Seattle - „Nevím jestli si vůbec uvědomují, kolik nám toho za ty roky dali a jak moc si toho vážíme," říká dojatá fanynka ve finále traileru k dokumentárnímu filmu Twenty, který rekapituluje kariéru kapely Pearl Jam.
Nejúspěšnější skupina, jež vzešla ze seattleské grunge revoluce devadesátých let, v začátcích složitě řešila, jak hrát rock pro masy a nezaprodat se ideálům. Po letech statut stadiónových hvězd přijali a aspoň se snažili vytěžit z něho pro sebe a své fanoušky maximum.
Trailer k Twenty řekne vše podstatné. Defilé lehce kýčovitých obrázků z rockové „ikonografie potu" vévodí záběry na davy fanoušků se zvednutýma rukama, divoký stagediving či pódiová demolice nástrojů. Zatímco jiné kapely jejich velikosti by se nejspíše nechaly natočit ve studiu při skládání písniček, Pearl Jam jako kdyby světu přiznávali jediný způsob existence - na koncertech, kde dochází k magickému průniku jejich rockových chórů a kolektivní euforie oddaných fanoušků, na něž se můžou za všech okolností už dvacet let spolehnout.
Pumpař Eddie
Dokument Pearl Jam Twenty režiséra Camerona Crowea (Vanilkové nebe, Na pokraji slávy, Jerry Maguire) si v úterý odbude slavnostní premiéru ve skoro pětistovce kinosálů po celém světě (Česká republika v seznamu chybí) a pak poputuje do distribuce. K filmu vychází také soundtrack s bonusovým kompaktem plným dosud nevydaných rarit. Dalším příspěvkem k oslavě je kniha rekapitulující dosavadní kariéru kapely měsíc po měsíci.
Bývalý hudební novinář a později úspěšný režisér Cameron Crowe obsadil tři členy Pearl Jam do vedlejších rolí ve svém filmu o generaci X nazvaném Singles (1992) - a od té doby je s partou kolem Eddieho Veddera kamarád. Před dvěma lety s nimi na turné natočil klip ke skladbě The Fixer, který položil základ dokumentárnímu projektu Pearl Jam Twenty.
Film sleduje historii kapely od konce 80. let, kdy se Stone Gossard a Jeff Ament potkali ve skupině Green River a následně pomáhali založit kultovní seattleskou bandu Mother Love Bone. Po smrti zpěváka Andrew Wooda si pak padli do noty s kytaristou Mikem McCreadym.
Hledání frontmana pro novou skupinu ukončilo setkání s pumpařem Eddie Vedderem, který se krátce předtím přestěhoval na chladný severozápad ze slunného San Diega. Dva roky poté, co se jádro kapely poprvé vidělo, se už jejich debut Ten mohl chlubit první platinovou deskou za milion prodaných kusů.
Dokument se pochopitelně dotýká i vážnějších témat - smrti Kurta Cobaina, války Pearl Jam se společností Ticketmaster nebo tragedie na dánském festivalu v Roskilde před jedenácti lety, kde bylo při koncertě Pearl Jam ušlapáno devět lidí. Drtivou většinu stopáže Twenty ale tvoří záznamy z pódií celého světa efektně nasnímané Croweho štábem. Zajímavostí je, že režisér paralelně s Twenty natáčel další hudební dokument Union o muzikálu Eltona Johna - a také rodinnou komedii We Bought a Zoo s Mattem Damonem a hudbou Jóna Birgissona ze Sigur Rós, která bude mít premiéru v prosinci.
Rockoví hrdinové starého střihu
Deník Guardian hodnotí dokument jen dvěma hvězdičkami z pěti a popisuje ho jako „záležitost čistě pro fanoušky". Jenže právě na jejich nedostatek si Pearl Jam nikdy stěžovat nemohli. Vlnu seattleských kapel uvedla do žebříčků na konci roku 1991 Nirvana s Nevermind, nicméně následující rok už patřil kvintetu Pearl Jam - třináctkrát platinové album Ten se pak stalo jednou z nejúspěšnějších desek devadesátých let.
