Rozhovor - Představte si motorkářský gang z Mad Maxe, který chce tak moc sekat dobrotu, že pár svých členů vykastruje kvůli falzetům, a pak se jako celek přihlásí do kostelního sboru. Máte Klaxons.
Kapelu, která během posledních tří let vymyslela žánr nu-rave, definitivně prolnula kytarovou a taneční scénu a naživo se dokázala přerodit z průměrné falešně zpívající gymplácké sranda-party do masových zabijáků.
Přesně takhle vtrhli na pódium táborského Planet Festival, kde v dokonale zašpiněném a zaprášeném setu zafungovali jako neurvalý uřvaný protiklad spořádaných White Lies. Protože hráli v Čechách poprvé, koncert stál především na materiálu z debutu Myths of the Near Future. I když nové album je podle slov leadera kapely Jamie Reynoldse těsně před dokončením.
Tohle ale není tvoje první návštěva České republiky…
Ani nápad. Do Prahy jsem začal jezdit už, když mi bylo osmnáct, bydlel jsem v hostelu na Žižkově a totálně jsem si tu čtvrť zamiloval. Byl jsem tu tak desetkrát dvanáctkrát - každé prázdniny. Jednou i tři měsíce v kuse. Žižkov se mi strašně líbí, je tam hodně mladých lidí a má trochu charakter předměstí.
A před sto lety to byla čtvrť gaunerů a podsvětí.
Tahle stránka mě přitahuje.
Dala ti Praha inspiraci pro hudbu?
Naprosto, cítil jsem tu vždycky dobře a to je pro mě vždycky ta největší inspirace. Pořád děláme na desce, takže se může stát, že tu zkušenost nějak zužitkuju. Jsme v průběhu natáčení, ale necítíme ještě, že by to bylo úplně dotažené. Dokud s deskou nebudeme naprosto spokojení, nepustíme ji ven.
Bude to mít dost těžké, protože jste úzce spjatí s jedním žánrem - a tomu se obtížně uniká. Cítíte v tomto ohledu nějaké tlaky?
Absolutně žádné. V tuhle chvíli vůbec. Možná před pár měsíci jsme panikařili, ale to jen proto, že jsme propadli přesvědčení, že desku musíme udělat hned a rychle. Ale když se to nedařilo, zamysleli jsme se a řekli jsme si: Co to sakra děláme? Nepotřebujeme nic uspěchat. To naší hudbě nesvědčí. Teď relaxujeme a skládání nám jde daleko líp.
Hlavně muselo být po všech stánkách nepříjemné, když vám firma vrátila část věcí s tím, že je musíte předělat.
To není pravda.
Cože? Na NME z toho udělali celou kauzu.
Volal mi jeden redaktor v momentě, kdy jsem byl opravdu hodně opilej, mě to nebavilo, tak jsem vyletěl a řekl mu jen tak z hecu, že nás firma odmítla. Jenže firma vůbec neměla co odmítnout, protože jsme jí zatím nedali žádné náslechy s tím, že bychom to chtěli vydat. Lidi na naší firmě nás ve všem podporují, jediné, co nám kdy řekli, bylo: Dejte si načas a natočte skvělou desku.
Tudíž to celé vzešlo z jednoho fórku.
To jsem celej já, když se opiju. Myslel jsem si, že jsem vtipnej, ale nečekal bych, že se tomu dostane taková publicita.
Bude těžké brát to zpět.
Na to kašlu, nezáleží mi na tom. Jasně, když jsem se druhý den probudil, tak mi bylo mizerně, ale to je tak všechno.
Podle popisu vašeho producenta Jamese Forda ze Simian Mobile Disco by nová deska měla být hodně psychedelická.
Do těch míst nás zavedl právě James. Začal s námi dělat v momentě, kdy dokončil desku s Last Shadow Puppets, a dost se tím inspiroval. Sami jsme začali produkovat takovou pomalou zdrogovanou hudbu a spousta z toho se na desku nedostane, protože je to hodně zahleděný do sebe. James nás tímhle směrem jen povzbuzoval: Hrajte dál, jeďte. A my se nechali vyprovokovat. Což pro nás bylo v určitém bodu zdravé, ale není to hudba, kterou bychom se chtěli prezentovat.
Proč ne? Psychedelie je zase v kurzu.
Totálně. Všechny ty divné harmonie, melodie, změny temp. To je paráda, ale není to směr pro naši kapelu.
Chcete si uchránit identitu.
Před prvním nahráváním nám šlo jen o to pobavit nás samotné. A to je pořád klíčové. Chceme se u toho bavit.
