reklama
 
 

Buty hrají virtuózně Davida, temný lounge i vasrpolsky

14. 6. 2012 7:30
Kdysi všudypřítomná kapela Buty vydala nové album

Recenze - "Nový Buty?" divili se známí, když jsem jim odpověděl na otázku, co to zrovna poslouchám. Ukázalo se, že všichni mají tuhle plus minus ostravskou skupinu zafixovanou jako obyvatele devadesátých let, kteří v současné době patrně… já nevím co. A přitom Radek Pastrňák a spol. i nadále pilně koncertují.

Poslední řadové album před novinkou Duperele jim ale vyšlo už v roce 2006, „cikánské" Normale v roce 2001. Tři alba za jedenáct let vlastně ani nemusí být tak málo, v devadesátých letech ale byli Buty takřka všudypřítomní; tak všudypřítomní, že se stali součástí folklóru.

Stejně mi to nedalo, usedl jsem k YouTube a přivolal si všechny ty hity. Na jejich hudební kvality jsem nezapomněl, nad videoklipy jsem zůstal paf. Nepamatoval jsem si, že byly tak nápadité. Rozšafná cikánská máma v Továrně, „kinoreflektor" v Krtkovi, rock'n'rollové dívčí rozkroky v Malinkém ptáčkovi.

Polystylové potpourri

S hudbou jsem byl hned doma: z jazzu odvozené, virtuózně zahrané polystylové potpourri, v němž se navzdory všem vtípkům najde překvapivá spousta místa pro intimní ztišení. „Kdyby měly stromy místo listí lidi, na podzim by jim opadali," zní jedna z nejtišších pastrňákovek. A vůbec, poslechněte si znova nejlepší album kapely, dvojku Ppoommaalluu - takové zásnuby introvertnosti a experimentu mají na českém hudebním trhu paralelu snad jen u folkaře Oldřicha Janoty.

Když dojde na humor, blýskne z reproduktorů lehce škodolibá hra s „nesexy" tématy: „Až ten vláček zapíská, zůstane tu vzpomínka na malého Pepíčka a na nebíčku sluníčko," zní jedna z největších vypalovaček skupiny (z alba Dřevo), jiný, o něco mladší bigbít začíná zdánlivě nezazpívatelným veršem „Začlo to tak, že mi Olina ukázala fotku svého dědy."

A pak jsou tu samozřejmě hity a stylové persifláže útočící na první signální a vybavené pomyslnou nálepkou „znáte z rádia": Až ja budu svaty („budu čurat na mraky"), Jednou ráno, Tata… a nad nimi svatá trojice superpecek Mám jednu ruku dlouhou, František a Nad stádem koní, superpecek chytrých a neotřelých - zkuste si představit, že se první z nich v roce 2012 dostává do playlistů mainstreamových pohodových rádií. Nad stádem koní - nenapsal ji Radek Pastrňák, ale Vít Kučaj - sice páchla kýčem na sto honů, aniž by bylo možné Buty podezírat, že si jen tak dělají srandu z krematorní fouskovské hrůzy jménem Až mě andělé, „indiánský" sbor v refrénu však alespoň ukázal, že co do aranží kapelu humor neopouští ani na funuse.

Pokud si Buty mí vrstevníci spojují s devadesátými lety, je to samozřejmě tím, že stárnou a už nevymetají kdejaký fesťák. To ale není jediná příčina: mám za to, že jindy než v devadesátých letech by se Buty neprosadili. V první („porevolučně euforické"?) půli dekády se u nás teprve formovala pravidla provozu pop music, playlisty rádií nebyly tak rigidní a diváci, zdá se mi, nevyžadovali stokrát přežvýkanou jistotu - jde dnes někdo na koncert, aniž by si dílo umělce, kterého nezná, nejdřív neprověřil na internetu? Kdepak zajíc v pytli…

Chytlavé, neškodné

A je tu, domnívám se, ještě jeden důvod. V roce 1999 Buty vydali řadovku Kapradí s hity Tata a Nad stádem koní. O dva roky později navázali deskou Normale, jíž se vinulo romské téma a kterou uvedli klipem Totále parodující, abych tak řekl, lokální verzi turbofolku. Tomu, kdo Buty sledoval pouze z rádia a televize, musel ten posun připadat jako rána pěstí. A co si budeme povídat, Češi jsou rasisti, takže fór nevyšel.

Přitom samotné album zahajovala mnohem chytlavější a neškodnější pecka Duj duj duj… Po Normale se Buty jaksi vytratili a za celou minulou dekádu vydali už jen jediné řadové album. Kdo je zastihl živě, vyprávěl, že ze stadiónových hvězd se stala parta strejdů, která si muzicíruje pro radost a na vystoupeních roztáčí kolo štěstí s názvy písniček. Takový jukebox…

Nové album Duperele (což prý znamená drobnosti či zbytečnosti, já tam ale slyším jasné „do prdele") vydal Supraphon; až dosud Buty, s výjimkou prvního alba, fungovali pod křídly BMG či Sony BMG. Jinak je vše při starém, čeká nás melanž řachandy a poetických atmosfér. Ten největší trumf Buty vynesou hned na začátku: „Zrovna když z naší mapy náhle zmizel Carrefour, jsem venku na zahrádce žvýkal hořký grapefruit. V Londýně drnkal svoje noční trable Blackmore a v mojej vlastnej izbe pár starých tvrdých rúk hladkal pre cudzinca vankúš," přednese Pastrňák s hammelovským patosem do temného lounge a jedovatými klávesami a pokračuje v rozjímání z majáku na konci života, kdy leckoho zajímají už jen ty supermarkety, jako bič třeskutým postřehem „o tom, jak mladý člověk ve startovních blocích vidí už z dálky první cenu - nové kimono, odpovídající kimono."

Tím ale výčet imitací a jmen slavnějších „kolegů z branže" teprve začíná. V Sestře Pastrňák ukáže, jak „umí" Michala Davida, jinde se od halekajícího sboru šohajů dozvíme, že „Paul McCartney prodal basu v Opavě a teď ho to mrzí právě." Ping Pong navazuje na zahradní pohodu Taty, chytlavá Píseň práce je o tom, že když není práce, je aspoň ranní kávička a koláče. Podobného fóru se Buty dopouštějí i v Maseuku. Řádně vypjaté blues v jejich podání nese jinak existenciální výpověď, než bychom od tohoto žánru čekali: „Kakauko, maseuko chuebik a kipnut na gauč," užívá si vasrpolsky Pastrňák. Kuřátko od maminky spokojenou gastrotrilogii uzavírá. Vážnějšími tématy se Buty zabírají v decentních písních Náhradní díly, Nad papírem a Včil. Táhlá Au ja zahájena postřehem: „Vypadá to, že nám hudba upadá…" Toho se Buty ale nemusejí bát.

Duperele se pyšní stejnými, výše popsanými kvalitami jako předchozí alba Radka Pastrňáka a spol. Jen ty závěrečné „bonusové" verze tří písní z alba si kapela mohla odpustit, jsou totiž zcela zbytečné.

Buty: Duperele, 2012, vydal Supraphon

autor: Petr Ferenc | 14. 6. 2012 7:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama