Gräfenhainichen - Přes tři sta kilometrů od Prahy, a člověk vstoupí do jiného světa. Relevantní jména současné kytarové i elektronické scény. Ti, co jsou stále indie, i ti, co už se proloupli do mainstreamu, hrají na festivalu Melt! poblíž města Dessau.
Není to největší německý festival, ale má rozhodně největší kredit a line-up o tom každoročně přesvědčuje. To vše jsou stále věci, o nichž si v Čechách můžeme povídat pouze u kávy.
I když... Řekne-li se německý festival, zřejmě by se dala zmobilizovat všechna klišé a hovořit kupříkladu o příslovečné německé pečlivosti a organizovanosti.
Pravda je taková, že při úvodním pátečním dni jedenáctého ročníku došlo pouze na příslovečné ruské fronty a pomalu jdoucí odbavování. Až dvouhodinové čekání u pokladny se vstupenkami proložené hodinu a půl dlouhým čekání u guestlistů.
Renomé indie přehlídky totiž dosáhlo takových rozměrů, že areál bývalého zatopeného uhelného dolu Ferropolis praská ve všech. To se projevilo ihned během prvního večera, kdy hustý déšť rozehnal návštěvníky do krytých scén Gemini Stage a Melt! Klubů, které neměly kapacitu je pobrat.
Pobuřuje vás to, jo? Britský objev hýčkaný NME a MTV2 Does It Offend You, Yeah? měl díky tomu před sebou slušný dav, který vydržel po The (International) Noise Conspiracy. Ti zahráli podobný set jako na prvního máje v Praze; s nezbytnou levičáckou machou a hymnou Capitalism Stole My Virginity.
V tu chvíli měli před sebou Does It Offend You, Yeah? - vrchol pátečního večera v Melt! Klubu umístěném v jedné z opuštěných hal - plný sál natěšených indie popelek, které šly jejich kytarovému elektru na ruku.
Je to kapela, která se sice jmenuje podle hlášky ze seriálu Kancl, ale vypadá spíš, jako kdyby vznikla na Červeném trpaslíku. Mají svého Kocoura - i když míň vyfintěného, Listera se slepenýma spodkama, hraje na basu, i komisního Rimmera za klávesami.
Zatímco na jejich debutu všechny skladby představují jakoby jiný žánr (podobně jako třeba u The Whip), naživo se slévají do bordelu, který přesně odpovídá situaci sebranky, jež se nekonečně let osaměle pohybuje vesmírem, nudí se, hádá a všechny ostatní zábavy už si vyzkoušela.
Natřískaný Melt! Klub si vyzkoušel stage-diving a skoky až k stropním podhledům, k čemuž působili ohromný kontrast následující Why? z Los Angeles. Instrumentálně byla jejich fúze hip hopu s indie rockem a folkem na úrovni, která předčí alba, a nezanedbatelný efekt sehrála i jejich vizáž školních otloukánků, jejichž jedinou rebelií bývá, že několik roků nosí v peněžence kondom.
O post headlinera prvního dne se dělili dEUS s Editors. Ti druzí vystupovali na Melt!u již podruhé. Jestliže před dvěma lety začínali okolo čtvrté odpoledne a pařilo do nich slunce, letos mezi druhou a třetí hodinou po půlnoci přesvědčovali, že už pršet nebude.
Ačkoli jde v podstatě o skromnou kapelu - už podle zvuku alba The Back Room a An End Has a Start - naživo se jim vždy jako zázrakem podaří smrsknout neutěšenou betonovou plochu mezi monstrózními jeřáby v něco malého, intimního. Místo aby se v ploše rozplynuli, přizpůsobí si ji.
Má v tom prsty ostýchavé charisma Toma Smithe, které i z laserové show a luny zářící nad korečkovými rypadly dokáže vytvořit dojem, že o nic nejde, že jsme jen v obýváku s výhledem na oblohu a světelná show jsou jen svíčky pro náladu.
Svítání na festivalu uvítala popina Robyn: představte si uklizečku, která odkopne kbelík a vletí do scény z muzikálu, který napsal někdo, kdo miluje Cyndi Lauper. Není divu, že Madonna chce, aby jí předskakovala na turné. I když podle toho, jak si Robyn na pódiu se dvěma bubeníky a jedním klávesistou počíná, by možná ona měla uklízet po Madonně.
Kdo neměl dost, šel na Sleepless Floor, Melt! totiž nikdy nespí. A kdo měl dost, šel spát, ale nemohl, protože ho budilo techno ze Sleepless Floor. Melt! totiž nikdy nespí.
