Recenze - Nekrácený, více než dvouapůlhodinový záznam z loňského znovuzrození písňového majestátu Leonarda Cohena vychází na dvojalbu a DVD Live In London.
Prožitek Cohenova koncertu je ale těžko přenositelný kamkoliv. Jeho přítomnost v místnosti mění její teplotu i životy. Fanouškovská touha spatřit ho ještě někdy na pódiu byla asi nejúpěnlivější, jakou si u žijících hudebníků můžeme představit. Nedosáhl na něj ani tak těžko dostupný Tom Waits.
| Čtěte také: Leonard Cohen v Praze klobouk ani nepotřeboval |
Teď už víme, že Cohenův návrat byl masivní a pražský koncert v rámci Unified Heart Touring Co. splněným snem napěchované Tesla Arény - nebo jak se momentálně ono bezcharakterní kluziště jmenuje.
Veselá mysl silnější než náboženství
Předešlé turné k albu The Future v roce 1993 bylo devastující. Před každým vystoupením Cohen vytáhnul tři láhve vína a po světové krasojízdě raděj vzápětí uprchl do zenového kláštera na Mount Baldy.
Jak říká na aktuálním živáku: „Je to dlouho, co jsem stál naposledy na londýnském pódiu. Bylo to před čtrnácti nebo patnácti lety. Bylo mi šedesát - dítě s bláznivým snem. Od té doby jsem si vzal spoustu Prozacu... a také jsem hluboce studoval filosofie a náboženství. Ale veselost nepřestávala prorážet ven."
Zaplaťpánbůh, chce se říct - ať je dotyčný jakékoliv víry. Cohen je sebeironický, písně ale bere smrtelně vážně. Ačkoliv je kromě erotické touhy plný skepse a nespojenosti se stavem věcí, hladinu serotoninu v mozku nesnižuje ani na moment. Rozezvoň zvony, které stále mohou znít/Zapomeň na svou dokonalou oběť/Ve všem je prasklina/Tak se dostává dovnitř světlo - duní v jednom z mnoha klimaxů londýnského koncertu - fatální Anthem.
Koncert Leonarda Cohena je nejlepší prezentací milostné písně, jaké se může člověku dostat. Sází k sobě slova přiléhavě jako lego, ke kterému neexistuje návod. Cohenovu samozřejmost nelze vyrábět sériově. Tíha a lehkost se setkávají v hlase, se kterým neměl na výběr a který slouží jako ideální průvodce radostí i smutkem.
Teď nebo nikdy
Pěvecké schopnosti nejsou podstatné - vokální akrobacie přenechává tisícům interpretů, kteří by vraždili, kdyby mohli jednu jedinou Cohenovu píseň napsat sami. Stařičký sekáč spíš přednáší a stojí si tak nejlíp. Svoje básně žije. Při repetitivním dum dam dam de du dam dam v Tower Of Song prosí doprovodné zpěvačky, aby nepřestávaly, aby ho doprovodily při cestě do postele a prozpívaly ránem. Právě Cohen je ale v tomhle oboru kabrňákem.
Miloval jsem tě po ránu/Polibky byli hluboké a vřelé/Tvé vlasy na polštáři jako ospalá zlatá bouře/Mnozí už milovali před námi/Vím, že nejsme nic nového. Stařičkou Hey, That´s No Way To Say Goodbye lze bardovi zbaštit i v jeho čtyřiasedmdesáti. Přiznaný sentiment je ospravedlněn podáním a nadčasovou kvalitou materiálu.
Se stylovým plstěným kloboukem, který snímá jen při děkovačkách, jakoby vypadl z Kmotra. Dojetí starého muže je víc než uvěřitelné - souzní se silou zážitku. Opakované oslovování publika „přátelé" nepronáší kadencí Karla Šípa, ale podtrhuje vztah, který zajišťuje opěrný bod v neklidných časech víc než stabilní vláda.
Většina skladeb je tu tak, jak zazněly i v Praze. Můžeme si zakňourat nad absencí Famous Blue Raincoat, která mu na turné tolik slušela. Bird On The Wire zase lépe padne čisté akustické bidýlko. Ale na procházce po pětadvaceti k dokonalosti vypiplaných písních v duchu „teď nebo nikdy" nemá smysl hledat mouchy.
Víc než rock´n´roll
Sama hudba je na povrchu natolik bezkonfliktní, že svede dohromady babičky s vnučkami. U Live In London, ostatně jako u celé Cohenovy diskografie, lze srkat kafíčko a ládovat se piškoty, stejně jako se zpít do němoty.
Ovšemže laciné pozlátko přeslazených cajdáků je přesně na druhé straně spektra, kde dlí svět mistra Leonarda. Muže, který byl uveden do Rockn´rollové síně slávy, ačkoliv s oblibou cituje kritiku ze sedmdesátých let: „Viděl jsem budoucnost rokenrolu a není to Leonard Cohen."
Leonard Cohen je víc než rock´n´roll. Jeho koncert je mší. Bezchybná kapela s dlouholetými parťáky Roscoe Beckem, Neilem Larsenem nebo Javierem Masem nese neuvěřitelně vitálního básníka skrz jeden písňový opus magnum za druhým.
Typicky něžný doprovodný zpěv s dlouholetou autorskou partnerkou Sharon Robinson v čele starého pána ctí, ale není zakřiknutý. V If It Be Your Will nechá mladičkým sestrám Webbovým volné pódium - přičemž si i přes sebepovedenější interpretaci uvědomíme, že Cohen je nezastupitelný.
V létě vyráží na další evropské turné a už nadobro ví, že se nemusí vracet kvůli penězům, o které ho připravila během přebývání „na hoře" jeho manažerka. Ostatně už několikrát se loni snažil vysvětlit, že zas tak bídně na tom nebyl. Motivací je mu hlavně znovurozhořivší se láska k písním.
Koncertní záznam Live In London sice obstará dost dobrou představu o tom, jaké to asi je s ním strávit večer, ale krále lovesongu je nutné spatřit naživo. Naštěstí je to stále možné.
Leonard Cohen: Live in London. délka: 2hod 30minut, vydala firma Columbia, Sony/BMG, 2009.
