Bývá zvykem, že kapela vyrazí na turné zhruba ve chvíli, kdy vydává novou desku. Americký zpěvák a multiinstrumentalista Lenny Kravitz nové album Raise Vibration vydá nejdříve začátkem září, ale na podpůrné turné vyrazil do Evropy už teď.

Vůbec to neznamenalo, že jeho sobotní koncert v pražské O2 areně sestával ze skladeb, které by publikum neznalo. Kravitzovo první vystoupení v metropoli po čtyřech letech bylo především přehlídkou největších hitů třicetileté kariéry. Akcentovalo víc úderný rock než Kravitzovy pověstné ploužáky.

Čtyřiapadesátiletý zpěvák a kytarista měl k tomu základní předpoklad: říznou doprovodnou kapelu. Hvězdy Kravitzova typu vždy cestují s vynikajícími muzikanty, tentokrát kolem sebe ovšem soustředil hudebníky, kteří spojovali hráčské mistrovství s ohromným citem pro celek. Vyzařovala z nich energie, jež by rozhýbala i mrtvého.

Nepochybně se na tom podílela bývalá spoluhráčka Davida Bowieho, populární baskytaristka Gail Ann Dorseyová, která po příležitostné studiové spolupráci pravděpodobně u Kravitze zůstává nastálo. Její role, zvláště v nových skladbách jako Low nebo It’s Enough, byla nenapodobitelná.

Výrazně se dle očekávání projevil Kravitzův dlouholetý spoluhráč Craig Ross, jenž se blýskl kytarovými sóly i dialogy se šéfem kapely.

Sehraná parta si dovolila hrát celé bloky písní na jeden zátah - a nebýt Kravitzova rozvleklého představování souboru, mohl mít koncert nevídaný spád.

Kapela byla sice složena z perfektních muzikantů, ale poctivě pracovala na svého lídra. Kravitz je jedním z nejcharismatičtějších hudebníků současnosti, mužem, který na sebe dokáže strhnout pozornost stejně jako kdysi Freddie Mercury nebo Robert Plant.

Je v něm to, co většině dnešních rockových zpěváků na pódiu chybí - někdy až arogantní sebejistota, kapka pózérství a nekompromisní rovnítko mezi pojmy rock a život.

Podobnost s rockovými hvězdami sedmdesátých let je pro žánr, který Kravitz hraje, samozřejmě nezbytná. Kravitz představuje hudbu první poloviny sedmdesátých let minulého století, filtrovanou přes její revival v letech devadesátých, přizpůsobenou vkusu současného publika. Ale také z hlediska retra je stylově všestranný. Svému já se snaží přizpůsobit vše zásadní, co se tehdy hrálo.

Pamětník si uvědomí, jak je Kravitzova skladba Bring It On inspirována Led Zeppelin, zatímco It Ain't Over 'til It's Over má blízko soulovému zpěváku Marvinu Gayovi nebo tehdy módní funkové odvozenině soulu řečené Philadelphia Sound.

Kravitzovou slabinou je, že dříve to jen málokdy úspěšně spojil do jednoho celku. Buď to byli Led Zeppelin, nebo soul.

Ze tří novinek, které v sobotu předvedl v Praze, se zdá, že lepší už to nebude. A tak alespoň American Woman, jednu z mála přejatých skladeb ve svém repertoáru, rozdělil na dvě části - první půlka byla jakoby v psychedelickém stylu původních interpretů, kanadských Guess Who z roku 1970, zatímco druhou část interpretoval ve stylu reggae a v závěru citoval píseň Boba Marleyho jménem Get Up, Stand Up.

U superhvězd formátu Lennyho Kravitze se sluší zmínit i vizuální stránku show. Každý k ní přistupuje z jiného úhlu pohledu. Někdo z vystoupení dělá matějskou pouť, jiný staví na koncepci "koncertu jako série videoklipů" a jiný - jako to v Praze nedávno učinil Roger Waters - se pokouší o moderní "gesamtkunstwerk", v němž hudba je jen jednou ze součástí celkového opusu.

Přístup Lennyho Kravitze patří k těm nejjednodušším a zároveň nejefektivnějším. V O2 areně používal jen světelnou show bez projekcí, takže bohatá artilerie světel pouze poctivě podporovala muziku.

Ta byla alfou i omegou večera. Návštěvníci odcházeli naplněni uspokojením z hudby a ne otupělí ohňostroji nebo blikáním zadních projekcí. Také v tom to vlastně bylo retro.