reklama
 
 

Black Lips: Nejsme blázni, děcka přece baví drsnej rokenrol

Aktualizováno 21. 5. 2014 8:47
Hodně divoká rocková parta Black Lips dokazuje i na novém turné, že drhnout svižný punk'n'roll je zábavné i v letech, kdy se zdá, že kytarový rock je mrtvý. Svou koncertní sílu předvede v MeetFactory.

RozhovorRock je mrtvý. Snad žádná jiná věta se v posledních dvou letech v hudebně publicistických textech neobjevuje častěji. Přesto se  pořád najde dost kapel, díky jejichž zápalu do hraní se vyplatí na tradiční rokenrol nezanevřít. Jednou z nich je i hodně divoká punk'n'rollová parta Black Lips.

Čtveřice z amerického jihozápadu vznikla na přelomu milénia, v době, kdy do globálních hudebních hitparád dostali garážový revival kapely jako White Stripes, Interpol nebo The Vines a kdy alternativní servery začínaly milovat Jaye Reatarda. Zatímco však vlna zájmu v globální měřítku odezněla a většina velkých kytarových skupin se musela začít soustředit spíš na udržování svých fanoušků, Black Lips neztratili kontinuitu především díky divokým koncertům. Nikdy se nestyděli za to, že na turné hodně potkávají (přinejmenším) s alkoholem, a nikdy neměli potřebu omlouvat se za nahotu, močení nebo zvracení na pódiu.

Mnohem blíž než ke stylovým klukům s naondulovanou ofinkou a úzkými džínami mají k legendárnímu punkovému bouřlivákovi GG Allinovi, kterého označují za svou inspiraci. Hudebně však jádro Black Lips leží právě v tradici místa, odkud pocházejí - z country music, bluegrassu, blues, ale namísto jejich důmyslné kombinace prostě drhnou svižný rokenrol a zpívají prostě tak, jak jim to tam padne.

Ve středu 21. května Black Lips ukážou svou největší sílu při koncertu v MeetFactory i v Praze, kde zahrají především nové songy ze svého sedmého alba Underneath the Rainbow, které vyšlo v březnu.

„Nesnažíme se cíleně chovat jako blázni. Jenom nám jde o to, aby lidé dostali něco hodnotného, protože si zaplatili,“ tvrdí baskytarista Jared Swilley. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o vztahu k americkým tradicím i jak mu hudba pomáhá vzdorovat stárnutí a o tom, jak se kapela s pověstí extrémní bouřliváků vypořádává s extrémním očekáváními fanoušků.

Aktuálně.cz: Black Lips si berou hodně z americké tradiční hudby, ve vaší verzi rokenrolu je jasně slyšitelný odkaz country nebo jižanského rocku. Jaký máte k těmto žánrům vztah?

Jared Swilley: Bereme je velmi vážně, vyrostli jsme na takové hudbě. Nevím, jestli jde o tradiční žánry i u vás v Čechách, ale my jsme to tak měli. Když jsem třeba nedávno hrál na narozeninách svého otce, byly to gospely. Má rodina se aktivně věnovala country hudbě, je to tedy něco, co je mně i ostatní klukům v kapele velmi blízké. Amerika je pořád relativně mladá země, nemáme moc jiné vlastní hudby, která by utvářela naši kulturu.

A.cz: Když při koncertech na pódiu děláte co největší bordel, nemá to nic společného s vysmíváním se americkým tradicím?

Hej, uvědom si, že lidi, co tuhle hudbu hráli, to dělali podobně. Když se podíváš třeba na Little Richarda, tak ten byl naživo nejvíc šílený. Pochází ze stejného města jako my. On a další lidé té doby vyrůstali na gospelu, na hudbě pro kostely. Dělali country songy, soul a podobně. Tam, odkud pocházíme, nemáme moc záchytných hudebních bodů z minulosti, proto se radši chováme jako baviči než jako hudebníci.

A.cz: Chcete tedy kráčet ve šlépějích Little Richarda a dalších lidí od vás z jihozápadu?

No, vycházíme ze stejné tradice…

A.cz: Myslel jsem, jestli na ně cíleně navazujete, protože vás jejich tvorba oslovuje a tolik vás ovlivnila, že byste měli potřebu se k nim vztáhnout.

Spíš nic jiného ani neznáme. Necítíme potřebu, že bychom to měli dělat, je to prostě něco, co děláme přirozeně. Lidé, kteří dříve hráli gospel a soul, prostě chodili pravidelně zpívat do kostelů. Je to něco, co je tady úplně normální. Little Richard a James Brown tam zpívali. Člověk, co mě učil hrát, který už bohužel zemřel, to dělal také. My jsme něco jako jeho odkaz.

A.cz: Už se z toho stává klišé, ale o Black Lips se všude píše hlavně jako o jedné z nejšílenějších živých kapel současnosti. Necítíte tlak, abyste se na pódiu chovali dost divoce?

To ani ne, žádný tlak necítíme. Když si lidé zaplatí za to, aby nás viděli, tak chceme udělat nejvíc pro to, aby to byl ten nejlepší koncert. Nesnažíme se cíleně chovat jako blázni. Jenom nám jde o to, aby lidé dostali něco hodnotného.

Vlastně nám na vydělávání na deskách moc nezáleží. Možná bych dokonce chtěl všechny podpořit v tom, aby si naší desku užívali zadarmo. Nemusíte za to platit. Ale když přijdete na náš koncert, donutíme vás si to užít.

A.cz: Myslíte si, že lidé v době internetu ještě přisuzují nějakou hodnotu deskám? A soustředíte se právě proto víc na živé hraní?

