Charli XCX se na scéně pohybuje zhruba šest let a mnohokrát uspěla v žebříčcích. V roce 2013 se švédským tanečním duem Icona Pop natočila skladbu I Love It, která se stala britským hitem číslo jedna. Později dobyla americkou hitparádu spoluprací s australskou raperkou Iggy Azaleou na písni Fancy.
Kromě toho je Charli XCX autorkou aktuálního čísla jedna amerického žebříčku, duetu Seňorita od Camily Caballero a Shawna Mendese. Žádná budoucnost popu, spíš současnost.
Zkratka je však pochopitelnější, když víme, jak Charli XCX bojovala s nahrávací společností. Té se nelíbil směr, kterým chtěla zpěvačka pokračovat. Místo třetí dlouhohrající desky dva roky zveřejňovala jen internetové mixtapy. Představila na nich odvážnou vizi futuristického popu, který těží ze svěžích postupů klubové hudby a neohlíží se na stávající standardy trhu.
Aktuální třetí studiové album nazvané jednoduše Charli, jehož vydání si u labelu nakonec po letech vydupala, tyto postupy destiluje do padesátiminutové kolekce. Pop pojímá jako dobrodružství v neprobádaných zvukových krajinách. Kdo čekal, že Charli XCX novým albem změní paradigma středního proudu, je ale vedle. Mainstream, tedy hudbu pro masy, Charli rozhodně nedělá.
Globální sněm excentriků
Před pár lety při své cestě z ohraných škatulek našla spojence v podobě britského klubového kolektivu PC Music. Jeho členové se zhlédli v estetice reklamních znělek, šmoulích vokálů brakových hitů či žvýkačkového popu japonské provenience, těžícího z kultury roztomilosti.
Zatímco dříve popový mainstream vysával inovace z klubového undergroundu, producenti z PC Music na to od poloviny dekády jdou odjinud - z popu si půjčují brakové elementy a roubují je na současnou elektroniku.
Je to od nich jakási "meta-hra" s popem, svého druhu umělecký experiment, kam lze ještě zajít v líbivosti. Přes všechnu ironii a konceptuálnost ale členové PC Music nikdy netoužili po ničem jiném než uspět v mainstreamu a infikovat ho svou výstředností.
Dva mixtapy z roku 2017, které s nimi natočila Charli XCX, byly skvělým příkladem průniku žvýkačkové estetiky PC Music a dnešního středního proudu. Aktuální album Charli jde ještě dál - zpěvačka na něj pozvala výrazné postavy současného "alternativního popu", tedy toho, který existuje mimo žebříčky.
Ve skvělém pilotním singlu Gone zpívá Francouzka Christine & The Queens, v tracku Click se zjevují německá transgender hvězda Kim Petras a estonský virální raper Tommy Cash. Blame It on Your Love vzniklo jako duet s "plus-size" raperkou Lizzo a ve skladbě February 2017 hostuje čínská zpěvačka Yaeji. Kdy naposledy jsme na popové desce slyšeli čínštinu?
Lepší v malých dávkách
Přes množství hostů ale desce pořád dominuje produkce A. G. Cooka, šéfa PC Music. Syntezátorové riffy střílí jako laserové zbraně, mimozemské basové linky duní a pod nimi bublají divné efekty.
Novinkou v nadžánrovém amalgámu jsou aktuální vlivy žánrů trap nebo bounce - v kovových rovných beatech Shake It se potkávají hlasy amerických raperek Big Freedia, Cupcakke a Brooke Candy. Je to jeden z vrcholů desky, kde výstřednost převažuje nad sofistikovanou hru na pop.
Sci-fi estetika kolektivu PC Music je jedna věc, druhá je ohlížení se do minulosti. Skladba Gone ze všeho nejvíc zní jako hit, který někdy v polovině osmdesátých let zapomněl vydat zpěvák Prince. I Don't Wanna Know je zase tak trochu devadesátková rádiová balada, kterou by mohla nazpívat třeba Brandy. A když Charli XCX a další host, australský zpěvák Troye Sivan, v kompozici 1999 vzpomínají na konec devadesátek, těží z nostalgie po poslední velké éře popu ("Chci se prostě jen vrátit zpátky / Zpátky do roku 1999 / Projet se po svý čtvrti / A zpívat si 'Hit me, baby, one more time’").
Charli XCX písně ze třetí studiové desky vydávala postupně, fanoušci jich před vydáním mohli slyšet polovinu. Nebyl to špatný nápad. Jednotlivé položky lépe fungují samostatně než v jednom playlistu. Při množství hostů se navíc Charli XCX ze své desky tak trochu vytrácí.
Že singly jsou silnější než celek, je také charakteristikou mainstreamového popu, jehož úkolem je kondenzovat všechna velká dramata do tří minut a pečlivě dávkovat výbuchy emocí. Čtrnáctkrát zopakovaný syžet se dá jen těžko natáhnout na jeden soustředěný poslech trvající 50 minut.
Pop, který se bere vážně
Jestli nějaká skladba z desky naplňuje příslib futuristického sci-fi popu, je to závěrečná 2099. Kosmické syntezátory tady přeskakují mezi pravým a levým kanálem reproduktorů, struktura skladby nepředvídatelně mutuje a Charli XCX s Troyem Sivanem zpívají přes efekt autotune jako porouchaní roboti.
Je tohle ta slibovaná budoucnost popu? Kdeže. Mainstreamový pop je produktem hitových továren, které posluchačům dávají přesně to, co chtějí. Je to konzervativní místo, kde vládnou chladné kalkulace - třeba aktuální singl Seňorita s latinoamerickými rytmy a tuctovou melodií, kterou Charli XCX napsala za pět minut, má v tomto ohledu blíž budoucností popu než cokoliv z Charliiny nové desky.
Skutečné revoluční momenty v popu vznikají v puklinách tohoto přesně vypočítaného prostoru. S nečekaným zjevením nových technologií, jako byly syntezátory na začátku 80. let nebo vokodéry o dvě dekády později, narušením zaběhnutých pořádků odvážnými vizionáři jako David Bowie nebo Timbaland, či prostě jen anomáliemi v systému.
Třetí album Charli XCX je poctou právě takovýmto "přerušením kontinua". Je to skvělá hra na radikální pop, která nabízí víc slasti při dešifrování odkazů než skutečných erupcí euforie.
Podobně jako Kanaďanka Carly Rae Jepsenová na své poslední desce také Charli XCX potvrzuje pozici ikony těch fanoušků, kteří berou mainstreamový pop vážně. Ke škodě obou zpěvaček má však většinový posluchač spíše zprůměrovaný vkus - a není tudíž moc pravděpodobné, že by písně z Charliiny desky vystřelily do čela žebříčků. Kdo patří do první skupiny, album si užije.
Charli XCX: Charli
Asylum/Atlantic Records 2019
