Oba dva jste časově dost vytížení. Takže se raději zeptám hned na úvod - kolik máte na rozhovor času?
Adam: Čas samozřejmě nějak vnímáme, ale neznamená to, že nás má omezovat. Takže když se mě zeptáš, kolik mám času, nedokážu ti odpovědět. Jedině že by tě zajímalo, v kolik musíme jít…
Odpověď jako od Tomáše Kluse, pojďme se vznášet dál. Slyšel jsem, že máte rádi podzim. Co pro vás kromě vlhkého vzduchu, popadaného listí, které klouže na chodníku pod nohama, a páry u pusy tohle roční období znamená?
Terezie: Já mám podzim propojený se svými narozeninami. A taky se během září a října odehrává ta vůbec nejbarevnější změna v přírodě. V listopadu se pak můžeš na tři měsíce někam zavřít a přemýšlet, co jsi celý rok vyváděl.
Adam: Podzim je období, kdy končí letní lásky a nastává to stýskání. Myslím to abstraktně. Letní tábory nebo ježdění k babičce, kde o prázdninách vídáš holky, které pak zas deset měsíců nepotkáš… Kdysi jsem vlastně balil holky na to, že podzim je jako jaro, jen naopak.
To není úplně hluboká myšlenka…
Adam: Taky jsem často říkal, že východ slunce je stejný jako západ slunce, jenom obráceně. Nedávno jsem tuhle myšlenku řešil na odborné bázi s jednou fyzičkou. Bavili jsme se o tom, čím vším se východ od západu liší, a je to strašně zajímavé téma.
Nepochybně ano. Další, i když o něco vážnější téma, jsou tvé problémy se sluchem. Snad to nebude znít depresivně, ale muzikant se sluchovými obtížemi rovná se chirurg, kterému se třesou ruce. Je to velký problém?
Adam: Kytara mě řeže do uší, ten zvuk mě skoro bolí a je mi z něj nepříjemně. Cello ne, to bych mohl poslouchat hodiny. Celkově to není až tak špatné, že bych neslyšel tóny. Když si představíš piano, tak neslyším asi pět posledních klapek. Nedávno byl u mě ladič pian a u těchhle klapek jsem slyšel jen úder kladívka, ale už ne tón, který struna dělá.
Jak moc tě tahle indispozice omezuje?
Adam: Hudba naštěstí tvoří jen část mého profesního života. Tou druhou je režírování reklam, kterým si vydělávám na živobytí. Musel jsem ale odejít z The Prostitutes. Ti hrajou hodně nahlas, to jsem nezvládal. Snad jednou budu zase moct mít normální kapelu. Někdo hraje deset let brutálně nahlas death metal a nic, já mám bohužel asi nějaké predispozice.
S Calm Season hrát zvládáš?
Adam: Hodně toho neslyším, takže je problém držet rytmus. Občas s tím válčíme. Tenhle problém hodně řeším i v osobním životě. Když jdu někam do baru, vybírám si kvůli akustice místo, kam si sednu. Tady sedíme pod deštníkem, to je v pohodě. Kdybychom seděli vevnitř, přisednu si ke zdi, aby se mi ten zvuk odrážel a já tě líp slyšel. Občas třeba rozesadím celou skupinku lidí podle toho, jak má kdo vysoký hlas, abych slyšel co nejlíp. Ale nejde jen o výšku hlasu, ale i jeho sílu, artikulaci…
Terezie, osobní otázka i na tebe. V jednom z nedávných rozhovorů jsi mluvila o tom, že po vlastních zkušenostech nedělá dobrotu chodit s muzikantem. A teď chodíš s muzikantem…
Terezie: Už nechodím. Je to pro mě asi jasná zpráva, znamení z vesmíru. Třikrát a dost. Mít za partnera někoho z branže má na druhou stranu přednost v tom, že ten člověk má větší toleranci vůči nejrůznějším uměleckým aktivitám a spíš tě pochopí.
V létě jste skoro nehráli. Vaše koncerty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jak jste trávili čas?
Adam: Já jsem natočil asi čtyři klipy a tři reklamy. Dělal jsem třeba spot pro seriál Walking Dead, kde hrál Leoš Mareš, pro Českou pojišťovnu nebo klip pro Lukáše Chromka. Bylo toho hodně. Na filmařině mě strašně baví, že práce je pokaždé úplně jiná. Někdy děláme animaci, někdy detailně rozzáběrovanou reklamu, někdy vtipný virál. Nejvíc ze všeho mě ale baví videoklipy.
Adam natáčí klipy a reklamy, ty, Terezie, kromě hudby děláš modeling. Jak ses do téhle branže dostala?
Terezie: Modeling byl už od puberty můj sen. První krůčky přišly v mých šestnácti letech, ale víc focení se začalo objevovat až v době, kdy jsme trochu prorazili v hudbě s Calm Season. Lidem asi propojení mého vzhledu a cella přišlo zajímavé. V loňském roce se mi ozvali z jedné agentury a od té doby pro ně fotím. Fotila jsme třeba pro Elle, Harper‘s Bazar nebo Glanc, ale dostala jsem se i ven. Co mi na tom všem přijde zajímavé, tak oproti zahraničí u nás fotí a za celebrity jsou považováni lidé, kteří by se v zahraničí celebritami nikdy nestali.
Myslíš, že na vaše koncerty s Calm Season přijde třeba člověk, který tě viděl někde v časopise?
