Praha - Účastnili se inaugurace prezidenta Baracka Obamy, natočili oficiální hymnu pro fotbalové mistrovství světa 2006 a mají v diskografii jedno z nejprodávanějších afrických alb všech dob. Teď nevidomý pár z Mali Amadou & Mariam přichází se svojí první „globální" deskou Folila, na které hostují Kyp a Tunde z TV On The Radio, Santigold, Theophilus London či členové skupin Yeah Yeah Yeahs a Scissor Sisters.
Hvězdy world music z Mali měly vystoupit v létě na Colours of Ostrava, kvůli vojenskému převratu v jejich zemi ale tentokrát nepřijedou.
Když kytarista Amadou Bagayoko v promomateriálech prohlašuje věty jako: „Chceme s touto deskou ukázat, že hudba nezná žádné státní hranice a že můžeš být Afričan a zpívat s Američanem, Britem a nebo Francouzem," je to trochu jako kdyby vyvracel předsudky z padesátých let, kdy se muzikanti z různých kontinentů teprve pomalu začínali navzájem objevovat.
Amadou se na hudební scéně pohybuje už bezmála čtyři dekády a od začátku osmdesátých let je neodmyslitelně spojený se zpěvačkou Mariam Doumbia, kterou potkal Institutu pro nevidomé v malijském městě Bamako.
Od poloviny devadesátých let žijí manželé v Paříži a k průniku do první ligy jim pomohla setkání se Stevie Wonderem, francouzským všudybylem Manu Chao (produkoval jejich veleúspěšné album Dimanche a Bamako) či Damonem Albarnem, který si je pozval na své turné Africa Express. Jejich příběh zatím naplňoval všechna klišé kariérních osudů interpretů žánru world music, kde zdánlivě neexistuje jiná cesta, jak se prosadit na globální trh než s pomocí nějaké západní hvězdy. S novým albem Folila se ale situace obrací a v roli hostitelů jsou tentokrát Amadou & Mariam a američtí a evropští interpreti jim dělají jen „křoví".
Folila (v jazyce bambara „hrát hudbu") je skvělým příkladem aktuální podoby world music, která s neuvěřitelnou lehkostí míchá etnické vlivy s západním popem. Afro-blues Amadou & Mariam není v žádném případě čistý žánr, který by byl součástí nějaké zakonzervované tradice, ale mutující postmoderní stylový mišmaš, v němž mají místo indická tabla, egyptská flétna ney, rytmické nástroje národa Dogon, ale i sofistikované zvukové postupy Pink Floyd nebo funková energie Jamese Browna, které prý oba poslouchali v mládí.
Nové album vznikalo v třech etapách. Dvojice nejprve nahrála hotové písně v New Yorku se zástupem slavných hostů a pak znovu s místními muzikanty v rodném Bamako. Finální podobu dostal materiál v Paříži pod dohledem jejich dlouholetého spolupracovníka Marc-Antoine Moreaua. Výsledek je tak mixem afrických melodií s dynamickou západní produkcí, aniž by mělo jedno či druhé navrch.
Průnik světů funguje na výtečnou hned v úvodní skladbě Dougou Badia, kde vedou dialog kytary Amadou Bagayoka a Nicka Zinnera z Yeah Yeah Yeahs. A to ještě newyorská zpěvačka Santigold přidala do skladby nejen skvělé refrény, ale i industriální rytmy. Píseň tak svým tahem na bránu připomene jejich „albarnovský" hit Sabali z minulé studiové desky Welcome To Mali. S dvojicí si skvěle sedli i členové afro-funkové úderky TV On The Radio, kteří se objevují v následné Wily Kataso nebo Jake Shears ze Scissor Sisters, který svým falzetem podkresluje skladbu Metemya.
Trochu problematicky působí manuchaovský rozjuchaný rock C'est Pas Facile Pour Les Aigles a hlavně několik hostovaček francouzského rockového barda Bertranda Cantata. Nejde ani tak o to, že frontman populární kapely Noir Désir je poněkud kontroverzní osoba (v roce 2003 ubil k smrti svoji přítelkyni a byl odsouzen na osm let do vězení, odkud ho za dobré chování propustili v půli trestu), horší je, že jeho rockersky rozervaný výraz stáčí hudbu do vod, v nichž se malijské dvojice necítí příliš jistě. Cantat tak zbytečně dostává příliš mnoho prostoru a může na sebe strhávat veškerou pozornost.
Od Amadou & Mariam se možná čekalo album, které by je po "crossoverových" pokusech vrátilo zvukem zase zpět do Afriky. A původní záměr skutečně byl, že vzniknou dvě desky, z nichž jedna bude globální a druhá ve znamení dřevního zvuku. Jenže se zdá, že pro nejprodávanější interprety world music nového tisíciletí už není cesty zpět. Folila je nakonec únosný kompromis mezi globální přijatelností a jejich africkými kořeny, které nikterak nezrazují. Malijská dvojice tak znovu stojí suverénně rozkročená mezi severem a jihem.
