Benátky už čekají, komu dá Tarantino Zlatého lva

Michal Procházka
11. 9. 2010 13:00
Festival vyvedl z klidu příběh o černošské vagíně
Foto: Kultura

Benátky - Před sobotním vyhlášením výsledků nepanuje v Benátkách kdovíjaká nálada z letošní soutěže. List La Republica dokonce položil svatokrádežnou otázku, zda má festival bez mistrovského díla smysl. Žádný vítěz určitě nebude přijat tak jednoznačně jako předloňský Wrestler Darrena Aronofského nebo loňský Libanon.

Bookmakeři favorizují na Zlatého lva pro nejlepší film nový snímek Aronofského Černá labuť, ale letos není nic jistého. Navíc porota s Quentinem Tarantinem v čele slibuje i překvapení. Možná jím bude to, že podle italského tisku se mu nejvíc líbil čínský film Ditch o historii pracovních táborů, ruské Tiché duše pojednávající o vymírajícím volžském etniku Merja nebo chilský Post Mortem nástupu generála Pinocheta k moci.

Foto: Aktuálně.cz

Rozpětí letošních 24 soutěžních filmů bylo hodně široké: od sociálních filmů a minimalismu po mainstreamové kungu-fu  tituly, ale i hořké komedie. Z nich se nejvíc zapsala do paměti novinka Somewhere Sofie Coppolové o rozmařilé hollywoodské celebritě (Stephen Dorff) a Ozonův emancipační snímek Potiche s Catherine Deneuveovou. 

Minimálně jejich představitelé by se prý mohli ucházet o herecké ceny. Velkým osupeřem jim ale určitě bude Natalie Portmanová z Černé labutě a Vincent Gallo z "tálibánského" snímku Essential Killing. Na poslední chvíli k favoritům přibyl i Paul Giamatti za Barneyho verzi, adaptaci stejnojmenného románu od kanadského autora Mordecaie Richlera.

Poměrně nečekaně propadly dva filmy o různých podobách lásky. Nový snímek Toma Tykwera Tři, tragikomická love story ze současného Berlína o manželském páru, který se po dvacetiletém soužití zamiluje do stejného muže, ale hlavně očekávaná adaptace Murakamiho melancholického bestselleru Norské dřevo.

Každopádně festival nemá v konkurenci ostatních podniků jednoduchou pozici, věrní mu zůstávají především novináři a magazínoví lovci rozhovorů, zatímco "filmová industry" se dávno přesunula do právě zahájeného Toronta. Nová benátská strategie tedy spočívá v tom, že láká i celebrity s jejich režijními debuty, organizátoři zabírají také nová teritoria.

Foto: Kultura

Hodně napověděla přítomnost asijských mainstreamových a velkorozpočtových filmů v hlavní soutěži - což je tak trochu pikantní v Itálii, kde se občas demonstruje proti čínských bistrům. Silnou pozici má v Benátkách také francouzská, španělská či italská kinematografie.

Příběh černého těla

Na druhou stranu Benátky mají režiséry, kteří se rádi na Lido vracejí. Jedním z nejočekávanějších byl před koncem přehlídky snímek známého francouzského režiséra maghrebského původu Abdellatifa Kechiche (Voltairova chyba, Únik). Jeho novinka Venus Noir přibližuje osudy jihoafrické ženy nadměrných proporcí a obřího pozadí, podle níž byla kolem roku 1815 zhotovena Černá Venuše.

Foto: Aktuálně.cz
Čtěte také:
Švankmajer posadil Benátky na psychoanalytické křeslo
Benátky: Filmový Murakami testuje trpělivost diváků
Coppolová přivezla celebritu ztracenou v showbizu
Benátky začal zostra mstitel Danny Trejo s mačetou
Benátky nabízí lupiče Afflecka, Schnabela i Murakamiho

Byl to film, o němž jste nemohli říct, že by byl špatný, přesto mnoho kritiků dvakrát nepotěšil. Líčí historický příběh, který se skrývá za sochou tzv. Venuše hotentotů vystavenou až do konce 20. století v pařížském muzeu. Film ale slouží autorovi především k tomu, aby na diváka útočil poselstvím o dávném kolonialismu a současném rasismu i o tragickém osudu imigrantů na evropském kontinentu.