Cesta k masovému úspěchu byla zpočátku trnitá. Hudební tisk je viděl jen jako korporátní odpověď na úspěch Nirvany. Pearl Jam skutečně vydávali pod velkou společností Epic/Sony, nicméně Ten vyšlo měsíc před Nevermind. I Cobain nejprve Pearl Jam odsoudil jako „zaprodance alternativního rocku" a svým konkurentům vyčetl, že jejich kytary zní příliš tradičně.
Ačkoliv se s Vedderem brzy na to zkamarádil, měl vlastně pravdu. Obě kapely ze Seattle byly stereotypně řazeny do stejného „grunge" pytle, jejich hudba vycházela z odlišných zdrojů. Zatímco Nirvana opisovala riffy z punkového undergroundu od kapel jako Black Flag, Pearl Jam vyznávali konzervativnější rockové hodnoty sedmdesátých let zakořeněné v blues; jejich hrdiny byli Neil Young a The Who.
Nirvana chtěla rock odstřihnout od vyprázdněné stadiónové pózy hair metalu, Pearl Jam možná v počátcích bojovali stejnou válku, ale od chvíle, kdy rádia začala hrát jejich opusy náctiletého odcizení Alive, Even Flow nebo Once, bylo všem jasné, že míří k masovému zbožštění, které se jim tak hnusilo.
Sebedestruktivní Cobain nakonec se sabotováním vlastní kariéry uspěl - In Utero vydané v září 1993 skončilo jako komerční propadák. O měsíc mladší druhá deska Pearl Jam nazvaná Vs. naproti tomu zmizela během prvního týdne v nákladu bezmála milion kusů a bylo rozhodnuto.
I Vedder ke své slávě nejprve přistupoval váhavě a vysílal signály, že nebude dělat kompromisy běžné v hudebním průmyslu. Pearl Jam odmítli vydat na singlu jasný hit, baladu Black - s vysvětlením, že píseň je příliš křehká na to, aby ji posluchačům věčným omíláním zhnusila rádia. K druhé desce navíc nenatočili videoklip, aby prý upozornili na zhoubnost vlivu MTV na hudbu. Jenže fanoušci si svého hrdinu našli i bez marketingu.
Války za fanoušky
„Vedder je něco jako starší bratr, který nabízí své vůdcovství, podporu a útěchu stádu mládežníků od dvaceti do třiceti, kterým chybí v životě cíl. Cobain je naproti tomu svojí slávou zahanben do to míry, že nemá vůbec zájem navazovat s fanoušky nějaký vztah. Což je důvod, proč na pódiu skoro nemluví," popisoval v roce 1993 v časopise Melody Maker rozdíl mezi oběma kapelami publicista Simon Reynolds.
A o chvíli později v článku dodává: „Vedder je rocková hvězda v tom nejtradičnějším smyslu. Vede válku sám se sebou, ale svůj boj narozdíl od Cobaina odmítá vzdát."
Budoucnost mu dala za pravdu. Zatímco Cobain leží už sedmnáct let na seattleském hřbitově, Pearl Jam za dvě dekády svedli válku s nenažraným monopolem na prodej koncertních lístků Ticketmaster (neúspěšnou), prezidentem Bushem (neúspěšnou) i svojí nahrávací společností (úspěšnou).
Své fanoušky sami rozmazlují oficiálními záznamy drtivé většiny koncertů, které odehrají. Právě tyto tzv. oficiální bootlegy pomohly transformovat Pearl Jam za poslední dekádu v pojízdný koncertní kult ve stylu Grateful Dead.
Stejně jako u zbožňovaných psychedelických veteránů jsou i koncerty Pearl Jam pro jejich fanoušky něco jako rockové mše. Vedder při nich stále mluví za svou generaci, která už na postpubertální odcizení spíše nostalgicky vzpomíná, než aby je ventilovala.
Čtěte také:
Backspacer: Pearl Jam načrtli skicu vlastní spokojenosti
Slávu poslední přeživší kapely z grunge éry nezadusily ani průměrné desky a předloňský Backspacer vydaný na jejich vlastní značce Monkeywrench debutoval až na čele amerického žebříčku. Byl to důkaz , že Pearl Jam se svojí fanarmádou „Jamies" ideálně zapadají do éry, v níž se hudba znovu stává komunitní záležitostí.
