Trent Reznor si ho vyhlédl pro společné turné kapel Nine Inch Nails a Soundgarden. Spolupracoval s britskou zpěvačkou Anohni, Davidem Byrnem z Talking Heads nebo Iggym Popem. Bratři Safdieové mu svěřují soundtracky ke svým oceňovaným filmům. Všichni ho vyhledávají pro jeho hudební nápady mimo zajeté koleje a zároveň schopnost pracovat s posluchačskou nostalgií. Vytváří hudbu, která je člověku povědomá a zavrtá se do hlavy, ale pořád působí dostatečně divně a znepokojivě.
Dnes osmatřicetiletý Daniel Lopatin zažívá podobný moment, jako když Hollywood otevřel dveře režisérovi Davidu Lynchovi. Nové album nazvané Magic Oneohtrix Point Never představil Lopatin rovnou v hlavním vysílacím čase v pořadu komika Jimmyho Fallona. Vystoupil tu nezvykle s kapelou.
Vyhledávaný hudebník v záznamu skromně postává u kláves, místy "vazbí" na elektrickou kytaru, hlas má upravený efektem auto-tune a zpívá něžnou píseň I Don’t Love Me Anymore, věnovanou svému dospívajícímu já: "Opravdu pro mě moc znamenáš / Vykořeněný ze snu, který jsem kdysi měl."
Lopatin si tak poskládal kytarovou kapelu, o níž snil v mládí, kdy ale neuměl na nic hrát. K bandu teď přichází tak trochu z druhé strany a přemýšlí o něm jako producent elektronické hudby. Jeho dlouholetý fanoušek si zároveň nemůže být jistý, jestli to není jen jednorázový trik.
Paměť i čas tvoří ústřední témata Oneohtrixe Point Never, který své nové album poskládal z útržků pocitů, písní i rozhlasového vysílání. Když propukla pandemie, našel zvláštní uklidnění v poslechu rádia a zapojil se do vysílání Elara.fm, které zajišťují filmoví bratři Safdieové. Připomnělo mu, jak moc rozhlas v jeho životě znamenal, a přinutilo ho dokončit rozpracovanou desku.
"Uvědomil jsem si, že chci natočit album, do něhož se promítne můj posluchačský život," vysvětlil deníku Guardian. Lopatin nahrávku pojmenoval po bostonské softrockové stanici Magic 106.7, kterou poslouchal v dospívání.
Na desce spolupracoval také s jednou z největších popových hvězd současnosti, zpěvákem The Weekndem, s nímž se potkal už při natáčení filmu Drahokam od Safdieových. Rovnou mu také produkoval několik skladeb na albu After Hours.
Zpěvák na Lopatinově desce pracoval v pozici rádce i stínového producenta a rovněž hostuje v tracku No Nightmares. Vedle něj se na albu objeví ještě venezuelská producentka Arca nebo americká popová zpěvačka Caroline Polachek v jedné z nejchytlavějších skladeb Long Road Home, která působí jako hologram osmdesátkového synthpopového hitu.
Lopatina dlouhodobě fascinuje myšlenka, že v každý moment je člověk někým jiným, přesto zůstává sám sebou. A variace obou poloh do hloubky prozkoumává na desce Magic Oneohtrix Point Never.
Už na pět let starém albu Garden of Delete zvukově ztvárnil emoční zmatek a prudké výkyvy, jaké prožíval v pubertě při poslechu Nirvany, a problémy s akné - dokonce začal používat vlastní hlas upravený počítačovým softwarem, aby byla hudba osobnější.
K příběhu alba si vymyslel postavu mimozemšťana Ezry s extrémním akné, psa jménem Void a fiktivní grungeovou kapelu Kaoss Edge, které mimo jiné vytvořil internetové stránky a složil jí několik nahrávek bokem, aby zmátl fanoušky.
Často si zvolí jeden nástroj, jehož zvuk sice zdeformuje, ale stále mu slouží coby průvodce i časové ohraničení. U alba Garden of Delete to byla grungeová kytara, kdežto následující album Age Of postavil na cembalu spojovaném s romantismem, jelikož se tu rozmáchl rovnou přes celé dějiny. Deska vyzněla, jako by se na smetišti dějin přehrabovala umělá inteligence a skládala jakési postapokalyptické symfonie.
