Benátky - Zlatého lva za nejlepší film na 67. ročníku benátského festivalu získala novinka Sofie Coppolové Somewhere (Někde). Po opulentní Marii Antoinettě natočila režisérka další snímek o životech a vztazích ztracených v prázdnotě moderního života - tentokrát je to příběh hollywoodského herce, jehož život plný večírků obrátí naruby příjezd jedenáctileté dcery z rozvedeného manželství (hraje ji Elle Faningová, mladší sestra známější Dakoty).
V soutěži, která neměla jasné favority, patřilo sice Somewhere k dobře přijatým filmům, ale nebylo mezi snímky, o nichž se spekulovalo jako o adeptech na nejvyšší ocenění. Větší šance na cenu se dávaly představiteli hlavní postavy - Stephenu Dorffovi v roli magazínové celebrity, jež jako rozmazlované dítě luxusu zažívá hollywoodskou slávu i neproniknutelnou izolaci.
Film neměl tak jednoznačné ohlasy jako režisérčino nejslavnější dílo Ztraceno v překladu s fenomenálním Billem Murrayem, které jí vyneslo Oscara za scénář. Většina novinářů ho přesto označila za šťastný návrat plný jemné ironie a dobře vykresleného života filmové smetánky. Recenze oceňovaly, že film funguje coby portrét dnešního LA; stejně tak ho při záverečném ceremoniálu zhodnozil šéf letošní poroty Quentin Tarantino.
"Děkuji svému otci za to, co mě naučil," řekla po převzetí ceny autorka, což má i poněkud pikantní nádech. Díky svému otci F. F. Coppolovi od dětství vyrůstala ve světě filmu a právě v Somewhere vzpomíná právě na doby, kdy s ním cestovala z hotelu do hotelu a sledovala, jak úspěšného režiséra obletují ženy.
Zvláštní cenu jury dostal thriller Essential Killing polského režiséra Jerzyho Skolimowského s Vincentem Gallem v hlavní roli. Představitel titulní postavy afghánského uprchlíka který se po havárii transportu do tajného vězení ocitne v zasněžené střední Evropě, byl i největším favoritem na mužskou hereckou cenu; a nakonec také Volpiho pohár získal. Gallo je na plátně nepřetržitě 83 minut, aniž takřka promluví slovo. Výstřední herec a režisér potvrdil ovšem svou pověst a pro cenu si nepřišel na pódium.
Cena za nejlepší ženský herecký výkon má mnohem překvapivější držitelku. Jasnou favoritkou byla Natalie Portmanová za roli ambiciózní baletky v novém psychologickém filmu Darrena Aronofského Černá labuť, mluvilo se také o Catherine Deneuveové z emancipační komedie Potiche. Obdržela ji však mladá Francouzka Ariane Labedová za roli ve filmu Attenberg řecké režisérky Attiny Rachel Tsangariové.
Cenu za režii dostal španělský režisér Álex de la Iglesia za snímek Balada triste de trompeta (Smutná balada o trubce). Gilliamovsky stylizovaný film o skupině klaunů odehrávající se v Madridu za občanské války dostal i cenu za nejlepší scénář, jehož autorem je rovněž de la Iglesia.
Podle italského tisku byla tato "hororová komedie o fašismu" jedním z favoritů Quentina Tarantina - není divu, de la Iglesia je totiž považován za "španělského Tarantina".
K dalším titulům, které předsedu poroty zaujaly, prý patřil i čínský film Ditch o historii tamních pracovních táborů, ruské Tiché duše pojednávající o vymírajícím volžském etniku Merja a chilský Post Mortem o nástupu generála Pinocheta k moci v roce 1973. Což se od muže, jenž se stylizuje do milovníka akčních béček, považovalo za mnohem překvapivější. Nakonec však musel před novináři odmítat obvinění, že dal cenu ze známosti devětatřicetileté Coppolové, své někdejší partnerce.
Před střetem zájmů se musel režisér hájit už od začátku. Ocenění za celoživotní dílo totiž převzal na festivalu osmasedmdesátiletý americký režisér a producent Monte Hellman, kultovní postava tzv. nového Hollywoodu. Filmař, který Tarantina pomohl objevit a v roce 1992 mu produkoval debutové Gaunery, šel do soutěže s nízkorozpočtovým filmem Road to Nowhere.
O Zlatého lva usilovalo letos 24 filmů velmi rozdílných žánrů a hodně se diskutovalo o jejich úrovni. Žádný vítěz by asi nebyl přijat s tak jednoznačným nadšením jako předloňský Wrestler Darrena Aronofského nebo loňský Libanon. List La Republica dokonce položil "svatokrádežnou" otázku, zda má festival bez mistrovského díla smysl.
Na tom, že soutěž byla letos slabší něž loni, nebo spíš méně vyrovnaná, se shodla většina médií. Část této ostré kritiky lze nicméně přičíst hlavně nervozitě a obavám, jež v Benátkách i v celé Itálii panují ohledně budoucnosti nejstarší přehlídky světa. Festival totiž nemá poslední dobou v konkurenci ostatních evropských i zámořských podniků jednoduchou pozici.
Věrní mu zůstávají především novináři a magazínoví lovci rozhovorů, zatímco "filmová industry" se dávno přesunula do právě zahájeného Toronta, které je blíž "filmovému středu světa", má lepší trh, a navíc je v doznívající ekonomické krizi pro zámořské tvůrce levnější.
Mimo soutěž byl v Benátkách s úspěchem promítnut nový snímek Jana Švankmajera Přežít svůj život.
