Dílo trojice mladých autorů, jimiž jsou skladatel Haštal Hapka a umělkyně Vilma Bořkovec s Magdou Jiřička Stojowskou, mělo světovou premiéru minulý týden na bienále New Opera Days Ostrava. Až na pár drobností úspěšná inscenace si říká o reprízy.
Operní přehlídka funguje od roku 2012 jako pandán k ještě ambicióznějším Ostravským dnům nové hudby, které každé dva roky střídá. Organizátoři oslovují mladé autorky a autory, do Česka přivážejí i nové opery ze zahraničí a čas od času se zaslouží o provedení významných děl z minulosti, jaká na zdejších scénách dosud chyběla. Před dvěma lety to byl Prometeo od Luigiho Nona, ještě dříve pak práce Györgyho Ligetiho, Johna Cage či Salvatora Sciarrina.
Konstantou akce, která letos trvala pět dnů a konala se převážně v ostravských divadlech, je často velmi volné pojetí žánru. V programové brožuře to naznačil i umělecký ředitel festivalu, skladatel Petr Kotík, podle něhož se téměř žádný současný autor "nezabývá myšlenkou tradiční opery". Práce se zpěváky, orchestrem a sborem je však pro skladatele nadále přitažlivá a málokterý nabídku odmítne.
Neodmítl ani sedmadvacetiletý Haštal Hapka, který dosud psal skoro výhradně instrumentální hudbu. Cestu ke své operní prvotině hledal dlouho. Nejprve jako vystudovaný fonetik přemýšlel, že vytvoří vlastní jazyk, nakonec ke spolupráci přizval operní režisérku Vilmu Bořkovec a divadelnici Magdu Jiřička Stojowskou. Pozoruhodná je volba hudebních nástrojů - jednoaktovou operu zkomponoval pro jazzové kombo, smyčcové kvarteto a ansámbl spíše herců než pěvců.
Spousta nápadů
Opera, kterou publikum vidělo v Divadle Jiřího Myrona, nás zve do obyčejného obývacího pokoje. Pětičlenná rodina se oddává víceméně fádním nedělním činnostem. Ve vzduchu však visí zlá předtucha zosobněná policistkou, jež předčítá z vyšetřovacího spisu. Pachatel měl dobré vztahy, příbuzní nic netušili.
Intenzivnější kontakt než s famílií však senior udržoval s fiktivní političkou Váňovou ze strany SPD, která se na jevišti také objevuje. Role této škrobené a vlezlé dámy, již s gustem ztvárnila mezzosopranistka Alžběta Vomáčková, je jediná tradičně zpívaná. Jinak postavy spíše mluví, a proto je místo pěvců zosobnili divadelníci a vzácně i muzikanti. Ti v jednu chvíli zpívají, přestože klasický sbor v opeře nefiguruje.
Tato umělecká rozhodnutí autor pojmenovává jako "tápání v rozdílech mezi scénickou hudbou a autorskou operou". Spíš jde ale o kolektivní vykročení z komfortní zóny - v inscenaci účinkují jazzoví hráči, kteří nejsou zvyklí na operu, a činoherci zase málokdy musí dbát na pokyny dirigenta. Ani posluchači každý den neslyší představení mísící akordy smyčcového kvarteta v mikrointervalových poměrech s experimentálními jazzovými plochami a kytarovými písněmi jako z trampského zpěvníku.
Hapkův široký tvůrčí záběr do jisté míry odráží jeho posluchačské záliby. V dotazníku pro magazín Full Moon zmiňuje klasiky, altrockové formace, jazz i písně Wabiho Daňka, Dana Bárty a svého otce Petra Hapky.
V průběhu třičtvrtěhodinové opery autor naznačí mnoho rozmanitých žánrů, které navíc při ostravské premiéře velmi dobře drží pohromadě. Tmelí je skvělé hudební nápady všeho druhu, jakých má Hapka zjevně na rozdávání. Přesto na nich nelpí, s lehkostí se vždy hned přesouvá k dalším. V tomto ohledu šlo o velmi žádoucí zpestření festivalu, kde jinak často zní díla postavená na jednom konceptu či monotematické struktuře.
Haštal Hapka do projektu angažoval mladé muzikanty zejména z jazzové katedry pražské HAMU. Na kontrabas s přehledem hraje Klára Pudláková, u klávesových nástrojů sedí její bratr Jan Pudlák. Bicí a perkuse obstarávají Antonín Procházka a Jakub Švejnar, který příležitostně "hraje" i na psací stroj - to když policejní vyšetřovatelka popisuje pachatelovo rodinné zázemí. Procházka má oproti tomu k dispozici takzvaný kofon, speciální laditelný vibrafon vyrobený českým skladatelem Janem Krejčíkem, usazeným ve Francii.
Pudlákovi a Švejnar spolu působí v jazzovém triu Pudlax, to ale nejspíš není jediným uskupením, v němž se muzikanti na scéně potkali.
Dále je tu dechová sekce: Martin Debřička hraje na alt a tenor saxofony, v jednom momentě dokonce na oba zároveň. Part trombonu a tuby Hapka svěřil Janu Jiruchovi, se kterým se znají i jako spolužáci z katedry skladby. Pestrý zvuk jazzového komba podporují kytary a banjo v podání Jana Báry. V nečekané herecké roli se pak představuje zpěvačka Anežka Matoušková, která je zároveň spoluautorkou oné kytarové písně - nepočítáme-li domovní zvonek hraný na vibrafon, je to v celé opeře jediné takzvané diegetické číslo, to znamená hudba vycházející z fikčního světa postav a příběhu.
