Recenze - Už to skoro vypadalo, že Justin Timberlake se ze své úspěšné herecké, podnikatelské či komické kariéry k hudbě nikdy nevrátí. „Jak vůbec můžeš snést, že když se řekne Justin, většině dětí se vybaví Bieber?" přemlouvaly ho v září 2011 v dojemné internetové kampani fanynky a někdejší náctiletá hvězda a jeden z nejúspěšnějších interpretů nulté dekády se nakonec nechal zlákat a po sedmileté pauze vydává nové album The 20/20 Experience.
Sedm let je v současném popovém mainstreamu zatraceně dlouhá doba, Justin ale za ten čas nesešel ani z očí ani z mysli a tak nepotřeboval naskakovat na vagón aktuálního tanečního populismu. Svůj návrat místo toho odstartoval na letošních Grammy provedením singlu Suit & Tie stylově v saku, s motýlkem pod krkem a big bandem v zádech. Lepší odstřižení od ulepeného hedonismu, který dominuje žebříčkům od nástupu Lady Gaga si mohl těžko vymyslet.
Samotný singl Suit & Tie nicméně nenabízí o moc víc než retro soul s nucenou nonšalancí a v žebříčcích se stěží ohřál. Z podobného těsta byla i další ochutnávka Pusher Love s dávno ohranou metaforou lásky jako drogy a větším než malým množstvím Justinova falseta, které zní sexy stěží tak jeho manželce Jessice Biel.
Když obě zmíněné písně zařazené na začátek desky skončí, nelze si nepovzdechnout, že Justin vyměnil sonický futurismus své poslední desky FutureSex/LoveSounds za bezpečný přístav retra. Naštěstí je to ale jen úvod do následné dobrodružné výpravy bělošského hezouna po historii černé hudby, v níž hraje podstatnou roli jeho tradiční průvodce - producentský vizionář Timbaland, který bohatý rodokmen svazuje se současným zvukem.
Společně stvořili moderní odpověď na orchestrálním funk sedmdesátých let (Don't Hold The Wall, That Girl) či R&B psychedelii ve stylu Prince (Strawberry Bubblegum). A když začne hrát art-disco Let The Groove In nemůžete si nevzpomenout na Off The Wall Michaela Jacksona, s nímž bývá Timberlake často srovnáván.
Album pak vrcholí předposlední položkou - monumentálním singlem Mirrors, který do sebe vsákl všechno od gospelu a beatboxu až po pompézní hair metal (Los Angeles Times dokonce skladbu srovnává s November Rain).
Aktuální číslo jedna ve Velké Británii je navíc završením singlové trilogie, do které patří jedenáct let starý žlučovitý výlev zhrzeného milence v Cry Me a River a o čtyři roky mladší druhý díl One Love zachycující chemickou reakci milostného třeštění.
V Mirrors už Timberlake zpívá o slasti manželské pohody a poslední třetinu osmiminutového eposu vyplní skandovaným vyznáním: „Jsi láska mého života!"
„Když můžou mít Pink Floyd a Led Zeppelin desetiminutové skladby, proč bychom je nemohli mít taky?" nechal se Timberlake nedávno slyšet v NME a protahované extáze některých skladeb už občas hraničí s čirou megalomanií. Jsou ale přinejmenším důkazem toho, že T&T si s tradičním písňovým formátem i tradicí černé hudby můžou dělat cokoliv je napadne a málokdy přitom šlápnou vedle.
Timberlake už asi nebude zpěvákem formátu Michaela Jacksona či Prince, do jeho skladeb nicméně čím dál silněji proniká nádech přístupu, který by se při nedostatku vhodnějšího termínu mohl popsat jako „aristokratický".
Vždyť kdo jiný v mainstreamu než právě Timberlake si může dovolit úplně ignorovat aktuální trendy a přitom pořád zní absolutně současně. A zjevit se jednou za sedm let a znovu dostat svět popu do kolen.
