Hezké chvilky bez záruky začínají hektickou jízdou hlavní hrdinky, psycholožky Hany, ulicemi Prahy. A ve stejně hektickém tempu se pak nese i celý film. Je to Chytilová, jak ji známe - s až příliš rozpohybovanou kamerou, ječícími ženami a slabošskými muži. Ale v tomhle případě tento styl po delší době zase funguje; a víc než skvěle.
Zásluhu na tom má zejména prostředí, ve kterém se snímek odehrává.
Psychologická poradna je místem divácky vděčným a zároveň dostatečně dramatickým a hysterickým, aby to vyhovovalo režisérčinu naturelu. Navíc filmu rozhodně prospěla spolupráce na scénáři se skutečnou psycholožkou Kateřinou Irmanovovou.
Psycholožka Hana bolestně autentické Jany Janěkové se zmítá na pokraji zhroucení mezi slabošským manželem, pubertálním synkem a především svými klienty, kteří na tom nejsou o nic lépe. Je jich pěkná řádka a jeden je bizarnější než druhý - znuděný milionář Bolka Polívky, žárlivec Oty Ornesta, nespokojená matka Jany Krausové.
Krom Hany je asi největší prostor věnován právě Evě, postavě Jany Krausové, a jejímu problematickému vztahu s dospívajícím synem. Eva se bláznivě zamiluje do synova kamaráda, zatímco Evin syn zase do Hany. Hanin manžel se chová odmítavě, zatímco za ní dolézá Polívkův milionářský dvojník, když ale Hana přileze za ním, Polívka ji odmítne. A tak dále...
Zkrátka typicky chytilovský kaleidoskop podivuhodných, a přitom tak reálných postaviček, příběhů a osudů. Všichni tráví tytéž večery u modře svítící obrazovky a koukají na fotbal, který připomíná i jejich vztahy - míč se pohybuje po hřišti nezadržitelně sem a tam, občas přijde nějaký ten ofsajd nebo trestný kop.
Některé postavy jsou ve filmu tak epizodní, že jsou v podstatě jen figurkami. Současně jsou ale tak přesně odpozorovanými typy, že nepůsobí neživotně, i když se zjeví jen jednou dvakrát na Hanině psychoterapeutické pohovce s portrétem Freuda nad hlavou. Týraná žena s malou dcerkou, frotér s neodolatelnou touhou otírat se o starší ženy v tramvaji, malířka na pokraji nervového zhroucení Báry Hrzánové.
K současnosti se Chytilová vyjadřuje spíš v druhém plánu, ale o to působivěji. Kde v Kurvahošigutntag či v Pastičkách nastoupily komunální skeče s Mozartovými koulemi, Karlem Gottem a satirou rychlokvašených milionářů, tam Hezké chvilky k něčemu podobnému naštěstí nikdy nesklouznou.
Místo toho se jimi pábitelsky promotá David Vávra s výkřikem "Celý svět je jedno velký červený stop!" a k tomu se přidá pár dalších excentriků na pokraji nervového zhroucení z tepající civilizace. Ve výsledku je to mnohem účinnější než doslovné scény, na jaké jsme u Chytilové byli v poslední době zvyklí.
Jistě, občas se Hezké chvilky pod tou záplavou postav rozpadají a jednotící dějovou linku aby v nich pohledal. Ono stereotypní vyostření silné ženy versus slabošští mužští trubci může iritovat. Ale ve svém celku je ten film příjemným překvapením.
Třeba tehdy, když tematizuje stáří ve scéně z domova důchodců, kde pracuje Evin syn. To už jsme opravdu na tenkém ledu a režisérka tu znovu dokazuje, jak umí být bolestně pravdivá, i kdyby to mělo působit krutě a depresivně. Její humor je proklatě hořký, v souladu s groteskností děje. A současně dosvědčuje, že Chytilová rozhodně ještě nemá prošlou záruční lhůtu.
Hezké chvilky bez záruky, ČR 2006. Scénář Kateřina Irmanovová, režie Věra Chytilová, kamera Martin Štrba, hrají Jana Janěková, Jana Krausová, David Kraus, Bolek Polívka, Ota Ornest, Igor Bareš a další. 118 minut, distribuce Bontonfilm.
