Ať už režisér Jan Mikulášek pracoval s dramatickými texty či častěji adaptacemi literárních předloh, jako by zhmotňoval tíseň člověka, jehož osudem je být vržen do existence a jedinou útěchou možnost podat o tom zprávu na jevišti.
V inscenacích dnes pětačtyřicetiletého zlínského rodáka postupně přibývaly působivé stylizované obrazy, metafory, hry s významem replik, stejně jako přiznaná divadelnost a žánrová nejednoznačnost. Stále markantněji se naopak vytrácela naléhavost, jakýsi zneklidňující spodní proud, díky němuž byly tak intenzivním zážitkem Mikuláškovy projekty nejprve v Ostravě a později Brně.
Se spolupracovníky z tamní Reduty Dorou a Petrem Štědroňovými před deseti lety přešel do pražského Divadla na Zábradlí. A od té doby se - až na výjimky většinou starších inscenací přenesených do metropole - uzavíral do formy.
Ještě v Brně adaptoval bestsellerový román Elementární částice od francouzského nihilisty Michela Houellebecqa. A ve stejném městě poprvé na jeviště převedl dopisy, když se chopil korespondence tvůrců Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Premiéru měla roku 2010 v Redutě, dva roky nato ji režisér přesunul do nového působiště na Zábradlí.
Tato inscenace měla shodou okolností derniéru teprve před několika měsíci. Nyní prázdné místo po ní s veškerým respektem zaplňuje Mikuláškova novinka Veřejní nepřátelé, poprvé uvedená koncem října. Jako dramaturgyně je pod ní opět podepsaná Dora Štědroňová. Jedná se o rozhovor prostřednictvím listů, které si půl roku vyměňovali spisovatel Michel Houellebecq s filozofem Bernardem-Henri Lévym. Knižně vyšly francouzsky roku 2008, českého překladu Alana Beguivina se dočkaly vloni.
Autoři si v dopisech čítajících 300 stran ujasňují vztah ke světu, a především sami k sobě a smyslu vlastní existence. Tento moment vedl tvůrce inscenace k tomu, že protagonisty stylizují například i do postav slavného absurdního dramatu Čekání na Godota od Samuela Becketta.
Slovní polemika začíná v hustém lese, kde jeden z diskutujících stanuje a druhý nožíkem odlupuje třísky z větve. Les je pochopitelně kašírovaný, vytištěný na fotopapíře instalovaném na jevišti - možná coby náznak, že postupná destrukce ekosystému vymýtí život. Stejně tak to ale může být hyperbola seschlého kmene, dotvářejícího místo setkání Beckettových postav s Godotem, případně příznačný komentář k Houellebecqovým existenciálním replikám. "Nyní už naprosto chápu, že po této Zemi jenom procházíme; nemáme ani kořeny, neneseme ovoce. Náš způsob existence je celkem vzato odlišný od života stromů. Stromy mám nicméně moc rád, dokonce stále víc; ale strom nejsem," napsal Lévymu.
V Beckettově hře se přátelé Estragon s Vladimirem, často znázorňovaní jako klauni, nemohou dočkat Godota. Ulpívají v podivném bezčasí a pořád dokola mluví. V tomto duchu se opakuje i několik prvních sekvencí Veřejných nepřátel. S každou změnou tématu, jež je třeba prodiskutovat, se proměňuje scéna.
Výtvarný návrh Dragana Stojčevského hraje zásadní roli: někdy vtipně glosuje, jindy názorně ukazuje to, o čem je zrovna řeč. Jak se pisatelé v dialozích postupně sebeobnažují, scénografie divákovi odkrývá jednotlivé vrstvy. Když přijde řeč na osobní hrdinství a občanské angažmá, výtvarník použije takzvané klíčovací pozadí a na něj promítá jak slavnou malbu francouzské revoluce, tak fotografie nedávných tamních pouličních nepokojů.
V jedné chvíli se na scéně objeví fotoautomat sloužící k zachycení jinak pomíjivého bytí, pak se mění v novodobou zpovědnici, kde je možné vyznat se ze svých hříchů, v případě obou literátů z pohrdlivého ateismu.
Houellebecq přichází se zásadním tvrzením, že byl na veřejnosti nucen hrát roli Francouze. "Z analogických důvodů, byť vzácněji, se mi stalo, že jsem přehrával svou roli samce," říká s dovětkem, že teď už se cítí připraven "přehrávat svou roli člověka". Výroky vytvářejí půdu pro veškerý francouzský kolorit prosakující inscenací.
Slovní polemika pokračuje vymezením se vůči generaci rodičů jako představitelů hojnosti a blahobytu či vysvětlením Houellebecqových depresí, které pramení z toho, jak nelidsky se vůči němu chovala matka.
Rozháraného, přesto ve vyjadřování pregnantního Houellebecqa ztvárnil Miloslav König. Koncentrovaným výkonem potvrzuje, že je to herec, na němž lze suverénně stavět repertoár. Nezaostává však ani jeho partner v rozpravě Václav Vašák, jehož Lévy v sobě má větší uměřenost a vnitřní klid.
Výkony obou protagonistů spolu s režií, dramaturgií a důmyslnou výtvarnou oporou činí z Veřejných nepřátel titul aspirující na nejedno divadelní ocenění.
Divadlo
Michel Houellebecq a Bernard-Henri Lévy: Veřejní nepřátelé
Režie: Jan Mikulášek
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 27. října, nejbližší reprízy 14. a 27. listopadu a znovu 20. a 28. prosince.
