Současný repertoár, akusticko-elektronická tvorba, které dominuje výjimečný hlas Dusilové, je koherentním a přesvědčivě prezentovaným celkem. Progresivní směs elektroniky, popu, rocku, ethna, ale také ambientní či dokonce filmové hudby nepostrádá rozmáchlé zvukomalebné plochy, ostré kontrasty ani prostor pro jazzovou kreativitu.
Sofistikovanější hudební prvky zpěvaččini brilantní spoluhráči přidávají opatrně, aby žánr zůstal i nadále uchopitelný pro širší publikum. Pohled na oddané skalní fanoušky při včerejším koncertu v Paláci Akropolis ovšem jasně potvrdil, že by jakýkoli stylový experiment přijali opět s otevřenou náručí.
Temnější charakter originálně pojatých melodií plně koresponduje s image Dusilové. Vizuálně se příliš nestylizuje, nicméně i přesto působí jako šamanka nebo čarodějka žijící v souznění s přírodními živly. Tento dojem se dále prohloubí jakmile zabrousí do folkových vod, kdy je z ní rázem lidová zpěvačka kdesi na Slovácku (i přes její karlovarský původ): přirozená, napůl šílená, napůl geniální a s hlasem, jímž by překřičela celý les a vybila tak energii, které v sobě má snad až příliš.
Dusilová je charismatická a talentovaná hudebnice, nicméně její aura a pódiová prezentace nemusí sedět každému. Odtažitou a mírně povýšenou komunikací s publikem – kterou jeho část jistě shledává atraktivní – stejně jako průpovídkami či druhem humoru srozumitelnými očividně pouze těm nejoddanějším příznivcům se okrádá o možnost navázat kontakt s lidmi, kteří neposlouchají její alba den co den.
Když pak ještě publikum tituluje „Pražáci a naplaveniny“, nevyzní to vtipně ale spíše arogantně, stejně jako o čtyřicet minut opožděný začátek vystoupení. To vše můžeme opomenout při poslechu desek, ale ne na koncertě.
Pozitivní každopádně je, že hudba nespadající právě do kategorie klišovitého popu je populární, že se o ní mluví i píše a lidé na ni chodí. Dusilové se také povedla ještě jedna věc: být pro řadu lidí synonymem kvalitní hudby; dosáhnout atributu, který na včerejším koncertě potvrdila.
