Recenze - Šedesát let od narození a třicet od úmrtí zpěváka Jiřího Schelingera. To je vydavatelská příležitost, jíž není radno promeškat. A tak v lesklém digipacku vychází hned 3CD Čas 51:71:81.
Na prvním disku najdeme průřez zpěvákovou spoluprací s nejrůznějšími autory a v nejrůznějších žánrech, na druhém disku se Schelinger představuje coby skladatel, třetí CD je především přehlídkou coververzí, které nazpíval.
Schelingerovská legenda je v české pop-music a bigbítu jednou z nejproblematičtějších. Jiří byl mimo vší pochybnost vynikající zpěvák neopakovatelné barvy hlasu; druhou jistotou pro stavitele pomníků je jeho předčasná smrt ve vodách Dunaje. Ať už to bylo jakkoliv, a šlo patrně o furiantský boj o přízeň dámy, Jiří Schelinger umřel mlád a kola nekrofilního bigbítového kýče se mohla roztočit. Aby se nezastavila, se stará i nová kompilace.
Bez předčasných úmrtí
Pozornost, jaké se dostává předčasně zesnulým rockovým hudebníkůma, ale zdaleka nejen jim, je prapodivná. Skon z rockera dělá legendu; skon jako by najednou definoval veškeré jeho dílo. Stane se z něj „dílo mrtvého" - cosi, kam hudebník patrně v jakési předtuše otiskl tragiku svého osudu.
Přiznám se, že si někdy představuji svět rocku bez předčasných úmrtí: Jimi Hendrix, Jim Morrison, Ian Curtis i Kurt Cobain v něm dostali šanci zestárnout, provozovat hudbu několik dekád, ztloustnout, natočit několik špatných alb a dožít se údělu zasloužilých starých pardálů.
Myslím, že v takovém světě by do značné míry ubylo zbožšťování i řečí o genialitě a kariéru všech zmíněných bychom brali jaksi samozřejměji. Měla by své vzlety i pády; zjistili bychom třeba, že nejlepší album Doors je stále to první - nebo že by to s novým kytaristou z roku 2005?
Smrt rockového idolu je pro leckoho krásná. Fanoušek má hořkosladký pocit ztráty blízké osoby, s níž se může identifikovat o to víc, oč je onen idol mrtvý déle. A naopak: dílo zesnulého se mění v božský kánon, na který se neplive. Zkuste někde říct, že vám vřískot Janis Joplinové leze na nervy…
Jenže - zdánlivě banální postřeh - umělecká díla vznikají za života svých tvůrců. Příběh a (snaha o) kult Jiřího Schelingera je tak karikaturou už z podstaty absurdních kultů rockových legend stejně, jako je československý bigbít sedmdesátých let karikaturou autentického výjoje a eskapád rockové hudby. A Jiří Schelinger coby „rocková legenda" - jak je nyní často vnímán - se pohyboval v opravdu podivné společnosti.
Věk estrád a Olympiku
V 60. letech byl bigbít rebelií i v socialistickém Československu; spontánní vlně rock'n'rollu, beatu a dalších odnoží rockové hudby neodolala ani železná opona a nová hudební mánie spolu se změnou životního stylu mládeže se částečně postaraly i o tolikrát nostalgicky vzpomínané Pražské jaro.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy měl český bigbítový kvas utrum a provozování hudby náleželo jen prověřeným. Veškerá příchuť autentického vzdoru z bigbítu, s nímž se bylo lze setkat v médiích, vymizela; nastal věk estrád, olympikovských Únosů a Slz tvý mámy - či jazzrockového eskapismu.
A v této době kariéru zahájil i Jiří Schelinger, dříve to kvůli věku ani nemohl stihnout. Začínal v barových kapelách, poté se upíchl u skupiny Faraon autorské dvojice Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř. V jejích řadách se proslavil hity Holubí dům (jehož text pod pseudonymem Emil Synek napsal Zdeněk Svěrák) a René, já a Rudolf. Poté jej do své kapely přetáhl František Ringo Čech, fascinující kříženec popového mafiána s kašparem, jehož humor zcela nepředvidatelně osciluje mezi vyloženě zdařilými i opravdu kanálními polohami.
|
|
|
|
|
|
Čech sám sebe velkohubě považuje za císaře českého hard rocku; v jiných, sebekritičtějších chvilkách za vládce bubblegumové hudby - což je mnohem výstižnější charakteristika. Jeho nejnezapomenutelnější kreace totiž bezezbytku pocházejí z tohoto ranku, vzpomeňme na pecky Žárlivý kakadu či Parní stroj zpívané Viktorem Sodomou.
Fungující křečovitost
Se zpěvákem Schelingerova formátu se ale Čech rozhodl vydat se směrem tvrdého bigbítu. Na kytaru v jeho kapele ostatně hrál Oldřich Říha a později Stanislav Kubeš, o ostrý zvuk tedy bylo postaráno. Proklouz Ringo si ale velice dobře uvědomoval svou pozici ve světě popu, a tak z pokusů o hard rock vycházely dosti hybridní útvary. Hudebně ze všeho nejvíc připomínaly céčkové anglické hvězdičky sedmdesátých let, jmenovitě Slade, Sweet či Smokie (jimž Čech a spol. také několikrát předskakovali).
Po textařské stránce se jednalo buď o další bubblegumové vtípky (Jahody mražený, Nám se líbí, I Love You Mädchen krásné) nebo o křečovité pokusy o vyšší vznešenější témata (Kartágo, Siréna) - v nichž ale Čech ukázal především to, že srandičky mu jdou tisíckrát líp, neboť i křečovitost ne zcela zvládnutého textařského řemesla jim může tu a tam být ku prospěchu.
Schelinger byl v Čechově kapele mezi dvěma mlýnskými kameny. Jeho srdce patřilo rocku, úspěch k němu ale přicházel od zdánlivě lehčí múzy. Ke konci života (kdy se mimo jiné seznámil s okruhem laického řádu Regula Pragensis působícího v disentu) byl frontmanem kapely, jíž Čech dělal již jen textaře a impresária. Ve spolupráci s bratrem Milanem se nažil o vážnější konceptuální polohu, jejímž pomníkem je nedokončené album Zemětřesení (na začátku 90. let je znovunatočila „metalová superskupina" Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček).
Osobně mám problém vnímat Schelingera jako rockera a kvalitativní těžiště jeho tvorby vidím v odlehčeném, veselém repertoáru. Na rozdíl od banální a nepřirozené polohy vážných písní, na jejichž textaře - s výjimkou Svěráka - neměl štěstí, a rockového úsilí, které nikdy nevydalo přesvědčivý plod, jsou René, já a Rudolf, Evženie i Což takhle dát si špenát dokonalými popovými kusy bez jediné vady.
Ale nevím, jak moc nahlas se to smí říkat. V české kotlině neustále přežívá přesvědčení, že sebepitomější rock je lepší sebekvalitnějšího popu.
Před třiceti lety zemřel vynikající zpěvák, který se celý život coby umělec marně hledal. Z některých náznaků se zdá, že byl na dobré stopě a ideální polohu by našel. Už proto je mi nekrofilní hra na legendu, podpořená vyčerpávajícím trojalbovým dokumentem tohoto tápání, protivná. Zrovna Schelingerovo hudební zestránutí nemuselo být nezajímavé...
