Recenze - Dnes večer vám dáme vše, co máme, pronesl v sobotu na pódiu pražské O2 arény subtilní starý muž. Skromně sejmul klobouk v pauze mezi skladbami, které by měl každý písničkář studovat. Leonard Cohen v sobotu znovu Česku nabídl prakticky totožná čtení z nejvyšších pater věže písní; jako při loňské extatické premiéře.
Žijeme v podivných časech. Ztělesnění intimních úniků z chladu strkáme do ledových sportovních hal. Nesmlouvavou pragmatičnost všedního dne hojíme v chrámech o několik stupňů studenějších. Soukromé vlastnictví věčných písní Leonarda Cohena si pokoušíme uchovat s tisícovkami dalších na plastových sedačkách, bez nároku na drink a cigaretu, které nám Cohen jinak povoluje i v ložnici.
| Čtěte také: Klobouk dolů před mší Mistra Leonarda Leonard Cohen v Praze klobouk ani nepotřeboval |
Prošacováni lépe než po jedenáctém září ve směru na New York jsme podruhé po necelém roce mohli zažít koncert člověka, který neguje existenci jakékoliv scény, trendů a času.
Velký návrat bezmála pětasedmdesátiletého Cohena z hory působí jako plavba ledoborce k pólu. Zatímco loni se ledy rozestupovaly samy, letos tu a tam narazil na kru, kterou u nás poprvé na totožné cestě uvolnil.
Cohenovy koncerty mají i letos zrcadlově stejnou dramaturgii jen s několika drobnými výjimkami. Ostatně jeho vystoupení jsou vystavěna tak, že během dvou a půl hodiny dostaneme všechno, co jsme od něj kdy chtěli naživo slyšet.
Kapela je oproti loňsku jakoby pokornější k Cohenově hlasu, který drží pevně jako klín. Vyrývá jím pečlivě broušená slova do skály. Spoluhráče letos představuje střídměji, zato je nechává dlouze sólovat. To je asi jediná ošemetná věc na celé mši.
Navíc publikum - zejména to, které vyráží na koncerty jednou za uherský rok oblečené jako do opery - paradoxně aplauduje nejvíc právě až příliš dokonalým a snad trochu nadbytečným instrumentálním exhibicím.
Jako by se rychle stalo samozřejmostí, že jsme si mohli znovu poslechnou prakticky celý majstrštyk desky I´m Your Man. Na rozdíl od letošní živé dvojdesky a DVD Live in London dostáváme navíc třeba drásavou verzi Lover Lover Lover. Jinak se Cohen drží vypiplaného programu. Stejně jako dlouhá léta brousil text hymny hrdého bolestínství Hallelujah, je bezchybný program stabilní jako Cohenův projev.
Pro stařičkého muže má šňůra, která by stahala i dvacetileté mladíky, viditelně povzbuzující efekt. Zní tolik sebejistě, silně a podmanivě, že i ten nejsentimentálnější okamžik - recitace textu a cappella před samotnou písní - zní jako mantra ze svatého písma.
Nejlépe se z obří haly povedlo vykřesat iluzi intimity majestátnímu rozjímání v Anthem a staré Famous Blue Raincoat. O vrcholech bychom se ale mohli nesmyslně handrkovat do aleluja. Nad Leonardem Cohenem je snadné se rozplývat.
A je to vlastně jediná možná cesta, naživo totiž nabízí s ničím nesrovnatelný zážitek. Léčí uměním, kterého nebude nikdy dostatek. Melancholii, erotiku a nepochopení pro moderní společnost zatím nikdo tak mistrně do písňového textu nenakumuloval. Navíc je Cohen schopný i v pro zpěváka požehnaném věku podat vše tak, že by ho jeden i dnes podezíral ze sukničkářství.
Použiju-li text tentokrát vypuštěného doznání písně Democracy: Jsem sentimentální, jestli víte co myslím/Miluji tuto zemi, ale nemůžu vystát scénu/Nejsem napravo ni nalevo/Dnes večer zůstávám doma. S Leonardem Cohenem.
