Recenze - V době, kdy se naše země potýká s vážnými finančními potížemi, jsi naším světlem na konci tunelu, napsal před dvěma lety zpěvačce Adele tehdejší britský premiér Gordon Brown.
Není obvyklé, aby politici vyjadřovali veřejný obdiv popovým zpěvačkám. A ačkoliv si vůdce Labour Party chtěl určitě přihřát populistickou polívčičku, nebyl sám, koho hlas tehdy devatenáctiletého talentu z Londýna uhranul.
Její druhé desce nazvané 21 se nejspíše britský státní dluh umořit nepodaří, mohla by ale potvrdit úspěšnou "pětiletku" britských zpěvaček. Ve srovnání se kolegyněmi, jako jsou Amy Winehouse, Duffy, Estelle nebo Leona Lewis, má hvězdička Adele rozhodně největší potenciál "svítivosti".
Modré oči mžourající přes oceán
Britové by byli raději spojováni se záchranou rocku nebo prorážením klubových trendů, v posledních letech nicméně přichází z ostrovů do globálních žebříčků hlavně úspěšné ženské interpretky, které surfují na soulové retro vlně. Všechno odstartovala v roce 2007 Amy Winehouse s albem Back To Black, kterého po světě prodalo deset milionů kopií a posbíralo pět Grammy.
Amy pak talent začala topit v alkoholu a drogách, ale nahrávací společnosti rychle našly náhradu. Na začátku roku 2008 vydláždila anketa BBC Sound Of kariéru zpěvačkám Adele a Duffy disponujícími podobně zastřeným hlasem. Velšská krasavice Duffy okamžitě uspěla se stylizací do šedesátkové hvězdy Dusty Springfield i popovější verzí "brit-soulového" soundu a její album Rockferry se stalo nejprodávanější britskou deskou roku 2008.
Adele to měla těžší. Stála za ní nezávislá společnost XL Recordings, plnoštíhlou postavou nenaplňovala ideály průsvitných zpěvaček a v její neprospěch hrál nízký věk (zaznamenaný v názvu debutu 19). Hlavně ale hudebně mířila jinam než Duffy, její vlastní písně byly intimnější a bližší soulové estetice extatického vytržení velkých citů. Přes jistý potenciál bylo ovšem slyšet, že zklamání z lásky, o který zpívá, jsou spíše odkoukané z televize.
Nová deska tento handicap dohání. Aktuální singl Rolling In the Deep rekapituluje její opilecký vztah, kvůli kterému zrušila lukrativní americké turné. Don't You Remember nebo Turning Tables jsou dramaticky vystavěné vzkazy milencům, kteří si prý nevážili její laskavosti.
S trochou pomoci od Palinové
Láska k soulové hudbě má v Británii dlouhou tradici. Podobně jako s dalšími žánry ale Britové zvuk „hrdosti černé duše" přejali po svém. Beatles, The Rolling Stones nebo The Who z hitů Motownu vydestilovali černošskou hrdost a pózu, zatímco Tom Jones nebo zmíněná Dusty spojili soul se špínou dělnických předměstí. Bělošský neboli modrooký soul (blue eyed soul) se pak vracel ve vlnách, které na konci osmdesátých let vynesly na vrchol třeba George Michaela.
Jeho návrat v druhé polovině nulté dekády nebyl náhodný. Zjitřené emoce soulu se skvěle hodí k modernímu pojetí popu jako nekonečné mýdlové opery přenášené v přímém přenosu televize či sociálních sítí. Soul přitom zosobňuje staromilecké hodnoty, k nimž se posluchači unaveni ze zrychleného provozu kultury můžou upínat. V éře televizních talentových soutěží se posluchači navíc naučili oceňovat velké hlasy, na nichž často nostalgický soul staví více než na novátorských aranžích.
Možná i proto měla brit-soulová vlna tak drtivý globální dopad - od Joss Stone po Leonu Lewis bodovaly soulové britské zpěvačky i za oceánem, což se jejich mužským kolegům už dlouho nepodařilo. Naservírovaly Američanům středněproudý pop, který po letech dominance černého r'n'b tak nutně potřebovali.
Adele ale k americkému úspěchu pomohla spíše náhoda - její vystoupení v populární Saturday Night Live přišlo ve stejný večer jako rozhovor s republikánskou kandidátkou na viceprezidentku Sarah Palinovou. Adele s obamovskou plackou na šatech tehdy uhranula sedmnáct milionů Američanů a během týdne její deska vyskočila do první desítky. Třešničkou byly v lednu 2009 Grammy za objev roku a nejlepší popovou píseň.
Soul je mrtev
V roce 2010 už byl ale brit-soul jen vzpomínkou na loňskou slávu - Joss Stone ani Leona Lewis nedokázaly zopakovat úspěchy předchozích alba a druhám předvánoční deska Endless platinové Duffy totálně propadla. A Amy Winehouse? Pokračování Back To Black nikdy nenatočila, a jestli se jí letos povede ohlašovaný comeback, si můžete vsadit v některé londýnské kanceláři.
"Jednadvacítka" Adele ale ví, že opakování by nikam nevedlo. A tak místo retro-soulových nálad obalila nové písně do bombastických popových aranží Ricka Rubina a Paula Epwortha. Producentsky vypiplané album nenechá nic náhodě a ačkoliv Adele tvrdí, že se nechala inspirovat americkou country, na 21 to není moc slyšet.
Slibný drzý singl Rolling in the Deep i půvabná vykřičená Rumour Has It jsou bohužel jen falešné přísliby na začátku. Zbytek alba sklouzne do orchestrálního pop pro rádia, který to příležitostně přežene se sacharidem (Someone Like You) nebo smyčci (Set Fire to the Rain).
Diskutabilní je coververze klasiky Lovesong od The Cure ve stylu plážové bossa novy, která vymazává temné podtóny anglických klasiků. Tady už se pomalu blíží hvězdám typu Leony Lewis, jejíž písně znějí, jako kdyby muzikantům ve studiu na záda dýchal účetní.
Smyčce ani syntezátory naštěstí nemůžou vymazat sílu jednoho z nejoriginálnějších britských hlasů za poslední dekádu. Jeho síla vás dostane do kolen, když spustí jen za doprovodu klavíru v Take It All. Škoda, že Adele nenašla jiné použití než v další obdobě retro-nostalgie.
Podle jedné historky objevila soulovou královnu Ettu James, když hledala v obchodě s kompakty inspiraci pro nový účes. Nějak podobně to zatím vypadá s její láskou k popu. Snad s věkem a zkušenostmi dostane chuť na něco originálnějšího.
Adele - 21. CD, 48 minut. Vydalo XL Recordings, v České republice distribuuje Panter.
