Rozhovor - Kanadští Handsome Furs ležérně mixují indie rock s elektronikou a s úsměvem na tváři se publiku obnažují na kost. Patetičnost je jim ale vzdálenější než Moskva od Montrealu.
Koncertní podzim je v plném proudu a v Praze se promenádují velká jména současné nezávislé hudby. Jeden z mála osvětových pořadatelů, AM 180 Collective, teď slaví svoje páté narozeniny hned dvěma dvojkoncerty.
V Praze díky nim můžeme například konečně vidět zásadní alternativní de-konstruktory Xiu Xiu, vystoupí ve čtvrtek 23. října v Meet Factory.
| Čtěte také: Xiu Xiu: Chlastání, zvracení a pláč jsou moje nápady |
První oslava ale desátého října přivedla podruhé do strahovského klubu 007 i Kanaďany Handsome Furs. Postranní projekt Dana Boecknera, jednoho ze členů montrealských indie-rockových hvězd Wolf Parade. Boeckner se v Handsome Furs rozhodl se svou - dnes už - ženou Alexei Perry umožnit průchod nejniternějším lyrickým potřebám. Loni vydali na kultovní značce Sub Pop debut Plague Park a Praze teď představili nové, tanečnější písně.
Už napodruhé tak Česku předvedli sporou, nicméně odzbrojující a emočně syrovou show. Minimalistický doprovod syntezátoru, bicího automatu, dětského piánka Casio a elektrické kytary naprosto stačí k tomu, aby Boeckenrův vypjatý nervní zpěv vehnal i těm nejotrlejším pod kůži příslovečnou "husinu." Dan Boeckner i Alexei Perry jsou spolu na pódiu i mimo něj evidentně šťastni.
Když jste tu vystupovali loni, sršela z vás neskutečná radost z hraní, ačkoliv témata vašich písní rozhodně nijak rozjásaná nejsou. Na jakém základě Handsome Furs vznikli?
Dan Boeckner (DB): Potkali jsme se v Montrealu a hned od začátku jsem spolu chtěli spolupracovat. Každý jsme dělali na různých projektech, ale ty se pokaždé v nějakém bodě protnuly. Nejdřív jsme nevěděli, co by z toho mohlo vzniknout, jestli hudba, nebo něco jiného. Nějak přirozeně jsem ale sám od sebe začal psát nové písně.
Alexei Perry (AP): To, že jsou naše skladby většinou melancholické, a přitom koncerty srší energií, je pravda. Nejspíš proto, že jsme původně začali nahrávat v malém bytě. Vlastně vůbec první písně jsme natáčeli v ložnici. Jakmile jsme začali koncertovat, naše vystoupení začala být sama od sebe nabitá energií, protože jsme se při nich paradoxně cítili neobvykle vesele.
Hudba Handsome Furs se mi zdá v porovnání s Wolf Parade obnaženější, jeví se syrovější. Je to zjevně víc osobní projekt s méně kompromisy než Wolf Parade.
DB: Když píšeme s Wolf Parade, je to skupinová forma, kterou používali třeba The Beatles. V Handsome Furs můžeme tvořit mnohem rychleji. Právě jsme napsali a nahráli nové album. Nejspíš se bude jmenovat Face Control a celé vzniklo při loňském turné po východní Evropě. Je to materiál, který bych ve Wolf Parade nikdy neudal, protože se jedná o texty a prožitky, které jsme zažili s Alexei.
AP: Nové písně jsou velmi minimalistické. Protože jsem hodně koncertovali, přesně se hodí k živému hraní. Když se svoje hudební myšlenky snaží spojit jen dva lidé, je pravděpodobnější, že budou mít jednotnější vizi. Oba můžeme dát průchod představám a nejsou tu další hlasy, které by říkaly: "Ne, takhle to teda nechci!" Máme štěstí, že se v mnoha dobrých, ale i špatných nápadech a myšlenkách prolínáme.
Handsome Furs - Can't Get Started
V posledních letech je kolem indie-kapel přicházejících z Kanady velké pozdvižení. Je tomu proto, že média teď tímhle směrem upnula pozornost na základě úspěchu Arcade Fire, anebo tamější scéna nebyla dříve tolik aktivní?
AP: Vždy tam byla spousta zajímavých muzikantů se svěžími nápady. Žijeme v Montrealu, tak sledujeme, jak se naše město najednou stalo epicentrem hudební scény, ačkoliv tam neexistuje žádný hudební průmysl. Nejsou tam skoro žádná vydavatelství. Ale lidé najednou začali do Montrealu nebo i do Toronta proudit z celé Kanady, což na ně upírá i pozornost médií.
DB: S Kanadou se to má tak, že oproti Spojeným státům má scéna docela vlídné zázemí v socialismu (poťouchle se směje). Není to nijak těžkopádný, ale velmi něžný demokratický socialismus. Lidi našeho věku, jejichž rodiče byli hippies, kteří měli o socialismu velké ideály, už vědí, že v Kanadě úplně nejlíp nezafungoval. Věci se teď začínají rozpadat, všechno se znárodňuje. Ovšem původní myšlenka, že s někým sdílíš společný prostor, vyměňuješ si muzikanty z různých kapel, je pro naši generaci možná jediná dobrá věc, která nám po rodičích zbyla.
Nedávno hrál poprvé v Praze další montrealský rodák Leonard Cohen, což je zástupce ještě starší generace. On také používá ke svým srdceryvným písním synťáky. Možná je tady určitá spojitost.
AP: Ano, můj otec by si to rád myslel! Je jeho ohromným fanouškem a vždycky mi říká, že tam slyší podobné postupy a další spojitosti.
Někteří lidé trpí předsudkem vůči hudbě svých rodičů. Nechtějí poslouchat nějaké staříky. Co je ale víc než písničkář stárnoucí s grácií?
DB: Myslím, že všem těmhle předsudkům Leonard Cohen uniká. Protože on je tolik cool. Je to pěkný prevít!
AP: Bydlí v našem sousedství, takže ho často potkáváme, jak chodí na kafe, a vždycky jsem z toho u vytržení: "Hele, to je Leonard Cohen!"
Klub 007, kde hrajete, je docela malý. Na jiných štacích ale určitě hrajete pro davy. Baví vás ten pocit, že si musíte i malé publikum získat postupně během koncertu.
DB: Přesně. Rád sice hraji pro tisíc lidí v N.Y., ale skutečné uspokojení z vystoupení mám až na místech, kde jsem před tím nikdy nebyl. Zní to asi divně, ale pomáhá to i hudbě. Protože píšeme často písně o Montrealu a o svých přátelích. Najednou musí obstát i mimo kontext. Navíc Amerika je pochopitelně pro hudebníka mnohem pohodlnější.
Teď už se tak pohodlná nejeví.
DB: Pravda. V Kanadě teď máme pravicovou vládu, která je děsivě blízko Bushově administrativě. Jsou to křesťané, což by jinak bylo naprosto v pohodě. Tohle jsou ale naprosto šílení pravicoví křesťané. V Kanadě bylo vyčleněno 45 miliónů dolarů na kulturní dotace, které se rozdělovaly malým kapelám, filmařům a národním rádiím, jako je CBC. A před dvěma měsíci celý tenhle rozpočet odstřihli. Smutný příběh.
