Recenze - Hudební průmysl už nemá takovou sílu vytvářet hvězdy, o to větší by však byla chyba podceňovat jednorázovou sílu hitu. Když se vloni na podzim objevil na YouTube klip s písní Video Games, jako kdyby v jeden okamžik celý internet ztichl a naslouchal pěti minutám popové dokonalosti, v níž se do barokně ornamentálních smyčců, klavíru a vířivých bubnů pětadvacetiletá Američanka Lana Del Rey zpovídá z lásky, „kvůli níž byl stvořen svět".
Pod povrchem popového sentimentu se skrývala melancholie neodbytného pocitu, že ráj na zemi může snadno skončit, a klipová koláž zachycuje posedlost roztřesenými záběry domácího videa, jež uchovávají rozmazané vzpomínky na dobu nevinnosti.
Na sklonku roku perfektní popový balíček Video Games přeskočil z webu do oficiálních žebříčků a dá se předpokládat, že píseň bude pro historiky i fanoušky reprezentovat letopočet 2011 - což potvrdily i výroční žebříčky.
Nostalgie po lásce
Laně Del Rey se podařilo najít skulinku mezi orchestrálními baladami Adele a uvědomělými „indie" hvězdičkami Feist a Cat Power; a zároveň zabrnkat na kolektivní nostalgii po době, kdy jsme věřili, že láska všechno překoná.
Síla to byla taková, až jsme si v omámení skoro nevšimli, že na stylizaci Lany Del Rey do podoby sex-symbolu ve stylu pin-up holek z plakátů 50. let je něco velmi konzervativního. Botoxem našpulené rty, nafoukané vlasy a koketní úsměv odkazují na tradici ženy jako objektu mužské touhy. Příběh holky z maloměsta, jež chce uspět v Hollywoodu, má vzbuzovat ochranitelské pudy.
Zpěvaččino dlouhohrající album Born To Die, které vyšlo poslední lednové pondělí, se už nesnaží žádný z těchto motivů skrýt - v jednorozměrném světě Lany Del Rey jsou ženy krásné modelky, muži na flirt rebelové jako James Dean, ale peníze nakonec vyřeší všechno. „Peníze jsou důvod, proč existujeme. / Každej to ví, je to fakt," zpívá v National Anthem.
O chvíli později se lolitkovsky šklebí a prosí svého milého za odpuštění, že „trochu zlobila". Namísto pocitů raději zpívá o oblečení či manikúře a slovo „baby" musí smyslně vyslovit v každé písni. Nad tím vším vlají americké vlajky a znějí nabubřelé smyčce, které se marně snaží zopakovat kouzlo Video Games.
Každá další skladba, kterou Lana vypustila po úspěchu Video Games, byla dalším krokem k předvídatelnosti. Ze smutného podtónu zůstalo v Blue Jeans jen milostné lkaní, v Born To Die zase majestátné hradby smyčců, jež se na posluchače hroutí pod tíhou sentimentu. Off The Races začíná zpovědí drsné gangsterské holky, která se však v refrénu náhle mění v křehkou dívenku volající o pomoc.
Naivka z plakátů
Kvarteto „starých" písní, které desku otevírají a v USA se prodávají na EP Lana Del Rey, ale pořád nabízí zdaleka nejsilnější momenty. V další stopáži Lana Del Rey už pouze dělá ze stejného materiálu druhý a třetí odvar. Celé album působí uspěchaným dojmem; jako kdyby zpěvačka a producenti potřebovali narychlo vydat desku ještě před tím, než vyprchá kouzlo debutového hitu.
V tom je možná jediný uklidňující fakt desky: pokud byl virální útok Video Games pečlivě nachystaný společností Universal, jak naznačují někteří bloggeři, pak to nejspíše znamená, že dnes nejde plánovat o moc dál než za první prodejní týden.
Teorií spiknutí je kolem zpěvačky mnohem víc. Po úspěchu Video Games vyšlo najevo, že Lana Del Rey je pseudonym newyorské zpěvačky Elizabeth Grant, dcery bohatého investora, která se pod svým občanským jménem marně pokoušela několik let prorazit v newyorských klubech. Ke slávě jí pomohl teprve úspěšný rebranding do sex symbolu.
To všechno se stalo terčem výsměchu ze strany webových publicistů, kteří tak nesou fakt, že internet přestává být doménou nezávislých renegátů a velké společnosti zneužívají ke svým kampaním i jejich výsostná teritoria jako YouTube.
Je to trochu pokrytecké od lidí, jež vzývají fetiš autenticity a zároveň oslavují portál, který je „muzeem přetvářky". Podobně Lana Del Rey zosobňuje, že na současném ženském mainstreamu není ve skutečnosti nic revolučního. Ve zpěvaččině stylizaci do naivky z plakátů už není provokace, ironie ani pomrkávání, ale jen nepokrytá fascinace světem glamour.
Sny o lásce a slávě
Roku 2011 v popu dominovaly ženské interpretky, ale dramatická proměna se nekonala. Lady Gaga, Rihanna nebo Nicky Minaj jen využívají klasické taktiky sexuálních provokací ala Madonna v 80. letech. Taylor Swift a Britney Spears zas brnkají na lolitkovský tón. Zbývá už pouze Adele, jejíž podvratnost spočívá v pohrdání radami dietologa a která považuje za odvetu ztracené lásce tklivý vzkaz: Nevadí, že mě už nemiluješ. Teď půjdu a najdu si někoho stejného jako ty!
V rozhovoru na francouzském Canal+ se Lana del Rey na otázku, co by udělala pro zvýšení ratingu pořadu, otočí do kamery a nadzvedne si sukni. V poslední písni alba This is What Makes Us Girls pak nabízí pěkné shrnutí své filosofie jako z libovolného barevného ženského časopisu: „Tohle jsme my holky, nehledáme nebe a láska je pro nás vším. To nevíš, že pro ni zemřeme? Je to naše prokletí."
Born To Die je ze všeho nejvíc důkazem, jak chce dnešní popkultura i společnost zapomenout na dědictví osmdesátých a devadesátých let i na digitální pluralitu nulté dekády. Konzumenti se obracejí ke starým „osvědčeným" hodnotám; generační, rasové i sexuální konflikty, na nichž vždy stála dynamika popu, vymazal strach z ekonomického chaosu a touha po klidu.
Možná se skutečně dostáváme do konzervativních a postfeministických časů. Funguje už pouze marketing nejnižšího společného jmenovatele mířícího na obě pohlaví, do centra pozornosti se vrací kariéra a vzhled se stává zbraní v boji o úspěch. Lana Del Rey nejvíc připomíná nástup Britney Spears na konci 90. let. Tehdy sedmnáctiletá lolitka ztělesňovala sny holčiček o lásce a slávě, přičemž obojího nelze dosáhnout jinak než smrtelnou dávkou roztomilosti.
Klip k Video Games tak možná není žádná „video hra". Roztřesené záběry herečky Paz de la Huerta potácející se v opilosti s partnerem po Sunset Boulevaru nemají být ironickou poznámkou ke kultuře celebrit, ale snem o božském světě krásných a úspěšných lidí, kteří si ve volném čase zajdou zaslouženě zařádit.
