Za tyto a další triky si při své první návštěvě Česka vysloužil potlesk americký bluesový kytarista Buddy Guy. Žertoval s publikem, načež mezi něj - při písni o nevěře Someone Else Is Steppin' In - sestoupil a se zapnutou kytarou hrál zprostřed sálu. Nechával dav, aby s ním zpíval refrény. Bavil historkami, byl pohotový, když mu praskla struna na kytaře, hned na to téma zaimprovizoval dvojverší.
Příležitost slyšet patrně posledního černého bluesmana, jenž vyrůstal ještě na plantáži v segregovaných USA a postupně přežil své starší kolegy Howlin' Wolfa, Muddyho Waterse či předminulý měsíc Otise Rushe, se Pražanům naskytla za pět minut dvanáct. Guyovi je dvaaosmdesát roků, pomaleji chodí, občas potřebuje pomoc při nasazení kytary. Naštěstí mu to ale pořád dobře zpívá i hraje. A na rozdíl od B. B. Kinga, který už při poslední návštěvě české metropole roku 2009 musel sedět, Guy s kytarou vydrží stát celý večer.
"Já si nevybírám, kam přijedu. Proč vám trvalo tak dlouho, než jste mě zavolali?" ptal se včera provokativně, snad opravdu netuše, že zdejší pořadatelé bluesových koncertů od Prahy po Šumperk ho zvali minimálně deset let, jen na hvězdu jeho formátu dosud neměli dost peněz.
A že si Buddy Guy zaslouží každý dolar: vždyť zosobňuje elektrické chicagské blues, které s harmonikářem Juniorem Wellsem či jako doprovázeč v památném studiu Chess Records hrával už v 50. letech, ještě před nástupem rockové hudby. Do Evropy jezdívá Guy takřka celý život, v 70. a 80. letech zde dokonce býval žádanější než ve Spojených státech, kde toho času vládly rock a později disco. Jenže to bylo Československo ještě za železnou oponou. A sotva se v Praze změnil režim, Guy se naopak dočkal uznání v USA: jeho komerčně nejúspěšnější období se datuje od roku 1991, kdy vydal album Damn Right, I've Got the Blues.
Právě titulní skladbou z této desky kytarista začal včerejší pražský koncert, jenž mírou bavičství zřejmě některé posluchače zaskočil. Nešlo ani tak o herecké etudy s nástrojem, spíš bluesmanův podivný zvyk posledních let hrát desítky útržků známých písní.
Publiku se tak dostalo zhruba půlminutových ukázek z klasických bluesových skladeb Hoochie Coochie Man, She's Nineteen Years Old, Cheaper To Keep Her, případně What'd I Say od Raye Charlese nebo Boom Boom s charakteristickou nápodobou Johna Lee Hookera. Což ale někdo v sále potřeboval dokazovat, že je Guy "také umí"? Kdyby si byl raději vybral jednu dvě a zahrál je celé, koncert mohl působit dotaženěji.
Na Guyovu obranu: tradice bluesmanů jako showmanů, bavičů, "cirkusáků" je letitá a sahá minimálně k Charliemu Pattonovi, který si ještě před smrtí ve 30. letech minulého století na plantážích dával kytaru za hlavu nebo hrál vkleče. A Buddy Guy si rovnici "chceš hrát, musíš bavit" zafixoval už v 50. letech, kdy v chicagských špeluňkách potřeboval překřičet a zaujmout hlasitý dav, nejčastěji černochy vracející se z fabrik po noční šichtě.
Proto kdysi začal s kytarou skákat na stůl, nebo na ni hrát zubama, jak to včera dělal také v Praze. Však právě od Guye tento trik patrně odkoukal jeho raný obdivovatel Jimi Hendrix, jenž roku 1967 svou kytaru na festivalu v Monterey pro změnu slavně zapálil a rozflákal.
Ale zpět k věci. To nejlepší při včerejším koncertu Buddyho Guye přišlo ve skladbách, které zazněly celé: Cognacu z letošní desky nebo Skin Deep, působivé a dnes opět aktuální písni o tom, že nesejde na barvě pleti, neboť pod ní jsou všichni stejní. Na tuto kompozici si Guy v Lucerně nechal přinést okouzlující, rezonujícím zvukem až "synťákově" znějící elektrický sitár.
Většinu vystoupení jinak odehrál na své slavné kytary typu Stratocaster, s nimiž dosahuje pozoruhodných výsledků i bez efektů - na pódiu měl kytarista všudyvšeho jeden takzvaný wah-wah pedál, lidově řečené "kvákadlo" a to užil jen při kratičké imitaci právě Jimiho Hendrixe.
Jinak Guy tvaroval tóny stále hbitými, mocnými prsty, především struny vytahoval medvědí silou, a při sólech tolikrát používal techniku odtrhů a příklepů, až se v ostře kresleném zvuku nástroje detaily slévaly a ztrácely. Ale takový byl Guy vždy: divoce hrající, emoce upřednostňující, struny přímo bičující, zvukem bližší rockerům než technicky založeným kytaristům. Ne náhodou byl za svůj styl hry Guy už před lety uveden do Rockové síně slávy.
V Praze ovšem zaujal také poněkud totálními změnami dynamiky - náhlých přechodů z hlučných míst do naprostého ticha, kdy tón tvaroval jen pohyby levého zápěstí, se jeden nedopočítal.
K vyznění celku zásadně přispěli Guyovi doprovázeči. Současnou kapelu má zhruba třináct let a váže se k ní veselá historka: hrávali prý v jednom klubu ve státě Illinois večer co večer, když v obecenstvu jednou spatřili Guye. Celí poctění, chystali se slavného kytaristu pozdravit, jenže jim zmizel. Týden nato přijel podruhé, opět bedlivě poslouchal, a zase předčasně utekl. Už si mysleli, že ho zklamali - když se zjevil potřetí a vzal to bez okolků: "Já jsem Buddy, nechcete mi hrát v kapele?"
Plácli si a od té doby jsou vzájemně nepostradatelní - jak Pražané včera docenili třeba při skladbě She's Nineteen Years Old, kde si Guy pohotově vyměňoval figury s klavíristou Martym Sammonem. Spolehlivě hrál bubeník Tom Hambridge, od baskytary vše ukotvoval Orlando Wright a prázdná místa v Guyově hře celý večer obratně zaplňoval výtečný druhý kytarista Ric Jaz.
Buddy Guy
Lucerna, Praha, 8. listopadu
V typické puntíkaté košili, s puntíkovaným kytarovým efektem na podlaze byl Guy nepřehlédnutelný, s puntíkatou kytarou nepřeslechnutelný, a když se na začátku některé sloky charakteristicky rozeřval do mikrofonu, hřměl až imperativně.
Vzhledem k jeho vysokému věku se na ten koncert nešlo v očekávaní nevídaných výkonů. Spíš zažít, vidět, slyšet, chvíli dýchat tentýž vzduch, vnímat sílu jdoucí z muže, jenž představuje poslední spojnici mezi raným blues, rockovými 60. lety a dneškem. V tomto ohledu musel mít z Buddyho Guye radost každý. A že mu to chvílemi ještě tak dobře hrálo a zpívalo - to byla radost poslouchat.
