Praha - Australská pětice, která se pyšní širokou základnou příznivců ze všech koutů zeměkoule, se v České republice představí potřetí.
Naposledy hráli na Strahově v roce 2001 v rámci turné k desce Stiff Upper Lip, tentokrát je důvodem návštěvy loni vydaná novinka Black Ice.
Deska, která přišla po osmileté pauze, se stala po Coldplay druhým světově nejprodávanějším titulem a znovu se potvrdilo, že jedna z nejzásadnějších kapel dřevního hard-rocku si nenásilně dokázala vytvořit takřka nejoddanější fanouškovskou základnu.
Což potvrzuje i rychlost, s jakou byly rozebrány lístky na pražský koncert. Celý prodej se (až na pár drahých kusů pro fajnovky) stihl vyřídit během dvou dnů. Za lístky se teď prý u překupníků nabízí až pět tisíc korun.
Tenhle zájem ale není jen doménou východní Evropy jako v případě mnoha jejich souputníků: AC/DC jsou dodnes celosvětově žádanou koncertní atrakcí.
Vydali 16 řadových desek a prodali jich na 200 milionů. Deska Back In Black z roku 1980 je se 42 miliony kopií druhým vůbec neprodávanějším albem historie po Thrilleru Michaela Jacksona.
AC/DC ale nemají okolo prstu omotané jen fanoušky; stačí se podívat i na pozvánky na úterní pražský koncert. Asi neexistuje jiná kapela, která šestatřicet let hraje de facto jednu písničku - a většina hudebních publicistů ji za to oceňuje se slovy, že jejich velikost spočívá právě v neměnnosti. Člověk by skoro řekl že Highway To Hell končí v nebi.
Texty o AC/DC tak dnes hlavně připomínají, že skupina, kterou v roce 1973 v Sydney zakládali bratři Malcom a Angus Youngové, odmítá být řazena k heavy metalu, zato si o sobě ráda přečte, že v mnohém navazuje na dřevní muzikanty typu Chucka Berryho i bluesmany B.B. Kinga a Johna Lee Hookera.
Konstatují, kolikrát byli členové kapely tázáni, jestli není na čase vyzkoušet něco nového. Citují jejich odpověď „Říct tohle BB Kingovi, jednu by vám natáh" a sami přidávají: Proč taky měnit něco, co bezchybně funguje.
Ani tradiční představení kytaristy Anguse, který ze své pověstné školní uniformy vystrčí zadek na diváky, není zábavou barbarů, ale symbolickým gestem proti všemu, co je na rokenrolu vyumělkované. Stejně jako někdy silácké a někdy přisprostlé texty.
Stejně tradovaný je i jejich zápal pro hudbu, zásada neodfláknout žádný koncert („jsou pro nás něco jako práce") a smysl pro zodpovědnost vůči příznivcům. A taky cílevědomost, se kterou Youngové šli za tím stát se největší rock'n'rollovou kapelou.
Novináři se nemůžou shodnout snad jedině na tom, jestli je jejich vzezření dělňasů důkazem, že jim sláva nevlezla do hlavy, nebo součástí dokonalé hry. Nakonec se ale sjednotí, že AC/DC jsou ověřená značka lidové zábavy.
Abychom tedy netrhali partu, konstatujme, že bez školní uniformy a kytarové osobitosti Anguse Younga, bez vychraptěného vokálu Briana Johnsona a nechutně minimalistických bicí Phila Ruuda by byl hudební svět smutnější.
Nemusí všechny kapely bortit žánry a klišé. Hudba AC/DC je především o živé energii a požitku z hraní. To vše ve srozumitelné podobě, která nepotřebuje přehnanou soustředěnost, ale vytváří prostor pro (nez)řízenou zábavu.
Koneckonců kdo by si těch šestatřicet let pamatoval, co proti nim kdy vlastně měl.