Na novince je Lopatin v tomto ohledu skromnější, hlavní slovo tu mají úryvky rozhlasového vysílání. Z internetových archivů producent vystříhal různé promluvy moderátorů, které používá v samostatných stopách. "Naše dětské sny jsou podklady pro dospělácké fantazie, ale zničehonic se staneme někým úplně jiným," zní v jedné z nich a Lopatin s tímto prohlášením souzní.
Střídání svých posluchačských i tvůrčích období připodobňuje k tomu, jak se v minulém století střídaly různé éry a rockové nebo popové rádio nahradilo country.
Podobně album Magic Oneohtrix Point Never shrnuje jeho kariéru. Lopatin jako by moderoval relaci sám o sobě. Jeho rádio se občas zasekne, signál je někdy silnější, jindy slabší, pak vysílání naruší jiná frekvence. Převládá konejšivá new age atmosféra z producentova raného období a vintage zvuk 80. let.
Již dříve stavěl hudbu na výstřižcích z televizních pořadů nebo reklam. Lopatin dlouhodobě pracuje s myšlenkou kulisového poslechu, který něco přeruší. Sází na změny nálad, když se ze šumu najednou zhmotní neobvyklá melodie nebo naléhavý zvuk, jenž vyžaduje pozornost: extatické syntezátory, nervní rytmus, rap, poppunková písnička.
Jednotlivé fáze i inspirace jen procházejí rychlostí, s jakou přepínáme písně na YouTube.
Over the span of a few months I designed a visual world for every song on @0PN Magic Oneohtrix Point Never which became the inner sleeves of the double LP, one panel for each side of the record. pic.twitter.com/jlz6H4IMUy
— Robert Beatty (@EdSunspot) October 30, 2020
Lopatin také v jednom rozhovoru přiznává jako zásadní východisko jistou neurotičnost a roztěkanost: "Jsem něco jako léčící se závislák na internetu, ale na tom je moje práce založená."
Pro znalce funguje nová deska coby rejstřík producentovy diskografie. Lopatin do ní odkazuje nejenom pomocí vintage a futuristických zvuků nebo samplů oblíbených nástrojů, ale také vizuálně. Vždyť videoklip ke skladbě Long Road Home se odehrává v místnosti podobné té z obalu jeho sedm let starého alba R Plus Seven, jen tu vystupují loutky s grimasami jako z filmového Souboje titánů z roku 1981.
Nové album je nejlepší vstupenkou do hudebního světa Oneohtrixe Point Never. Navíc jsou zde dost možná nejsilnější hity, jaké kdy složil. První polovina nahrávky působí mnohem vstřícněji, druhá je naopak plná hádanek.
Daniel Lopatin se nevydává novým směrem, spíš jde proti toku času - a je v tom patřičná dávka melancholie i nostalgie. Pro tento účel si vymyslel kapelu, kterou nikdy neměl. Sám hraje kytarové melodie a kytarová sóla, jako by se po letech experimentování se syntetickými zvuky vracel ke kořenům, a obě polohy organicky propojuje. Dokonale si to užívá a svědčí o tom emocemi nabitá píseň Lost But Never Alone.
Na současné elektronické scéně není sám: britský producent A.G. Cook na své letošní nahrávky 7G a Apple zařadil hned několik coververzí oblíbených kytarových bandů z mládí a kruh uzavřel, když předělal track Animals právě od Oneohtrixe Point Never, jen jej oproti původní verzi zakončil vybrnkáváním na kytaru.
Poslední album Oneohtrixe Point Never si pohrává s motivem nespolehlivosti vzpomínek a jeho největším poselstvím je, že některé rané zážitky s hudbou jsou "mimo veškerou představivost". Natrvalo se usídlí v nevědomí a odtud člověka ovlivňují ve všem, co dělá.
Album
Oneohtrix Point Never: Magic Oneohtrix Point Never
Warp Records 2020
