Spíš než jako turistická průvodkyně vystupuje v roli vypravěčky poutavě sdílející pocity, které v ní místa zanechávají nebo probouzejí. Rozličnou povahu jednotlivých zastávek odráží desítka písní střídající zkreslené kytary jako v alternativním rocku, popově chytlavé melodie, elektronické beaty i čistý baladický klavír. Je to cesta mezi žánry i vlivy.
"Vždycky se mi líbily odvážnější produkce i na československé scéně, kterou beru jako jednu. Hodně mě v té kategorii singer-songwriter proto baví Katarzia nebo loňské album Jakuba Königa," komentuje šestadvacetiletá Kvietah svůj posun k bohatšímu zvuku oproti debutovému, folkem částečně ovlivněnému albu Hejno černejch koček z roku 2022.
I když ji můžeme chápat především jako písničkářku, bohatost aranžmá na novince předznamenalo i založení kapely The Kvietas. Právě s ní hudebnice, vlastním jménem Magdalena Fendrychová, album představí na koncertu 25. září v pražském klubu Bike Jesus. Sama bez doprovodu vystoupí tentýž měsíc na obnoveném festivalu Folková Lipnice.
Výslednou podobu nahrávky ovlivnilo, že poslední dobou hodně poslouchala kytarovou hudbu. Například skladba Grossvenediger připomíná stejnojmennou horu v tom, jak pozvolně stoupá a následně vrcholí v rockovém refrénu. Tak trochu nevyžádaný stesk ve verši "Mám si to odžít, že hroutí se to pevný v nás, a ty mi chybíš, chybíš zas" svědí podobně jako chytlavost melodie.
Od Bezruče po Kunderu
Ke zvukové pestrosti alba výrazně přispěl producent Nikola Šolaja. "Vždycky mě bavilo psát písničky různých žánrů. Člověk aranžuje často i způsobem, aby se to blížilo věcem, které se mu líbí. Nikola desku dovedl do konce, důrazně respektoval výraz, který jednotlivé skladby prvotně měly, i jejich sdělení. Podle mě to není nutně vždycky jenom text, ale i energie sálající z harmonií," uvažuje Kvietah.
Sama teď začíná produkovat ve spolupráci s Amákem neboli Michalem Šťastným, důležitou osobností české alternativní scény. Chápe to nejen jako další způsob, jak se uživit hudbou, ale také coby doplněk ke koncertování. Zájem o zvukovou stránku písničkářka připisuje i studiu skladby na Pražské konzervatoři.
Její cesta k hudbě přitom vedla nejprve přes slovo. Vzpomíná, jak ji rodiče vedli k literatuře a že ji kromě hraní na nástroje vždy bavilo psát texty. Zájem se otiskl i do singlu z aktuální desky nazvaného Lucie, ve kterém krátký úvodní postrockový šum záhy přeruší šlapavý country rytmus. Podle anotace skladbu inspirovaly knihy Milana Kundery Žert a Nesnesitelná lehkost bytí, zároveň ale hudebnici podobné romány často připomínají situace z vlastního života. "Přijde mi, že Kundera výstižně popisuje romantické i mezilidské vztahy obecně, i přesto, že částečně souhlasím s kritikou jeho ženských postav. Hodně mi připomněl moje vztahy. Myslím, že asi všichni, když čteme, máme tendenci promítat do těch příběhů sebe," komentuje autorka skladbu, v jejímž refrénu zní také "s prsty ztuhlými v železo", aluze na báseň Ostrava od Petra Bezruče.
Sami ve velkoměstě
Blízkostí k literatuře Kvietah navazuje na zdejší písničkářskou tradici, kterou dále rozvíjí vplétáním vlivů dalších žánrů. "Smazávají se rozdíly, co je to ten písničkář nebo písničkářka, i přes typické reprezentanty jako Jaroslav Hutka nebo Karel Kryl. Bard je v tomhle ohledu strašné slovo, ale pro českou skutečnost vlastně výstižné," říká hudebnice, která zpodobňuje nejen osobní pocity a zážitky, ale také společenské nebo generační potíže.
Úvodní píseň letošní nahrávky Linka, kde se překvapivě ozve i rytmus připomínající populární žánr reggaeton, ukazuje vrstevníky a vrstevnice Kvietah osamělé ve velkoměstě.
"Model té klasické rodiny už v naší generaci dost přestává fungovat a zároveň vztahy jsou taky hodně složité pro většinu mých kamarádů. Že se člověk nemá kam vrátit, je podle mě dost častý jev," hodnotí hudebnice. "Rodiny třeba nefungovaly i dřív, akorát bylo běžnější držet se jich zuby nehty. Dneska se rodina začíná rozšiřovat třeba právě i na kamarády," pokračuje.
Ukázkovým songem vyjadřujícím osobní frustrace přesahující do veřejného prostoru je Biolit z předešlé desky. Obsahuje pasáže, jež by bylo možné označit anglickým slovem rant: afektovaný monolog o určitém tématu, které mluvčího intenzivně štve.
V tomto případě se Kvietah rozčilovala nad Polskem, "kde se lidi zavírají za to, že chtěj žít po svým", jak zpívala v době vlády tamní strany Právo a spravedlnost. Nebo také že "se ukájíš holkama v barech, který neznáš, protože je to jednodušší než na mě doopravdy promluvit", případně že "spalování fosilních paliv je větší hřích, než že tě ve škole neučí, co bys potřeboval".
Aktuální album Díky, včely též obsahuje politická témata, byť ztvárněná poetičtěji a subtilněji. V jednom z nejsilnějších momentů, písni Režim, se titulní režim temného nebe nekonkretizuje, přesto podává ucelený a sugestivní obraz zoufalství. Obsahuje barikády, temný jarní sníh, zvedající se hladiny moře a směřování k postupnému úpadku, stejně jako praskavý podkres, šustivý beat, vlnivé troubení i vygradovanou asociativní rapovou pasáž od hostujícího písničkáře Cermaquea, vlastním jménem Jakuba Čermáka.
Prožívat vzdálené věci
Jiná skladba nazvaná MPJ zase může znít jako letmá osobní vzpomínka na New York, avšak vypráví primárně o amerických aktivistkách za práva queer lidí Marshe P. Johnson a její nejlepší přítelkyni Sylvie Riveře ("A ve dne jsi máma pro ty zbloudilý světla z ulic, oni nemazlej se s náma").
Právě sample jejího hlasu kompozici ukončuje. "Zasáhl mě jeden rozhovor s ní. Už je v něm starší a působí strašně vyčerpaná životem, když vypráví, jak přišla o svou družku, jak musela šlapat na ulici, aby přežila, jak se pokusila o sebevraždu," objasňuje Kvietah.
Kamenná zeď v textu odkazuje na nepokoje, které roku 1969 začaly v newyorském podniku Stonewall a následně odstartovaly tradici pochodů hrdosti příslušníků i příslušnic sexuálních a genderových menšin, jako bylo nedávné zahájení Prague Pride.
"Mám pocit, že dokážu prožívat věci, které jsou hodně vzdálené. Vždycky vidím někoho, kdo je nám podobný, ať už jde o uprchlíka, člověka bez domova nebo závislého. Vidím to často třeba na festivalu Jeden svět," říká hudebnice, která politiku vnímá i díky rodinnému zázemí - jejím otcem je bývalý disident a komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych.
U svých osobních ani politických písní netrvá na jediné správné interpretaci. Prostor pro různé výklady zůstává omezený akorát v závěrečných skladbách Herojam sláva a Mami. Obě se týkají ruské války na Ukrajině. Zejména ta druhá, jen za doprovodu klavíru, pracuje s patosem. Málokde se zdá tak namístě jako v tracku připomínajícím, že na frontě pořád umírají něčí blízcí, jimž boje sebraly důležité chvíle a někdy i možnost se někam vrátit. Podobu obou songů ovlivnil kontakt s ukrajinskou matkou a jejím synem, kteří u rodiny Kvietah přebývali krátce po začátku ruské invaze.
I díky silné titulní písni v jádru desky Díky, včely svým způsobem stojí bolest. Překrývá ji ale mnoho emocí, všelijak meandruje a vrací se podobně jako jiné autorčiny motivy, například různé byliny či Ježíš. "Někdy mi víra pomůže, jindy tápu," přiznává hudebnice. Její melodie nabízí dobrou společnost na rozvětvených životních cestách, kde bloudíme, i na těch s cílem v dohledu.
