Glosa - I dvacet let po své sebevraždě zůstává Kurt Cobain ojedinělou superhvězdou. Idolem, který vlastním úspěchem a slávou – byť po ní v počátcích zřejmě toužil – nakonec opovrhoval natolik, že ji neunesl. Odstup dvou dekád od jeho úmrtí nyní přináší všem pátračům po detailech z jeho soukromí a posledních dnů žně.
Francouzský fotograf Youri Lenquette v Paříži vystavil nikdy nepublikované snímky z posledního focení Nirvany, kde si Cobain z hecu pohrával se skutečnou pistolí.
Seattleské policejní oddělení uvolní bezmála čtyřicet fotek z místa činu: domku nad garáží, kde si zpěvák prostřelil hlavu 5. dubna 1994. Novinář a spolupracovník NYTimes, Dave Seminara, napsal průvodce po místech na americkém severozápadě spjatých s Cobainovým životem a na svém YouTube kanálu dokonce nabízí videoprohlídky nemovitostí, v nichž lídr Nirvany prožil dětství a mládí. Jedna z nich je dokonce na prodej a spolek nadšenců z Portlandu by v ní rád zřídil muzeum.
V rodném městečku Aberdeen pak minulý měsíc starost odhalil Cobainovu mimořádně odpudivou a kýčovitou sochu, jež ho zachycuje v póze, s níž by si ho nikdy nikdo nespojoval. Zpěvák sice v odrbaných džínech třímá akustickou kytaru, potud vše v pořádku, ale obličej mu smáčí proud slz. Zřejmě ze zoufalství nad tím, jak selhal.
Opak amerického snu
Právě motivu selhání v americké kultuře se v aktuálně nejlepším cobainovském textu věnuje kritik Ludovic Hunter-Tilney. Novinář listu Financial Times se vrací k étosu „loserů“ a „flákačů“, jenž byl v hudbě i kinematografii devadesátých let všudypřítomný. Cobain jej dokonale ztělesňoval - a Hunter-Tinley upozorňuje, jak tento postoj úzce souvisí s americkým konceptem úspěchu.
Dokládá, že „selhat v byznysu“ ještě v první polovině 19. století znamenalo být postižený katastrofou a nepřízní osudu. Ovšem jak se po roce 1850 začal vzmáhat trh s úvěry a agentury si vedly evidenci dlužníků, kde charakterizovaly jejich platební morálku, ze selhání se stávalo cosi vlastního přímo povaze člověka. Už to nebyla okolnost přicházející z vnějšího světa, ale defekt uvnitř člověka. Tak se zrodil „loser“ jako největší nadávka člověku, který nemá hodnotu ani finanční, ani společenskou. Naprostý opak někoho, kdo může žít americký sen.
Tuto definici zvedly ze stolu kontrakultury let šedesátých, které si řekly: jestliže máme podle korporátní Ameriky vadný charakter, pak to radostně a hrdě přijměme. Stejně tak Cobain - coby syn z rozvrácené rodiny, který nedokončil školní docházku a v době vydání alba Nevermind přespával na zadním sedadle svého auta - neměl důvod necítit se jako někdo, kdo má loserovství zcela v sobě.
Nikdy jsem neselhal v selhávání
Vzal to ovšem bez veškerého optimismu květinové dekády. „Jsem nejhorší v tom, co dělám nejlíp,“ mumlá ve Smells Like Teen Spirit. A vůbec poslední studiová skladba Nirvany, You Know You're Right, zase obsahuje verš „Nikdy jsem neselhal v selhávání“.
V perspektivě největší rockové hvězdy devadesátých let nedával úspěch žádný smysl; nebyl jí souzen. Paradoxně právě za toto bezvýhradné akceptování selhání byl Cobain celou jednou generací oslavován. On sám to v kombinaci s paranoiou způsobenou drogovou závislostí neunesl.
Dvacet let po Cobainově smrti, jak připomíná Hunter-Tinley, prožívá současná generace ohledně neúspěchu ještě mnohem větší nejistotu. Po finanční krizi vyhlídky stále nejsou valné. Prognózy tvrdí, že poprvé od poválečných let se dnešním mladým zhorší životní úroveň. V kontrastu s tím ovšem dominantní kultura reprezentovaná především hip-hopem nepřestává vzývat vítězství, jež se rovná bohatství.
Právě pro tento alternativní a zpochybňující pohled je Cobainovo sdělení vitální i s odstupem času. Ukazuje to také půvabné video Teenageři reagují na Nirvanu. V něm mladí lidé – všichni narození až po zpěvákově sebevraždě – komentují tři skladby kapely; a aniž by měli větší ponětí o dobovém kontextu, okamžitě se napojí na obsah. Osloví je naléhavý hlas a ihned se identifikují s jeho úzkostmi a obavami. Je to totiž možná jediný idol, který jim i přes propast generace nenabízí recepty na úspěch, nevytahuje se a na rovinu tvrdí: Jsem stejně zmatený jako vy.
Text vznikl původně pro rubriku Dělníci kultury na Respekt.cz.