Haštal Hapka spojil síly s tvůrčími muzikanty, z nichž skoro každý sám skládá nebo improvizuje. Partitura jim často nechává volný prostor pro sólování či různé typy "řádění". Part smyčcového kvarteta je o něco konkrétnější, přičemž jeho hladké souznění s jazzovým kombem hlídal při samotném komponování Hapka, při premiéře pak především dirigent Patrik Kako. I ten je činný jako skladatel a Hapkův hudební svět si empaticky osvojil.
Že opera skončila v dobrých rukách, ukázal hned prolog, kdy se v technicky náročných souzvucích vyznamenali všichni členové smyčcového kvarteta, jmenovitě Anna Romanovská Fliegerová, Tomáš Vilím, Juraj Madari a Claudia Loyer Vaquerizas. Ne všechno vyšlo interpretačně na 100 procent, což sebekritičtí hudebníci bezděčně přiznávali v debatách po provedení. O to větší teď mají vůli nedostatky vychytat při případných dalších příležitostech.
Škodná v lese
Dílo na pomezí opery a divadla je v první řadě dobře vyprávěný příběh, jemuž nechybí napětí, nadsázka, soucit i smutek. Proplétání nedělního rodinného oběda s podivnou kauzou směřuje k mnohoznačné pointě, rezonující s aktuálními společenskými tématy i kolektivními strachy.
Živelný Peťa hraný Dannym Takieddinem vyjmenovává superhrdiny, při tom pobíhá po světnici a boxuje do vzduchu. Má v sobě jakousi temnou agresi, kterou hodlá ventilovat tragickým způsobem? Pozvolna se ukazuje, že byť je na jevišti motorová pila, krvavý masakr se konat nebude. A že místo mladíka se zálibou v asijské zbrani nunčaky může být ve skutečnosti nebezpečný někdo úplně jiný.
Autoři libreta si zdařile a zábavně pohrávají s očekáváním diváků. Volí jednoduchou, ale účinnou symboliku. Kromě hrdinství tematizují les, místo odedávna spojené s projektováním nejrůznějších obav, a divočáky, tamní škodnou, se kterou je třeba jednou provždy zatočit.
Palčivé motivy vyvažují humorné scény v obývacím pokoji - například náročný sbor o soli, kuřeti, vývaru, mrkvi a medvídcích Haribo s doprovodnými výlevy Viery Pavlíkové, jež výborně hraje archetyp pečující babičky, rozzlobeně láteřící "na všechno musím myslet já".
Peťa jistou znuděnost vyvažuje boxováním, jeho sestra Johana zase všude chodí s kamerou a natáčí, co se děje. Záznam je živě přenášen na velké plátno nad jevištěm. To bývá poněkud nadužívaným prvkem současného divadla, tady ale funguje dobře.
Nejméně výrazná a možná poněkud zanedbaná působí role otce, kterého ztvárnil Zbigniew Kalina. Do společného soužití přispívá hlavně předčítáním absurdních novinových titulků.
I přes různé hry a společný oběd v rodině nefunguje smysluplná konverzace. Jinak tichý a do map zahloubaný děda v podání Vladislava Georgieva tak hovoří s jedinou osobou - političkou Váňovou.
Penzista se v průběhu opery odhodlává k činu. Vyzvedává motorovou pilu, před vnučkou staví modely vlaků, kolejí i lesa s divokými prasaty, z nichž má iracionální strach. Když je těsně před koncem spatří místo svých příbuzných, uzraje v něm chuť jednat. Scéna se rychle mění, pokoj mizí a Georgiev, v roli frustrovaného a v jistém smyslu plachého seniora znamenitý, se odebírá do mlhou zalitého prořídlého lesa vstříc svému kriminálnímu osudu. Babička ho smutně sleduje už z kanceláře policistky hrané Barborou Špačkovou, která jí během následného výslechu nabízí čaj.
Proměna pokoje v les patří k nejpovedenějším momentům scénografa Jakuba Perutha, jeho spolupracovnice Ely Navrátilové i Judity Mejstříkové, podepsané pod světelným designem.
Lidičky a písničky
Když se Jaromíra Baldy v roce 2017 ptali, proč tehdy sedmdesátiletý stoupenec hnutí SPD nastražil na koleje dva pokácené stromy, do nichž pak narazily osobní vlaky, řekl, že měl prostě jenom "strašnej, živočišnej strach o milované české plémě, české lidičky a české písničky".
Senior v okolí místa rozházel letáky, jež měly vzbudit dojem, že čin způsobili islamisté. Skutek, jímž chtěl Balda posílit strach Čechů z muslimů či imigrantů, lze podle libretistky Vilmy Bořkovec chápat jako "hrdinský, antihrdinský či groteskní, nebo nakonec i banálně stupidní". Možná právě pro všechny tyto kvality nyní příběh prvního českého teroristy láká umělce - na jaře ho v pražském Doxu divadelně zpracoval soubor Farma v jeskyni, jehož inscenaci bude možné znovu vidět na podzim. Další uvedení by si zasloužila i opera Až tu všichni budou. Má potenciál oslovit diváky i jako opakovaný repertoárový kus.
Opera
Haštal Hapka: Až tu všichni budou
(Uvedl festival New Opera Days Ostrava)
Režie: Vilma Bořkovec
Dirigent: Patrik Kako
Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava, premiéra 29. června.