Foto: Kultura

A dobré jsou k tomu všechny prostředky: strastiplný příběh Saartjie Bartmannové i orgie aristokratické společnosti začátku 19. století a vivisekce naddimenzovaného ženského přirození. Bartmannová byla služkou v rodině nizozemského osidlovatele Jižní Afriky. Dobrodruh zlákal ženu vidinou pěvecké a taneční kariéry. Ve skutečnosti ji začal předvádět publiku snícímu o nedávno objevených krajích a exotice jako zvíře v kleci, které mělo nahánět strach - a vydělávat peníze. 

Pro tehdejší Evropany byla kuriozitou, nesvéprávnou divoškou. Vyčerpaná, žebrající a prostituující se žena umřela předčasně, zatímco pařížská akademie nechala tělo zvěčnit v umělé kopii - výstavním exponátu. Mimochodem ta byla spolu s ostatky odvezena teprve před pár lety zpět do Jižní Afriky.

V hlavní roli vagína

Po Trierově Antikristovi jde o další film, po jehož zhlédnutí většina novinářů mluvila především o drsně ukazovaném ženském přirození, tentokrát neuvěřitelným způsobem - jak to jinak říct - „vytahaném". Africká elegie o vagíně pro otrlé povahy má zobrazovat kolonialistické vědomí „nadřazené Evropy 19. století".  Na Venušino ústrojí byli zvědaví nejen chlapi v hospodě, ale i vědci z pařížské univerzity, kteří chtěli dokumentovat dobové teorie o civilizační převaze Evropanů.

Foto: Kultura

Kechiche nechává procházet diváky téměř tříhodinovou (a ke konci nesnesitelnou) anabází Saartjiena ponižování a evidentně chce evokovat řadu paralel se současností. Můžeme film vnímat coby obraz běženců z chudých zemí mířících do Evropy, kde se bez vzdělání a zázemí ocitají v ještě větší pasti.

Kechichovi nelze upřít obratnost, schopnost evokovat scény tance, pijatyky či aristokratických večírků s černošskou sadomasochistickou zábavou. Nicméně na výsledku vadila podle ohlasů především rétoričnost a nekonečně prodlužované utrpení oběti. Tentokrát režisér ztratil míru: chtěl zasáhnout diváka bilancí kolonialismu, ale spíš než porotu a publikum strefil hejno novinářů.

Pracovní tábory z Číny

K tradicím benátského festivalu patří v soutěži uváděný jeden (loni dokonce dva) snímek jako překvapení. Dokonce ještě v okamžiku, kdy si diváci kupují lístek, nemají potuchy, na co se chystají. Letos jím byl čínský sociální film the Ditch, jímž se režisér Wang Bing pokusil evokovat historii pracovních táborů nacházejících se v 50. letech na hranici Gobi - podle svých slov jako první věnuje pravdě o strastiplné minulosti současné Číny.

Do pouštního koncentráku bylo maoistickou mocí posláno asi tři tisíce pracantů na vypláchnutí mozků a absurdní zavodnění písečného pole. Přežilo sotva pět stovek. V tomto případě lze mluvit o nezávislém filmu; není reálné, aby byl uveden do domácí distribuce.

Foto: Kultura

Režisér našel několik přeživších, aby byl co nejvěrnější robotě na výkopu, z něhož dozorci odnášeli mrtvé jen tak daleko, aby nepřekáželi. Když se dodávky jídla a elán zadrhly, vyhlásilo vedení stop . Aby však vězni nelenošili, poslali je obstarávat si stravu v poušti - a případy kanibalismu byly trestány.

