Když Brian Eno vloni v srpnu koncertoval na aténské Akropoli, pódium zahalil dým z právě propuknuvších řeckých lesních požárů. Na místě, které zrodilo evropskou civilizaci, to producent vnímal jako signál o jejím možném konci. Tenhle moment jako by vystihoval Enovo nové album: žal, úžas, ale také vznosnost a slavnostní obřadnost.
Čtyřiasedmdesátiletému Angličanovi dnes naslouchají hlavně ti, kdo od 70. let minulého století sledovali jeho schopnost uvažovat mimo hranice, posouvat status quo. Britský producent, autor, multiinstrumentalista a neformální myslitel začínal v kapele Roxy Music, kde rozezníval elektronické technologie a androgynní vizáží nabourával zavedenou představu o muži na scéně. Líčidla a gepardí vzory ale brzy odložil. Promyslel a pomohl šířit ambientní hudbu, spoluprací se zásadně podílel na albech Davida Bowieho či kapel Talking Heads, U2 a později Coldplay. Po léta se zabýval postavením zvuku v médiích a hudby ve veřejném prostoru. Jeho vlivné změny paradigmat, malé revoluce v popu, podíl na využití nahrávacích technologií, "studio jako nástroj", podoby sound designu - to všechno je nejméně tak významné jako jeho konkrétní nahrávky. Enovu dráhu lze naznačit bonmotem: začínal antimainstreamově po boku členů Velvet Underground, po letech stvořil pro Microsoft startovní džingl systému Windows 95.
Je znát, že jeho nová deska nazvaná Foreverandevernomore byla nejen očekávaná a obratem se dočkala silné reflexe, ale také že Eno, jindy skrytý u práce, má tentokrát vůli ji uvádět a komentovat na obou stranách Atlantiku. "Tohle nejsou propagandistické písně, které by vám řekly, čemu věřit a jak jednat," podotýká k poeticky otevřeným textům. Ve skladbách zachází s environmentálním tématem jako umělec, ovšem ve společnosti předpokládá funkční debatu i činy - a v tom smyslu využívá vydání alba k něčemu většímu.
Eno ho prezentuje jako první písňové, vokální, po dlouhých 17 letech. To je relativní: desku plnou vlastních songů skutečně nazpíval naposledy v roce 2005 pod názvem Another Day On Earth. Jenže od té doby zpívat nepřestal: třeba na albu The Ship, které ovšem místo písní mělo formu suity delších ploch. Právě The Ship proměnil v jednoduchou instalaci Loď. Před pěti lety ji osobně představil v pražské Národní galerii.
Důrazem na to, že teď předkládá písně, chce nejspíš říct jednu věc: naléhavému tématu jsem svěřil snadnou formu čtyřminutových melodických miniatur, protože si přeji, aby je slyšelo hodně lidí. Vytvořil tedy chytlavou desku? Napůl. Nápěvy, hymnický sound i samotný Enův vokál posluchače vtahují dovnitř do zvuku, viz singlový song We Let It In. Zároveň producent provedl velmi zvláštní úhybný manévr, který souvisí s dnešní podobou elektroniky i s jeho vlastní linií ambientní hudby. Úplně vynechal rytmickou sekci, nejsou tu žádné bicí nebo kontrabas, nic, co by korespondovalo s lidským tepem. Takhle se dřív vůbec nehrálo a nenatáčelo. Zvuk pořád tak trochu levituje, visí ve vzduchu. Vede k určitému pocitu podivné slavnosti, oslavného, obřadného zpěvu. V souvislosti s tématem klimatické krize se pak zdá, jako by tenhle styl byl slavnostním žalozpěvem, panychidou. V New York Times to dokonce napsali do úvodu textu: "Když očekáváte vyhynutí, pohřební hudba musí předcházet samotné události."
