Českému publiku je Bernheim znám především díky přenosům z Metropolitní opery, a ti, kterým se loni podařilo získat vstupenku na jeho pražský recitál, ho mohli slyšet i naživo. Po loňském představení ve vyprodaném Rudolfinu se do Prahy vrací po boku své manželky, sopranistky Sandry Hamaoui. Jejich vystoupení se zaměří na milostné árie z francouzské opery. Doprovodí je Prague Philharmonia pod taktovkou Nicolase André.
Benjamin Bernheim se narodil v Paříži, vyrůstal v Ženevě a dnes patří k nejžádanějším tenoristům současnosti. Jeho jemný a jedinečný hlas ho v posledních letech přivedl na jeviště La Scaly, Vídeňské státní opery i Metropolitní opery v New Yorku. Zpívá hlavní tenorové role francouzského a italského romantického repertoáru - Rodolfa, Romea, Werthera, rytíře Des Grieux či Nemorina. V aktuální sezoně vystupuje mimo jiné v Curyšské opeře, Opéra national de Paris a Vídeňské státní opeře, koncertně pak v Tokiu, Mnichově, Vídni nebo ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.
Často se snažíte oslovoval publikum, které by jinak do operních domů přišlo jen těžko. Jaký je podle vás největší mýtus, který o opeře a operních zpěvácích stále panuje?
Podle mě je to představa, že opera je složitá. Ve skutečnosti nemá daleko k filmu - jen s tím rozdílem, že opera se děje živě. Jsou to prostě příběhy. Příběhy, které nás rozpláčou, rozesmějí, přinutí přemýšlet a prožít celou škálu emocí. Je to poslední umělecká forma, která se obejde bez technologií, umělé inteligence, počítačů a programování - a právě proto je tak cenná. Umožňuje totiž, aby se čisté lidské emoce předávaly z generace na generaci.
Váš loňský písňový recitál měl ohromný úspěch. Téměř přesně po roce se do Prahy vracíte s operním programem. Jak se těšíte?
Byl do mimořádný rok, nejen co se kariéry týče, ale i osobně. Na jaře jsem si vzal lásku svého života, která je zároveň báječnou sopranistkou, no a tu vám teď vezu ukázat (smích). Moc se těším na vřelé české publikum a věřím, že náš společný koncert bude mít stejný úspěch.
Tento recitál francouzských písní ocenila kritika jako "referenční a existenciální". Pro mě osobně byly emoce, které jste svým zpěvem zprostředkoval, velmi silné. Jaký druh umění musí zpěvák rozvinout, aby dosáhl takové hloubky výrazu? A jde při tom pouze o hlas?
Hlas je základem naší práce. Určuje barvu i samotnou podstatu toho, jak budeme publiku vyprávět příběhy. Trvá nějaký čas, než umělec pochopí své slabiny i přednosti. Teprve když poznáme sami sebe, získáváme první nástroje k tomu, abychom mohli vykročit na dlouhou a krásnou cestu vypravěčství. Teprve když hlas opravdu poznáte, můžete jím vyprávět silné příběhy.
Když jsme u těch silných příběhů: Často ztvárňujete muže, kteří se pohybují na hranici moci, viny či šílenství. Jak hluboko se necháváte vtáhnout do jejich psychologie?
Některé role ode mě vyžadují, abych po nich zcela restartoval hlavu i srdce a vrátil se do reality. Nejtěžší výzvou pro mě zatím byl Massenetův Werther (opera podle Goethova románu Utrpení mladého Werthera, pozn. redakce). Tato postava mě nutí ponořit se do temnoty - a po každém představení potřebuji čas, abych se z ní znovu dostal, uzemnil se, vrátil se sám k sobě. A také se něčím odměnil a zvednul si náladu.
Máte nějaké "guilty pleasure"?
Když mám čas, rád hraju tenis nebo boxuju. A při dlouhých cestách autem mě vždycky osvěží poslech popové hudby.
Než přijedete do Prahy, vystoupíte v titulní roli Berliozova Faustova prokletí v Paříži. Není to právě typická opera a u nás se hraje jen zřídka, i když legenda o Faustovi je u nás velmi silná…
Berliozův Faust je mimořádné dílo, které nebylo původně zamýšleno pro scénické provedení, ale spíše jako symfonie. Jde o "dramatickou legendu" - hudbu s neobyčejnou bohatostí harmonií i nápadů. Když zavřete oči a jen posloucháte, přenese vás do světa fantazie. Je to čistá magie.