Historie „Říše středu" není stejně jako Bingův film pro slabé žaludky, nicméně problém spočívá v jeho faktografické odosobněné optice. Nakonec máte pocit, že režisér promrhá všechny zajímavé příběhy. I osud profesora, který si dovolil kritizovat stranu za příliš úzce vymezenou diktaturu proletariátu, zapadá mezi ušmudlanými těly, pojídáním zvratků a cvičením břišních svalů. Burcující film strádá i tím, co vyčítá tehdejší kulturní revoluci: nezajímá se o jednotlivce, ale o masu.

Sólo pro Takashi Miikeho

Jestli byl nějaký režisér skutečně protežován v různých sekcích, pak Japonec Takashi Miike. V rámci půlnočních filmů byla uvedena starší verze jeho béčkového Zebramana, v němž se ze zakřiknutého učitele na střední škole stává zachránce města v kostýmu televizního hrdiny a bojuje se zeleným slizem, vyvolávajícím v napadených agresivitu.

Miike si v roce 2004 utahoval z amerického Supermana stejně jako z identity moderního člověka, jehož integrita byla narušena technologiemi i seriály. Pokračování Zebraman 2: Attack on Zebra City uvedené rovněž v na festivalu posouvá celou zábavu jinam. Leckdo zapláče nad absencí laciných kostýmů a amatérské atmosféře jedničky, která měla punc anarchistické lacinosti i civilní a ujetou poezii.

Foto: Kultura

Nový Zebraman a jeho zloduši nenosí gumové masky, vystřídaly je supermoderní triky. Zároveň jsme svědky státní represe nadcházející každý den v určeném čase, kdy podniká policie náhodné vraždící razie. Film se tak politicky obrací proti úřadům a policistům v uniformách.

Naproti tomu v soutěži kultovní japonský mistr představil "jen" dobré řemeslo a slušně zafinancovaný film 13 Assassins, který věrně stojí na oprášeném schématu Sedmi samurajů a Sedmi statečných. Tentokrát se vydává třináct dobrodruhů uchránit říši na konci vlády šógunů od sadistického mladšího panovníkova bratra.

V očekáváném utrpení lidu napadnou hrdinové armádu o 200 hlavách určených k propasírování samurajským masomlýnem. Výsledkem jsou bojovné scény, při nichž se těla porcují na kotlety. Máte pocit, že samurajové z 19. století nezabijí dvě stě nepřátel, ale dva tisíce statistů. Výsledná bitva vydá na fotbalový poločas, mimochodem kope se tu s useknutými hlavami.

Přesto v pozadí zůstává myšlenka o poddaných, kteří mají oproti všem japonským tradicím právo se postavit panovníkovi, jenž se proviní proti zákonům lidskosti a spravedlnosti. Jak to vypadá, globální kocovina ze současné politiky dorazila i do Japonska.

 

Právě se děje

před 10 minutami

Tenisté Evropy vedou v Laver Cupu po dnešních dvouhrách 2:1

Tenisté Evropy vedou pro prvních třech zápasech úvodního dne Laver Cupu nad výběrem světa 2:1. Body výběru kapitána Björna Borga získali ve dvouhrách v Ženevě Dominic Thiem a Stefanos Tsitsipas, v týmu Johna McEnroea uspěl Jack Sock. Program dnes ve Švýcarsku uzavře čtyřhra, v níž nastoupí domácí hvězda Roger Federer s Alexandrem Zverevem proti Denisi Shapovalovi se Sockem.

Rakušan Thiem v úvodním duelu třetího ročníku Laver Cupu odvrátil v duelu se Shapovalovem tři mečboly a nakonec Kanaďana porazil 6:4, 5:7 a 13:11. Američan Sock pak vyrovnal výhrou 6:1, 7:6 nad Italem Fabiem Fogninim a Evropu pak dostal znovu do vedení Tsitsipas, který v duelu debutantů přehrál dalšího Američana Taylora Fritze 6:2, 1:6, 10:7.

Úvodní ročník, který v roce 2017 hostila Praha, vyhrál tým Evropy a vloni v Chicagu trofej obhájil. V Ženevě bude vítěz znám v neděli.

Další zprávy