Písně? Jsou to výjevy z doby čekání: buď na definitivní konec, nebo na zvrat. Eno se rozhlíží po společnosti, která si necení toho, co nemůže funkčně využít. "V dnešní době není čas / na mikroskopické červy / nebo na neprozkoumané bakterie / bez komerční hodnoty," zpívá v úvodní Who Gives A Thought (Kdo pomyslí). A od myšlenky na efemérně krátký život světlušek pokračuje dál: "A kdo pomyslí na dělníky / ty, kteří kopou a okopávají / kdo svařují a sklízí a sejí…" Je v tom něco anglického, to otočení záběru na nižší třídu, o které píší a točí příběhy jen málokteří.
Eno se rozhlíží, co dělat, ale neiniciuje debatu expertů. "Trvalo mi dlouho, než jsem přijal myšlenku, že my umělci jsme ve skutečnosti obchodníci s pocity," říká. Na novém albu stojí na straně instinktu, tušení, iracionálna. "Pocity jsou subjektivní. Věda se jim vyhýbá, protože je těžké kvantifikovat je a porovnávat. Ale ‚pocity‘ jsou počátky myšlenek a také jsou jejich dlouhodobými průvodci. Pocity jsou reakcí celého těla, často ještě předtím, než začne pracovat vědomí, záměrnost a ratio - a často fungují se širokým záběrem, který toho obsáhne více, než si mozek uvědomuje," píše v průvodním krátkém manifestu.
Dikce Enových slov je nakonec věrná chytré lyrice alba. Je to deska zřetelně současná, ale nad planetární katastrofou slyšitelně pevný Eno kontempluje. Ve shodě s osobním tónem dokonce přizval dceru Darlu, která tu zpívá. "Jsem stále více přesvědčen, že naší jedinou nadějí na záchranu planety je, když z ní začneme mít jiné pocity: možná kdyby nás znovu okouzlila úžasná nepravděpodobnost života; možná kdybychom trpěli lítostí a dokonce studem, hanbou za to, co jsme již ztratili; možná kdybychom se cítili nadšení z výzev, kterým čelíme, a z toho, co se ještě může stát možným. Stručně řečeno, musíme se znovu zamilovat, ale tentokrát do přírody, do civilizace a do našich nadějí na budoucnost," píše.
Když se trochu rozhlédneme v čase, zjistíme, že Eno se v novém tisíciletí politicky angažuje. Foreverandevernomore má na co navazovat: a děje se to jemně, oproti jasným veřejným vystoupením. V roce 2021 vytvořil hudbu k dokumentu o internetovém aktivistovi Julianu Assangeovi a jeho otci, který za něj právně bojuje. Vystupoval proti brexitu. V uplynulé dekádě opakovaně podpořil kampaň Jeremyho Corbyna do vedení Labouristické strany, zdůrazňoval u něj odvahu a bezúhonnost. Připojil mimo jiné komentář: "Nemyslím si, že volitelnost je opravdu to nejdůležitější. Důležité je, že někdo změní tón konverzace a osvobodí nás od naší bezvýchodné agendy." A když se pustíme ještě dál do minulosti: od roku 2006 v různých formách vystupuje proti izraelským vojenským operacím na palestinském území, často ve společných prohlášeních s osobnostmi jako dnes již nežijícím jihoafrickým arcibiskupem Desmondem Tutu, lingvistou a politickým filozofem Noamem Chomskym nebo laureátkou Pulitzerovy ceny Alicí Walkerovou.
Ambientní hudba sedmdesátých let podporovala dobový individualismus: uzavři se se svými sluchátky a poslouchej hudbu, která tě uvolní. Od těch dob se hodně změnilo. Z Briana Ena se stal autor mnohem společenštější, nabízející své pocity ke konfrontaci, k "zvědomění" námi prožívaných emocí. Silná letošní deska, která se právě začíná objevovat v seznamech alb roku, je vrcholem Enova otevírání se, propojování se společností. Planetární krizi máme všichni společnou, zní tiše zpoza písní jako důvod.
Album
Brian Eno: Foreverandevernomore
Warp Records, 2022
