Gräfenhainichen - Ačkoli festival trvá pouhé tři dny, už druhý den s sebou přináší zvyklosti. Nastaví se mantinely, tudíž už víte, že promenáda mezi stánky s občerstvením a merchandise budou připomínat předvánoční tlačenici v nákupní zóně. Holky si zvyknou, že na záchody se stojí dlouhé fronty, kluci se rozhodnou na záchody vůbec nechodit.
Jako fakt se bere, že na většinu koncertů do haly Melt! Klubu se prostě nedostanete, poněvadž se tam z bezpečnostních důvodů přestane pouštět. Bohužel podobná funkční rutina čišela i z vystoupení sobotního headlinera. Franz Ferdinand sice mají před vydáním třetího alba, ale hráli hlavně z prvních dvou. Staticky a až nepochopitelně monotónně podali hity, kterým nedokázali dát ani to, co zní z desek.
A tak kapela, jejíž jindy krátké a ostré kytarové rify důsledně fungují jako kráječ salámu seřízený na tenké plátky, se proměnila spíš v otrávenou prodavačku s předpisovou igelitovou rukavicí, ale otráveným výrazem.
| Čtěte také: Festival Melt! má za sebou první den. Pobuřuje vás to? |
Pokud jsem včera psal o Měsíci nad hlavním pódiem v souvislosti s Editors, pak při Franz Ferdinand mžoural jako ospalé oko. Nebylo to však nijak na škodu, protože to podstatné se v sobotu odehrávalo na menší Gemini Stage.
Tam se soustředili interpreti ještě na vzestupu, kteří tak nějak koketují s elektronikou. Počínaje umírněným triem Fujiya & Miyagi, u nichž hned pochopíte, proč si ti Britové, aby byli cool, zvolili japonské jméno.
Na pohled to jsou tři lyžařští instruktoři s koženými obličeji, kteří se rozhodli, že si po práci založí na horské boudě večírkovou kapelu. Fujiya & Miyagi je přesně ten typ kapely, kterou si užijete víc, když ji nesledujete, protože to, co z nich leze, se moc nerovná tomu, co se děje na pódiu. Oni sami jako kdyby se nebavili, ale dokáží stejně jako kapela na večírku na horské boudě bavit ostatní.
Úplně jiný úkaz jsou NME vyhypeovaní Friendly Fires. Nejsilnější koncert Gemini Stage. Dohromady se tu spojuje hned několik faktorů typu předpřipravené očekávání a ve stanu v tu chvíli není k hnutí, a to nejen proto, že hrozí bouřka.
Ale především oni jsou přesně v tom stádiu, kdy je každá kapela nejvíc přitažlivá. V tom očekávání, že něco dokážou, že se to povede, že jejich jméno ještě nemá úplně vyhráno, že prorazí ještě víc, až vydají debut - a taky, že si získají festivalový dav.
Na rozdíl od Franz Ferdinand nejsou ještě zvyklí na nic, ani na velké publikum, a hlavně ne na to, že po první skladbě organizátoři jejich set přeruší kvůli ohromné bouřce, která se nad Ferropolis strhla. Bylo by asi hodně ironické, kdyby při vystoupení kapely s tímhle jménem sjel blesk a něco zapálil. Čeká se dvacet minut, během nichž kapela rozdá všechno svoje lahvové pivo do publika, a pak se vrátí.
Friendly Fires se stylově vezou na podobné vlně jako třeba Does It Offend You, Yeah?, Late of the Pier nebo The Whip - na rozdíl od jmenovaných ale zpěvák Ed Marfarlane opravdu umí dobře zpívat, takže mu odpustíte i ty křečovité grimasy. Zvlášť když celá image Friendly Fires stojí na tom, že se hodí do hadrů, které vypadají, jako kdyby chtěli vyzvat Paula Newmana na kulečníkové utkání.
Stejnou míru chtění ukázali i australští Operator Please - ty si zase hýčkala MTV2 na Gonzo Tour. Ona taky sebranka s ještě náctiletým bubeníkem, napapanou zpěvačkou, která pochopitelně miluje soul, a houslistou, který z toho trochu dělá irské podpalubí Titanicu, není něco, co byste dokázali s klidem minout.
Zvlášť když mají hit Just a Song About Ping Pong, který vás nutí tancovat, i kdybyste nechtěli, už proto, že kvůli ostatním hyperaktivním modýlkům pruží dřevěná podlaha stanu Gemini Stage jako trampolína a vynáší vás ke stropní celtě.
A co dál? Dál nic. Melt! není jen hudba, ale i velká přehlídka fintilů. Takže jít mezi lidi a sledovat trendy. Jestliže před dvěma lety byly hitem samolepky po oblečení, letos se žádný fešák neobejde bez krabicového džusu zavěšeného na popruhu přes rameno.
