě být sama sebou," vysvětluje Wrightová, podle níž hudba a umění obecně podléhají přílišné systematizaci a organizaci.
Že by její tvorba měla náboženský podtext, odmítá. Ale snaží se skrze ni předávat hodnoty jako soucit, pocit sounáležitosti či usilování o jakési vyšší dobro. "Žijeme ve světě, kde všichni nemají stejné možnosti. Všichni usilujeme o to, abychom byli zodpovědnější za své činy i okolí, abychom se k sobě chovali lépe než kdykoliv dřív. Myslím, že to otevírá širší otázky o tom, jaký má lidstvo kolektivní potenciál. A takové otázky lze nejlépe zodpovědět v tvůrčím prostředí, třeba právě v hudbě," uvažuje.
Tvůrčí atmosféru hodlá Lizz Wrightová nastolit také ve čtvrtek v šumperském Domě kultury, kde vystoupí od 19.30. Nabídne prý staré známé písně v aranžmá tak čerstvém, že je ještě neslyšeli ani její američtí fanoušci. "Ráda bych si otestovala nové věci, na kterých průběžně pracuju ve studiu, a skrze ně lidem ukázala, co jsem zač," shrnuje.
Lizz Wrightová si svůj český debut odbyla vloni na podzim, kdy byla hostem festivalu Struny podzimu v Praze. Při té příležitosti prošla Pražský hrad, Malou Stranu a pořídila spoustu fotek do rodinného alba. Kdo ji nestihne ve čtvrtek v Šumperku, ještě bude mít šanci: festival Jazzfest Brno tento týden oznámil, že Lizz Wrightová 3. května 2020 vystoupí v Janáčkově divadle, kde ji doprovodí Filharmonie Brno.