Přes všechnu tu srandu jste ale první album Myths of the Near Future napěchovali odkazy na cyberpunkovou literaturu - Burroughse a Ballarda. Stane se z toho vaše image, budete v tom pokračovat?
Témata se mění, ale v základě pořád zůstává to, že jsme - obrazně řečeno kapela - bez domova. Naše kapele bloudí ve fantaziích, nebereme si nic z reality, tvoříme si vlastní prostor. Naše místo ve světě je to, že nemáme žádné. Nedokážu si představit, že bychom zpívali o nějakých událostech všedního dne. Chtěli jsme si vytvořit svůj vlastní svět, v kterém bychom mohli existovat raději než popisovat ten, ve kterém by se ostatní poznali.
Je docela poťouchlý, že jste tyto autory vložili do kontextu party a nechali na jejich slogany tancovat lidi, kteří by je nikdy nečetli.
To mě baví. Když jsem dospíval a našel v hudbě něco, čemu jsem nerozuměl, tak moje první motivace byla jít za tím a zjistit o tom co nejvíc. Tenhle dluh se snažím splatit. Ale na druhou stranu pořád platí, že nemusíš přesně vědět, o čem se zpívá, aby sis hudbu užil.
| Čtěte také: Mercury Prize získávají Klaxons, retrohudba budoucnosti Tútú, jedém. Máme desku pro letošní rok |
Poslední rok vaší kariéry dost připomíná výjezd na horské dráze, stali jste se zamilovanou kapelou celebrit první třídy. To s sebou muselo přinést i dost kuriózních situací.
Mám vzpomínat na nějaké historky s celebritami?
Potěšilo by mě to. Jaký třeba je dělat kapelu Rihanně na Brit Awards?
Šílený. My jsme se nikdy nebrali moc vážně, ale taky jsme nikdy moc nereflektovali, co se děje a nedávali jsme si žádné limity. Šli jsme do všeho, kdybys za námi přišel, abychom udělali nějakou blbost, tak ti vždycky kejvnem. Berem všechno. Fakt bych ještě před dvěma lety nečekal, že se mým kámošem stane Mark Ronson, ale prostě jsme do toho spadli. Jasně, že jsme nocovali ve vile Kelly Osbourne, ale furt jsme nohama na zemi. Když se objevila ve zkušebně Rihanna, tak jsme se jen snažili vtipkovat jen proto, aby nemusela přemýšlet o tom, co se právě děje a nenaštvala se.
Co považuješ za nejdůležitější bod vaší kariéry? Vydání alba? Mercury Prize?
První čtyři dny, co jsme založili kapelu. Natočili jsme Gravity's Rainbow a Golden Skans. Všechny prvky, které dělají Klaxons Klaxons, jsme vynalezli během prvního týdne a snažíme se si ten pocit a náladu uchovat doteď.
Vaše hudba se nijak nesnaží skrývat fascinaci eurodancem a happy hardcorem - dejme tomu pokleslými žánry.
Teď je mi dvacet osm let, a když jsme začínali s kapelou, bylo mi dvacet čtyři - a chtěl jsem do ní vnést všechny intenzivní emoce z hudby, které jsem si z hudby bral během dospívání. Je to jednoduchý, když jsem se poprvé začal zajímat o hudbu, tak jsem propadl happy hardcoru a Nirvaně. Tak jsem si řekl: Fajn, proč to nespojit?
Takže v tom není ani špetka provinilého potěšení?
Naprosto ne. Happy hardcore upřímně miluju, když jsem ho slyšel poprvé, pomyslel jsem si: Moje máti to bude nenávidět, musím to pustit ještě víc nahlas.
Pořád bereš nespokojenost matek jako dobrý indikátor kvality?
Samozřejmě. Pořád o to jde. Jistě, že je, jakmile říkají, že se jim to líbí, tak tě sice potěší, ale začneš si říkat, že by sis ty skladby možná měl schovat na pozdějc.
Když jsem Klaxons viděl před dvěma lety poprvé, přišlo mi, že svými skladbami naživo pořád dost bojujete. A ne moc úspěšně. Jak těžké bylo převést Myths of the Near Future do koncertní podoby?
V té době jsme měli ještě dost punkový a naivní přístup k celé věci, prostě jsme se chtěli prodrat skrz celý koncert. Ale jak jsme každý večer hráli, tak jsme se začali postupně zlepšovat - před očima publika. A velké překvapení nastalo s novými věcmi, které jsme se v porovnání s těmi staršími naučili hrát strašně rychle. Najednou jsou z nás muzikanti. To se vlastně nikdy nemělo stát.