Na zádech západních hvězd
Hvězdy z třetího světa, která se snaží prorazit na západním trhu, obyčejně neustojí tlak a šlápnou vedle. Amadou & Mariam měli svůj velký francouzský hit už v roce 1998 s albem Sou Ni Tile a Dimanche a Bamako z roku 2005 se o sedm let stalo dokonce nejprodávanějším albem žánru world music v novém tisíciletí. Průnik do zcela nových sfér popularity pro ně přišel o rok později, kdy přijali pozvání německého hitmakera Herberta Grönemeyera a zapěli s ním oficiální hymnu fotbalového šampionátu Zeit, dass sich was dreht / Celebrate The Day. Kdo by takové nabídce odolal? Malijské duo ale v písni působí jen jako přívěšek, který má dodat poněkud kýčovité písni zdání exotiky.
Jako kdyby Grönemeyer odstartoval zvláštní trend spojený s oficiálními hymnami fotbalových šampionátů. O čtyři roky později se turnaj konal v Jižní Africe a FIFA k nemalému překvapení afrických hudebníků angažovala pro tuto roli kolumbijskou hvězdu Shakiru. Ve Waka Waka (This Time for Africa) sice hostovala domácí kapela Freshlyground a vycházel ze staré africké písně Zamina mina, ale evropský rádiový trhák každým coulem připomínal zaměnitelný umělohmotný pop.
„Zdá se, že v Africe nejsou žádní skuteční hudebníci, a proto američtí promotéři najatí FIFA museli dát dohromady tak geniální umělce, jako jsou Shakira, R Kelly, Pitbul a Dario G, aby zastupovali černý kontinent," komentoval tehdy ironicky situaci pro Aktualne.cz anglický odborník na africkou hudbu Craig Duncan. Pohrdavé gesto organizátorů k lokálním muzikantům je bohužel přesným odrazem reálného postavení interpretů pocházejících mimo tradiční popové bašty.
Samotný žánr „world music" ostatně vznikl jako umělý label vymyšlený marketingovými specialisty a do příjemného konzumentského balíčku museli muzikanty z globální periferie v osmdesátých letech přizpůsobovat třeba alba Paula Simona Graceland a The Rhythm of the Saints. V následné dekádě už některá jména muzikantů z „třetího světa" pronikla do žebříčků, ale vždy k tomu potřebovali pomoc západních zprostředkovatelů. I panafrická star a nově zvolený senegalský ministr kultury Youssou N'Dour potřeboval hit s Nenneh Cherry (7 Seconds) a kubánští hudebníci z Buena Vista Social Club amerického producenta Ry Codera a filmaře Wima Wenderse.
Ačkoliv krachující hudební průmysl i pokračující informační propojení světa vytváří vcelku příhodný stav pro příchod první opravdu velké hvězdy z tzv. třetího světa, nikdo takový se zatím neobjevil. A Amadou & Mariam mají nejspíše k takové pozici možná nejblíže a pomáhá tomu nepochybně i jejich zajímavý životní příběh.
Na největších hudebních trzích v USA a Británii je komerčních úspěchů afrických muzikantů zatím jako šafránu. Přes nepřímý, ale přesto mimořádný vliv africké hudby na černý pop, se do americké Top 40 zatím probojoval jediný čistě africký hit - skladba Soul Makossa kamerunského saxofonisty a zpěváka Manu Dibango. V roce 1973 se svezla s tehdejší disco horečkou a doputovala na číslo 32 (o devět let později refrén ve Wanna Be Startin' Somethin' parafrázoval Michael Jackson).
Bezpečná exotika
V Evropě jsou konzumenti globálním interpretům naklonění více než v USA, což nesvědčí ani tak o jejich hudebním rozhledu jako o lásce k nejrůznějším hudebním „kuriozitám". Z úspěchů poslední doby jmenujme píseň Waving Flag senegalsko-kanadského rappera K'naana (v roce 2008 se objevil na desce Amadou & Mariam), které k žebříčkovému triumfu v devatenácti zemích pomohl remix Davida Guetty i fakt, že píseň zněla v televizní reklamě jednoho z hlavních sponzorů fotbalového šampionátu.
V Čechách jsou „globální" hity v rádiích zvláštním úkazem posledních několika let. Tělnatý Havajčan Israel Kamakawiwo'ole vládl nedávno českému éteru se svou osmnáct let starou medley Over the Rainbow / What a Wonderful World, po něm přišly hity jako Danza Kuduro (hit číslo jedna se stopovými prvky angolské taneční horečky kuduro) či aktuální česká rádiová jednička Ai se eu te pego brazilského srdcerváče Michela Teló. Zdá se, že v sociálně i národnostně homogenním Česku boduje world music zatím hlavně jako závan exotiky, s níž k nám přes rozhlasové vlny (v patřičné úpravě producentů) přichází vzpomínka na letní dovolenou v nějaké turistické destinaci.
A jakkoliv je Folila jejich možná posluchačsky nejpřístupnější album, Amadou & Mariam mají k této supermarketové exotice zatím pořád hodně daleko.
Amadou & Mariam: Folila. CD, 65 min. Vydala společnost Because Music / Nonesuch, 2012.
