Pro talentovaného producenta a držitele prestižní britské Mercury Prize, jehož služeb dnes využívají všechny popové hvězdy od rapera Kendricka Lamara po zpěvačku Beyoncé, je to krok vpřed na několika úrovních. Letos třicetiletý James Blake vzešel v nultých letech z internetové blogosféry, kde se novodobá britská taneční scéna scházela častěji než na klubovém parketu.
Svou hudbou utěšil celou generaci, že být introvert, navazovat vztahy po síti a udržovat si totožnost v prostředí internetových algoritmů je v globalizovaném světě normální. "Je to jako slyšet ducha, který nabývá materiální podobu, nebo slyšet píseň zhmotňující se z digitálního éteru," napsal o Blakeovi před lety britský kulturní teoretik Mark Fisher, když hudebník na albu Overgrown v roce 2013 odhodil robotické efekty a odhalil skutečnou barvu svého hlasu.
Skoro se chce říct, že Blake se tímto textem nechal inspirovat také pro název aktuální nahrávky Assume Form. "Bude se mě moci dotknout, budu dosažitelný," zpívá tu Blake.
Na této desce se něco zlomilo, alespoň ve zpěvákově osobním životě. Zdá se, že je spokojený, šťastně zamilovaný, že přemohl dřívější úzkosti. Pryč jsou odcizení, sžíravá deprese či monotónní samota z předešlé, nesnesitelně dlouhé nahrávky The Colour in Anything, která Blakea zastihla ve slepé uličce.
Teď z děsivých stavů zbyla něha, naslouchání pocitům druhých a napojení na blízkého člověka. Nové album je barevnější, zvukem i paletou emocí - ukazuje cestu z autorské i osobní pasti.
Ten hluk v mojí hlavě
"Poslouchal jsem své starší věci a opravdu jsem nezněl jako šťastný člověk," připustil James Blake v rozhovoru před dvěma lety.
Jeho rané nahrávky vycházely z britského post-dubstepového undergroundu a tiché písně odrážely odcizení hlučné metropole Londýna. Dříve si Blake počínal jako DJ, který z ústřižků již existujících tracků skládá asambláže - ale až oceňovanou deskou Overgrown z roku 2013 se stal písničkářem.
Dříve digitálně upravovaný hlas mu v obnaženém stavu umožnil znít až děsivě osamoceně. A vše ještě umocnily typicky tklivé klavírní linky, jež se staly hudebníkovým poznávacím znamením.
"Bylo to jako postupně se utápět v horké vaně," napsal o albu Mark Fisher, "ale nejspíš s podřezanými žilami." Tíživý pocit člověka, který je uvězněný v nekonečné depresi, kdy nedovede ani vstát z postele.
Hudební server Pitchfork na Blakea nalepil označení "sad boy" a celý svět se chytil příběhu o smutném chlapci, který v poslední dekádě předávkoval populární hudbu melancholií a smutkem.
"Vždy jsem to vnímal jako nezdravé a problematické, mluvit takhle o mužích, kteří otevřeně vyjadřují své pocity," komentoval to Blake v rozhovoru pro britský deník Guardian. A minulý rok zveřejnil rozsáhlé vyjádření, v němž otevřeně promluvil o těžkých depresích, které jsou daní za to, že vystřelil nahoru jako dvacetiletý objev.
Podepsala se prý na tom nekonečná turné plná stresu, praly se v něm ambice s omezenými lidskými možnostmi a tlakem od fanoušků i vydavatelství. "Duševní zdraví na turné je něco, na co si celá generace hudebníků zapomněla dávat pozor," prohlásil Blake v jiném interview pro britský časopis Dazed.
Vše zřejmě bylo důsledkem skrývaných pocitů i dlouho dušených úzkostí, se kterými šel ven až vloni. Za to prý vděčí také své partnerce, herečce Jameele Jamilové. "Je příjemné být schopen říct lidem, jak se cítím. V běžném životě jsem nemohl jít dál než za nějakou metaforu nebo být náladový, aniž bych vysvětlil, o co jde. Nyní se ten hluk v mojí hlavě zastavil."
Příznivě se to podepisuje na aktuálním albu Assume Form. Blake neopouští tradičně pomalá, melancholická tempa, piano i flétny jsou na svém místě - ale formu naplňuje jiným obsahem a střídá hosty.
Dříve spíše izolovaný producent Blake se obklopil největšími současnými hvězdami, hudbu šije na míru jejich stylu a působí jako pečlivý kurátor se spolehlivým citem na trendy: v roce 2018 hýbala hitparádami latino vlna, kterou zastupuje zde účinkující katalánská zpěvačka Rosalía aktualizující flamenco, dále nechybí protežovaný britský soulový zpěvák Moses Sumney, raper Travis Scott či atlantský hitmaker Metro Boomin.
Hosté ale Blakea nezastiňují. Možná nejsilnější je v písni Into the Red, kterou produkoval i nazpíval. Jeho falzet zde občas zmuchlá počítačový software, smyčcová melodie se láme do hiphopového beatu. Ze songu už se neline deprese, naopak: toto jsou obnažené emoce s opačným znaménkem.
"Všechno je to její zásluha, chci si ji udržet v životě," vyznává se tu své přítelkyni Blake, který už nemá potřebu se za nic schovávat. Vždy byl víc elitním producentem fascinovaným frekvencemi zvuku než skvělým textařem. Skladba Into the Red možná vyznívá banálně, ale pro bývalého "sad boye" mají taková slova zjevně zvláštní význam.
Obrat k emocím
James Blake odhalil skrytý smutek a depresi za nuceným úsměvem po hospodářské krizi v roce 2008 - a společně s kanadským raperem Drakem se zasloužil o "obrat k emocím" v populární hudbě, jaký dokumentuje také český podcast Černé slunce od hudebního publicisty Karla Veselého.
Oproti Drakeově hedonistickému smutku ale Blakeovy nenápadné hity promlouvaly k lidem uvězněným ve svých bytech, žijících v úzkostech z reality nebo se trápících neschopností naplnit nároky zrychlené doby. Ke konci alba Assume Form teď James Blake přímo přiznává: "Nevěnoval jsem se své zaneprázdněné hlavě, vyhýbal se realitě a očnímu kontaktu, nechodil jsem ven a marnil svůj život."
Pro posluchače, kterému podobně jako donedávna Blakeovi táhne na třicítku, jde o jeden z nejdůležitějším momentů desky. "Nepropásněte to jako já," ohlíží se Blake v písni Don´t Miss It.
James Blake: Assume Form
Polydor Records 2019
James Blake na svém doposud nejlepším komerčním albu opouští samotu, sebepochybování, úzkosti. Přemítá o intimitě. Oproti dřívější klaustrofobické atmosféře je jeho novinka vzdušnější, dynamičtější a kontrastnější. Na takovou nahrávku se čekalo od chvíle, kdy s albem Overgrown získal cenu Mercury Prize, ale teď přichází ve správný okamžik.
Hitparády pohltil smutek a otevřel tabuizovaná témata, ale z popu se díky vlně takzvaných xanaxových raperů a sebevražedně znějících popových zpěváků stalo nevlídné místo. Nová deska Jamese Blakea naznačuje, že popová deprese se letos možná rozplyne a že ještě existuje naděje na lepší budoucnost. Neboli, jak zpívá Blake: "Nečiní tě to šťastnějším, jenom vědět, že zítra zase vyjde slunce?"