Terezie: Funguje to oboustranně. Modeling pomáhá hudbě a naopak. Je to taková synergie. Za svoje povolání ale považuju a na prvním místě mám hudbu.
Adam: U mě to funguje podobně. Když s někým točím, klient mě často odněkud zná. Tohle vědomí pak funguje jako dobrý ice-breaker. Když víš, že děláš s někým z branže, máš k němu podvědomě větší důvěru.
Terezie, kromě Calm Season a focení jsi spolupracovala třeba s Vladivojnou La Chia, při koncertním návratu Lucie nebo nejnověji ve Vivaldiannu s Michalem Dvořákem a Jaroslavem Svěceným. Bylo angažmá v posledně jmenovaném projektu umělecky nejtěžší?
Terezie: Hráčsky nejtěžší zkušenost to asi nebyla, ale zapotila jsem se hodně. Na Vivaldiannu mě strašně baví ta parta. Co se Michalu Dvořákovi podařilo dát dohromady za lidi, je nezapomenutelné. Hrozně mi dalo třeba setkání s Julií Svěcenou, z ní bude jednou velká umělkyně. Celý ten projekt je jedinečný, dokáže strhnout člověka zevnitř i diváka venku.
Dokážeš vůbec určit, jakou hudbu hraješ raději? Klasickou, nebo populární?
Terezie: Záleží na úhlu pohledu. Pokud uvažuju o svobodě projevu, nejvíc mě baví hrát svoje vlastní věci, které jsem sama složila. Klasická hudba je trochu víc omezující, na druhou stranu má mnohem větší přesah. Řešíš, v jakém rozpoložení skladatel to dílo psal, jak na tom v tu chvíli byl se zdravím, jaká byla momentální umělecká nebo i politická situace. Musíš do toho mnohem víc proniknout, pochopit souvislosti. Každá skladba má samozřejmě notový zápis, ale interpretace je do velké míry na tobě. Klasická hudba je moje láska a dodnes se k ní ráda vracím.
Vzpomeneš si ještě na zmíněné hraní s Lucií? Už je to víc než rok, ale vzpomínka na několikrát vyprodanou největší českou halu asi z paměti jen tak nezmizí…
Terezie: Lucii jsem samozřejmě znala, ale nikdy jsem ji neposlouchala. Přitom jsem hned na první zkoušce zjistila, že znám snad každou jejich písničku. Jejich status nejoblíbenější české kapely je prostě neochvějný, navíc jsou všichni čtyři ohromné osobnosti. Dostali jsme poměrně dost prostoru a opět jsem měla štěstí na skvělé kolegyně. Přestože se nepovažuju za fanouška Lucie, byl to hodně silný zážitek.
Poslední dobou jsem o vás hodně četl v souvislosti s vaším vztahem - jestli jste čistě přátelé, nebo něco víc. Proč to vlastně někdo řeší? Přece nejste jediná dvoučlenná kapela, kde hraje kluk a holka.
Adam: Já to asi chápu. Z pozice muzikanta mi duo kluk-holka divný nepřijde, ale když se vžiju do člověka, který na koncert vyrazí dvakrát za rok, a viděl bych nás na pódiu, asi by mě to taky napadlo.
Terezie: Lidi rádi vidí věci černobíle.
Kromě dalších aktivit jste se účastnili projektu Dvojnásobně neodolatelní. O co šlo?
Adam: Milka udělala sérii rozhovorů s nejrůznějšími páry, které mají nějakým způsobem zvláštní přátelství, třeba rallye jezdci, akrobati nebo dvojčata. Nás oslovili, protože spolu jako holka a kluk hrajeme v kapele, což, jak už bylo řečeno výš, není úplně obvyklé. Byla to pro nás určitě forma proma, navíc jsme dostali hromadu čokolády. (smích)
Kdy jste podle sebe nejvíc neodolatelní?
Terezie: Mám pocit, že nejvíc neodolatelná jsem ve chvíli, kdy jsem na pódiu a hraju.
Adam: Když mě dojímá publikum, dojímám se taky. A v takové chvíli jsem prý roztomilej.
A jak to mátě vzájemně? Co na sobě máte nejvíc rádi?
Terezie: Adame, zacpi si uši, to je osobní. (smích) Je to v situacích, kdy mi je hodně mizerně a Adam mě dokáže podržet, ukonejšit. V takové chvíli jsem hrozně ráda, že ho mám.
Adam: Lidi, kteří Terku neznají, mají na první dojem pocit, že je odměřená nebo namistrovaná. Já jsem ale zjistil, že nikdo není tak všímavej jako ona. To se zase dostáváme k těm mým uším - Terezie si na to vždycky vzpomene, když je zrovna potřeba. Nebo ví, že nejím ryby, a když přijdeme do restaurace, kde dělají ryby, jen tak mimoděk zmíní, že si asi nedám. Přitom spoustu mých kamarádů si to ani nepamatuje. Tohle je hrozně cenná vlastnost.
Skoro je mi líto tenhle krásný závěr rozbíjet otázkou, co chystáte na podzim. Co nějaký vzkaz na závěr?
Adam: Seznam koncertů máme na Facebooku v událostech. Zatím tam najdeš asi pět šest akcí. Turné pojedeme s celou kapelou, ale určitě do budoucna počítáme i s variantou ve dvou. A taky chystáme nový klip.
Terezie: Ten vzkaz? Mějte se rádi!