Dřímá Faust v každém z nás?
Ano, věřím tomu. Už od útlého věku děláme rozhodnutí, která formují náš život i budoucnost. A všichni zároveň svádíme závod s časem a stárnutím - což se v době sociálních sítí stalo snad ještě více existenciální než dřív.
Ve Vídeňské státní opeře se brzy představíte jako rytíř Des Grieux v Massenetově Manon. I toto téma je u nás notorický známé, mj. díky básníku Vítězslavu Nezvalovi. Odmítnutí ze strany milované osoby je nesmírně bolestné téma…
Myslím, že Des Grieux je velmi moderní muž. Má své slabosti a nedokáže se vymanit z toxického vztahu s Manon. Přesto je jeho postava hluboce morální a ušlechtilá. Je ochoten obětovat své jméno, titul i rodinu pro ženu, kterou miluje, a čelí kvůli ní strašlivým zraněním - z lásky svého života.
A právě láska, L’amour je titul vašeho koncertu v Praze. Rozdělil jste ho do tří částí podle tří fází lásky. Můžete tento koncept přiblížit?
Stejně jako většina milostných cyklů romantické hudby i náš program začíná jarem prvních lásek, které často vedou k dramatickým koncům. Se Sandrou jsme postavili celý večer na této myšlence a hledali árie a dueta, která by odpovídala jednotlivým fázím. Musím říct, že operní repertoár je tak bohatý, že by z něj šlo sestavit stovky různých programů. Ten náš je čistě francouzský, z čehož mám radost. Samozřejmě kdybychom přidali ještě německý, italský či ruský repertoár, možnosti by byly nekonečné. Z toho, co jsme objevili, se nám podařilo vytvořit program, který dokonale sedí našim hlasům - a už se nemůžeme dočkat, až se s publikem vydáme na tuto cestu.
Poznáte ten okamžik, kdy váš hlas opravdu dozraje pro určitou roli? A jak víte, že si na ni ještě musíte počkat, i když po ní toužíte?
Několikrát jsem cítil, že můj hlas je připraven dotknout se nového repertoáru či nové role. Ale pocit úplné jistoty v tom nikdy není. Zpíval jsem Bohému dřív než Oněgina, Hoffmanna dřív než Romea… Kdybych se měl řídit logickými kroky, které by můj hlas potřeboval, postupoval bych pravděpodobně opačně. Věřím však, že jsme do jisté míry připraveni zazpívat mnoho rolí - a zároveň nás nic nemůže skutečně připravit na to, co znamená poprvé stát na jevišti a zpívat. Zkušenost na scéně je ten nejlepší učitel.
V operních i činoherních divadlech se neustále vede debata mezi "věrností partituře" a "osobní interpretací". Kde vy sám vidíte hranici, kdy ještě sloužíte skladateli a kdy už říkáte něco vlastního?
Říkám: prima la musica - hudba především. Partitura je podstatou a jazykem operního světa. Pevně věřím, že ty nejlepší inscenace i tradice vznikají z hlubokého, někdy až vášnivého vztahu lásky a vzdoru vůči samotné partituře, a především z její důkladné znalosti.
Kdybyste měl svůj hlas popsat třemi slovy, jaká by to byla?
Těžká otázka… řekl bych: svěží, mnohobarevný a rezonující.
Jste šťastný, že jste tenor? Kdybyste si mohl vybrat jiný hlasový obor, mužský nebo ženský, který byste zvolil a co byste si chtěl zazpívat?
Jsem moc rád, že jsem, kým jsem. Na nějaký čas bych si přál být barytonem, abych si mohl zazpívat Verdiho Boccanegru a Rigoletta. Jsou to prostě pravé hudební poklady.
Kam podle vás váš hlas směřuje nyní? Před časem jste dostal nabídku zpívat Števu v Janáčkově Její pastorkyni, ale tehdy to časově nevyšlo. Změnilo se od té doby něco? Česká opera by to jistě velmi ocenila…
Števa je krásná role a pamatuji si, že mi ji před lety nabízeli. Teď ale zůstávám hlavně ve francouzském repertoáru, i když přibývají nové role od skladatelů jako Verdi, Puccini a Bizet, takže kdo ví, jednou k nim třeba přibude i Janáček.