Dneska už skoro nikdo nevydělává na nahrávání desek, nikdy jsme to ani kvůli tomu nedělali. Když jsme začínali, už se pomalu rozbíhal internet a všechno se objevovalo na něm, takže nemělo moc smysl nosiče kupovat. Vlastně nám na vydělávání na deskách moc nezáleží. Možná bych dokonce chtěl všechny podpořit v tom, aby si naší desku užívali zadarmo. Nemusíte za to platit. Ale když přijdete na náš koncert, donutíme vás si to užít.

A.cz: Plánujete si dopředu, co na pódiu budete dělat?

Nikdy o tom nepřemýšlíme, vždycky to záleží na atmosféře – jak moc to lidi strhne, kolik toho před koncertem vypijeme… Když to vypadá jako nudné publikum, tak jenom chceme co nejrychleji odehrát písničky a vypadnout. Ale když si to lidi užívají, tak se to teprve rozjede.

A.cz: Z toho, co jsem se s kapelami ze zahraničí dosud bavil, vyplynulo, že většinu z nich turné po nějakém čase začne nudit. Berou to jako povinnost dohrát dohodnuté koncerty a pak chtějí rychle domů. Ale teď mám pocit, jako by vás to bavilo pořád. Je to tak?

Na turné se snad nikdy nenudím, miluju tu dobu, kdy jsme na turné. Je to moje práce, ale opravdu si ji užívám. Ani mi nevadí, že moc nespím; vlastně spaní vůbec nemám rád. Mou životní úlohou je hrát a být neustále někde na cestě, na turné. Vlastně ani nemám rád mojí vlastní postel; moje postel stojí za hovno. Turné miluju, strašně rád cestuju, mnohem radši, než abych byl doma.

A.cz: Vystupovali jste třeba i na Blízkém východě. Berete hudbu jako příležitost k cestování?

Je to ta vůbec nejlepší příležitost. Nedávno jsme se vrátili z Kolumbie, kde to bylo úžasné. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, ale vyrazit tam na vlastní pěst je docela složité. Je skvělé cestovat jako muzikant, protože v tom městě pak poznáte přesně ten typ lidí, který byste normálně chtěli potkat kvůli tomu, že jezdíte po cool místech. Jídlo díky tomu máte levné, když bydlíte po rodinách promotérů. Je to něco úžasného.

Děcka vždycky budou chtít rokenrol… Tohohle ducha nejde zabít. Možná to dneska vypadá, že je to složitější, než dřív, ale vlastně není. Nejsme nijak výjimeční.

A.cz: Nevidíte ale občas jenom letiště, hotel, backstage v klubu a silnici od jednoho k druhému?

Většinou toho vidíme o dost víc. Někdy to je jenom ta backstage a letiště a hotel, ale snažíme se zažít toho víc. Potkávat se s více lidmi, strávit na těch místech více času a podobně.

A.cz: Někdy mi přijde, že takový rokenrolový postoj k životu, jako máte vy, už dnes vymírá a že i to je jednou z příčin, proč je kytarová hudba na ústupu. Cítíte to v kapele podobně nebo se o globální stav rockové hudby vůbec nezajímáte?

No, časy se mění a s pokrokem nemůžeš bojovat. Nemůžeme se na věci dneska koukat jako v minulosti. Ale zároveň tady tenhle postoj pořád bude a pořád tady bude pár lidí, co tak budou fungovat. Přál bych si, aby bylo víc takových… ale vlastně v Americe pořád je docela silná rokenrolová scéna. Nejsem si jistý její velikostí, možná jsme jedni z posledních, nevím, možná jsme vymírající druh, ale já to tak nevidím. Děcka vždycky budou chtít rokenrol… Tohohle ducha nejde zabít. Možná to dneska vypadá, že je to složitější, než dřív, ale vlastně není. Nejsme nijak výjimeční.

A.cz: Underneath the Rainbow je už vaše sedmá deska a pochopitelně stárnete. Pociťujete to na sobě a pozorujete, že by se to ve vaší tvorbě projevovalo?

Řeknu ti jednu věc, trochu jsem jí naznačil už předtím. Můj mentor, který si říkal The Mighty Handable, zemřel nedávno, bylo mu šestasedmdesát a měl v sobě víc energie, než já. Když si jednou zvolíš svůj životní styl, když si vybereš, co doopravdy chceš dělat, tak v tom nepřestaneš; ten duch v tobě nikdy nezemře. A já hudbu budu dělat po zbytek života.

A.cz: Takže žádné ambice dělat víc umělecké projekty nemáte? Lidem, co se přehoupnou přes třicítku, se to občas stává…

Ne, vůbec. Cítím se teď mnohem víc naživu, než když mi bylo osmnáct.

A.cz: Ještě mám poslední otázku, která ale v Čechách pravidelně zvyšuje čtenost. Tys říkal, že vaše koncerty se odvíjí i od toho, kolik toho vypijete, a až pojedete k nám, tak vlastně pojedete do země, jejíž kultura je založená na pivu. Proto se musím zeptat, jaké pivo si tady před koncertem dáváte nejradši?

Tyjo, moje oblíbené pivo, začíná to nějak na Z…

A.cz: Z? To mě nic nenapadá.

Z… Z… Myslím, že to je Zatec…

A.cz: Žatec?

Jo, to je moje oblíbené české pivo.

A.cz: A těšíte se v Praze i na něco jiného?

Náš tour manažer je z Prahy a taky tam turné začínáme a na něj se dost těším. Náš zvukař odtud je taky, půjčujeme si tam i dodávku. Tyhle lidi nám doporučili Deerhunter a díky nim teď na turné máme skoro všechno z Česka. Máme docela silné vazby na tvou zemi. Mám tam rád ty lidi, tu divnou katedrálu se spoustou koster a všechny tyhle obvyklé věci, znáš to.

autor: Adam Pešek | 17. 5. 2014 19:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama