Hudební velikán, nazývaný Beethovenem 20. století, tvořil své rozsáhlé, mnohdy velmi smutné a temné dílo za brutální komunistické vlády v SSSR, se kterou nezřídka a ochotně spolupracoval. Podle některých názorů se ale totalitní vládě pokoušel vzdorovat ve svém díle.
Tvůrce 15 symfonií i několika smyčcových kvartetů se narodil 25. září 1906 v Petrohradu. Za svůj život zažil tři velké konflikty s mocí, zároveň ale režimu sloužil. Převzal řadu komunistických ocenění, podepsal desítky prorežimních projevů a článků, do komunistické strany ale vstoupil až v roce 1960. Podle syna Maxima prožil skladatel těžký život a byl "třískou v oku sovětské moci".
Hluboké rozpory mezi oficiálními doktrínami, jimž se podřizoval, a jeho vlastními názory plně naznačily až posmrtně vydané paměti Šostakoviče. Podle teoretika Laurenta Faye "navzdory značným tlaků z oficiálních míst, masovému utrpení jeho spoluobčanů i jeho osobním humanistickým ideálům ale stvořil hudbu se závratnou citovou silou".
K největším skladbám Šostakoviče se řadí symfonie a kvarteta, opery či šest koncertů, k nejpopulárnějším patří Pátá, Sedmá a Desátá symfonie a Osmý a Patnáctý smyčcový kvartet. V symfoniích dával důraz na větvení témat a bohatý rytmus, jeho silně emocionální hudba často spojovala grotesku s lyrikou.
Šostakovič byl pronásledován podobně jako řada dalších tvůrců, třeba básníci Boris Pasternak nebo Anna Achmatovová či spisovatel Michail Zoščenko, zejména za stalinského teroru, kdy jeho život doprovázel neustálý strach a obavy z likvidace jeho i celé rodiny.
Hudbou proti režimu i za oslavu Stalina
První útok na jeho hudbu se odehrál v roce 1936, kdy jeho opera Lady Macbeth Mcenského újezdu slavila po premiéře v 1934 celosvětový úspěch (první zahraniční premiéra se konala v Bratislavě). V lednu 1936 vyšel v komunistickém listu Pravda zničující úvodník Chaos místo hudby, ve kterém se psalo o "matoucí změti zvuků, rámusení, vrzání a vřískání". To znamenalo pro Šostakoviče - v dobách, kdy v zemi dosáhly čistky značných rozměrů - velké ohrožení. Zlom nastal až v listopadu 1937, kdy měla premiéru jeho Pátá symfonie, která měla naopak pozitivní ohlasy.
Jednou z nejznámějších symfonií je Sedmá, Leningradská, se známou "pochodovou" epizodou z první věty, která měla ve světě kolosální úspěch (časopis Time jej tehdy představil na obálce v hasičské helmě na pozadí hořícího města). První tři věty napsal v Leningradě (nyní Petrohrad) pod palbou Němců v roce 1941. Podle Šostakoviče nebyla symfonie pouhým ohlasem Hitlerova přepadení, "tehdy jsem myslel na docela jiné nepřátele lidstva. Jde v ní o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu".
Další úder přišel v únoru 1948, v "historickém usnesení" komunistické strany. V jeho díle byly prý "formalistické zvrácenosti a protilidové tendence cizí sovětskému lidu". Šostakovič ztratil profesuru na konzervatoři, uzavřel se do sebe a jeho díla zmizela z repertoárů. Přesto psal například hudbu k oslavným filmům nebo oratorium Píseň o lesích, ve kterém byl Stalin oslavován jako "velký zahradník".
Po úmrtí Stalina v roce 1953 složil Šostakovič slavnou Desátou symfonii, jejíž druhá věta tvoří podle skladatele Stalinův "hudební portrét".
Poslední konflikt s mocí nastal v roce 1962 po uvedení Třinácté symfonie, která obsahuje báseň Jevgenije Jevtušenka Babí Jar a ve které se skladatel veřejně postavil antisemitismu.
Někteří ale jeho hudbu nepřijímali. Například francouzský skladatel Pierre Boulez řekl, že jeho hudba je "druhý nebo třetí odvar z Mahlera". Někdejší šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal v roce 2006 oznámil, že hudbu Šostakoviče, jenž byl v bývalém Československu čtyřikrát (poprvé na Pražském jaru v roce 1947) a kterého si Mácal spojoval s komunismem (Šostakovič musel být údajně v srpnu 1968 přesvědčován, aby nepodepisoval dopis podporující vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa), uvádět nebude a přenechá to jiným.
Tři manželky, dým z cigaret a puntičkářství
Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič začal hrát na klavír v devíti letech a ve třinácti byla přijat na petrohradskou konzervatoř. Svůj první velký úspěch zaznamenal díky První symfonii z roku 1926. Jeho první žena Nina Varzarová (vzali se v roce 1932; v roce 1936 se jim narodila dcera Galja, o dva roky později syn Maxim) zemřela v roce 1954. Druhé nešťastné manželství s Margaritou Kajnovou skončilo záhy rozvodem. V roce 1962 se oženil potřetí, vzal si 27letou Irinu Supinskou.
Náruživý kuřák byl podle své dcery pedant na pořádek, který například sám sobě posílal pohlednice, aby si ověřil, jak funguje pošta. Fotbalový fanoušek, po kterém byl ještě za jeho života pojmenován poloostrov na Alexandrově ostrově na Antarktidě, zemřel 9. srpna 1975 v 68 letech v kremelské nemocnici vyhrazené elitě. Podle londýnských Timesů to byl "angažovaný stoupenec komunismu a sovětské moci", New York Times napsaly, že zemřel "komunista, který akceptoval mnohdy tvrdou ideologickou kritiku". Sovětská Pravda, která o skonu Šostakoviče informovala až po třech dnech, psala o "věrném synovi komunistické strany".
